Čtenářka Tora Tora Tora se nám svěřila, že jejím největším dobrodružstvím je rozplakat citlivé turisty pohledem na její uťapané děti. Přesvědčte se samy.
Kdyby se vám náhodou někdy zdálo, že na mne sedá prach a začíná mne od kotníků obrůstat břečťan, nenechte se oklamat. I sopka stihne kolikrát obrůst bujnou vegetací před další erupcí…
Pokud se nalézám někdy v klidu, tak jedině z důvodu, že je třeba promyslet náročnější expedici a zbytečný pohyb by ubíral na obrátkách mozkovým závitům. Odjakživa jsem jak urvaná ze řetězu.
Poslední dobou jsem již, pravda, zodpovědněji urvaná ze řetězu. Důkazem nechť je poslední výlet, kdy jsem si racionálně zvolila pohodlnou obuv a přibalila náplasti na puchýře.) A protože jsem si slíbila, že děti mi nikdy nebudou koulí na noze nýbrž partnery, jsou v tom se mnou odmalička. Vyhodila jsem je z kočárku a donutila chodit na dlouhé vzdálenosti tak brzy, že na výletech dojímaly citlivější turisty.
Jakmile sleze sníh, začnu mít takové cukání. Napřed v koutku, potom v nohách. Sjíždím cestovatelské tipy jak neplavec rozvodněnou řeku. A pak to jednoho dne přijde: vyrazíme na první výlet a od té doby mne až do podzimu prakticky doma o víkendu nezastihnete. Někdy tedy ano, to když hybernuji po náročné expedici. Jenže to stejně neslyším telefon a nereaguji ani na jiné zvuky pod hladinou hluku startující stíhačky.
Jako bych teď měla napsat, jaké bylo mé největší dobrodružství. To nejde. Přišlo by mi to uzavřené, po kulminaci, nebo výzva k pokoření. Jenže já mám neodbytný pocit, že tahle neřízená střela teprve nabírá rychlost. Ještě mně to nenutí brzdit, zatím mám jen zježené chlupy na zádech.
Když jsem byla ve věku, kdy se říká, že máte celý život v rukách, měla jsem pocit, že mne má život celou naprosto v…. A pak přišel zlom. Nebo možná ta vlezlá písnička:“....jaký si to uděláš, takový to máš...“
Třeba je to maskovaná depka s blížících se kulatin. Snad přechozené neštovice.
Každopádně vím, že si ten život chci užít.
A beru ho útokem: „ ToraToraTora!“
Díky, Toro Toro Toro, nejsem si jistý, zda je tvůj způsob chápání dobrodružství shodný s mým. Ale přeji tvým dětem, ať ti energie neubývá, ale přibývá. A nech je chodit bosky…
Dnešním tématem dne je:
Největší dobrodružství mého života.
Posílejte jej na:
A pro jednu z vás, jejíž příspěvek se mi bude nejvíc líbit, mám připraven dárek: Vichy Liftactiv Derm Source Denní krém pro normální a smíšenou pleť 50 ml v hodnotě 750 Kč. Abyste při vašich dobrodružstvích byly krásné...
Nový komentář
Komentáře
Bydlím na vesnici,4 km od většího města.Školku jsme měli 2,5km od domu.A jak malá šlapala.Ze začátku se jí nechtělo,ale nic jiného jí nezbývalo.Autobus totiž žádný v tu dobu,jak jsem potřebovala nejel a auto měl manžel.Rychle si zvykla,a teď jezdí ráno autobusem a odpoledne se vrací pěšky a ani jí nenapadlo remcat.Chce to trénink.
ToraToraTora — #16 Pod to se podepíšu, děs jet s dětma na výlet kde se musí kousek pěšky
.
Naše děti zvládaly třeba Červená blata od tří let a to se nemohly proběhnout, protože těch 7km je po dřevěných chodnících.
ToraToraTora — #16 Včera jsme debatovali nad tím, zda pořídit golfky nebo ne. Já jsem proti. Malá sice začala chodit pozdě, až ve 14. měsících. Teď je jí skoro 16. měsíců. Chodí celkem slušně i venku. Nevidím důvod, proč by se měla vozit. Navíc, naco utrácet tisíce za věc, kterou budu mít ani ne rok. Malá je přerostlá a do obyč golfek se nevejde. V zimě jsme cestovaly na saních, takže by golfky měla stejně tak do listopadu. Do města už s ní taky nechodím ve sporťáku. Od doby, co mě přehlídl průvodčí, odpískl vlak a já byla kočárem teprv půlkou venku. Kočár se převrátil a já ho lovila po perónu, aby mi ho i s malou nevzal vlak.
Švagrové 4 letej kluk ujde pěšky maximálně 2 km a už řve.
vladka006 — #14 Synek (2,5let) zvládl nedávno malý i velký okruh v Adršpachu a ani nepíp. Učitelky zase ve školce nadávají, že děti nevydrží ani kilometrovou vycházku a stěžují si, jak je bolí nožičky. Experti jezdí první rok do školky na kočárku
Ne, není třeba čekat až "z toho budou mít rozum" Oni ho mají, jen si z toho výletu odnesou něco jiného než my.
Dante Alighieri — #5 A známá dopadne jako můj tchán, který chtěl celý život bezproblémově proplouvat životem. Kam by jezdil za dobrodružstvím, když má kousek od bytu zahradu?
No a v ještě mu nebylo ani 60 a už život házel za hlavu.
Ke štěstí mu stačí lahev pálenky.
Můj muž řekl, že kdyby byl takovej v 60, tak radši skočí z okna.
TTT souhlasím s Tebou. Děti nemají být přítěž. Jasně, že je vše jiné než bez nich. Ale není to důvod, proč sedět doma na prd...i a vymlouvat se na to, že nikam nemůžete, protože máte malé děti.
Jaké je ještě lepší dobrodružství než život sám?
Hezky jsi to popsala
...jestli si někdo umí užít všední dny, tak jedině ty!
ToraToraTora — #11 tak vidíš, to nebude zas taková změna
heligona — #10
Máš pravdu, asi bych se měla poohlédnout po budíku.
Ne, nejsem ještě tak zparchantělá, vstávám v šest.
ToraToraTora — #9 počkáme, s čím dojdeš zanedlouho ty
DanaD — #8 ....nebo na přehradě
Tak na všem zlém něco dobré, ale asi by mě to zabilo ještě před první výplatou
ToraToraTora — #7 no zase jsem ve 14.45 doma
DanaD — #2 V pět? Tak to bych si jednou slíbila a druhý den to dodržela....to je porušování lidských práv a svobod
Dante Alighieri — #5 Ještěže máš nás, které tě hnít ve vlastní nespokojenosti nenechají
Já si život taky chci užít. A přijde mi, že to není úplně běžný přání všech. Moje kamarádka se včera nechala slyšet, že neočekává, že její život bude nějaká velká zábava (to je s tím jako smířená?
). Alighierák mi zas řekl, že se musím smířit s tím, že mě práce nebaví, protože to je normální. Pche.
Dokud nevezme život útokem tebe, tak hezky útoč