Ivan Jonák je bezpochyby jednou z výrazných postav devadesátých let. Známe ho především díky jeho projektu Discoland Sylvie. V rytmu disca se před třiceti lety svíjely na parketu v Libni kdejaké české celebrity, včetně Lucie Bílé. Druhým Jonákovým milníkem v oblasti slávy se nechtěně stala vražda jeho manželky Ludviky, kterou naplánoval a také si za ni odseděl pěkných pár let. Z knihy, která vyšla na konci minulého roku, zjišťujeme, že Ivan nebyl jen kontroverzní postavou doby porevoluční, ale za hranicí bizarnosti slušně balancoval především za socialismu.

Číst nebo vystavit

Když jsem se svých přátel, známých a kolegů, kteří si knihu pořídili, ať z nostalgie či zvědavosti, zeptala, jaká část jim připadala nejzajímavější, většina z nich odpověděla, že přečetli teprve první kapitolu. A tak to zůstalo až do dnes. Kniha pro své skvělé grafické zpracování zabírá výrazné místo v knihovnách, ale více než text lidi zajímají dobové fotografie z Discolandu. Má ji tedy vůbec smysl číst?

Jonák se po přečtení několika stran jeví jako český Bukowski. Snaží se nepoužívat otřepané fráze a jeho humor je nadčasový. Na začátku byste skoro věřili, že se jedná o rebelujího intelektuála, který vše záměrně popisuje surově realistickou formou s dávkou poetiky. Měla jsem možnost setkat se s několika lidmi, kteří Jonáka znali v jeho různých životních obdobích a všichni se shodli na jednom. Nikdo z nich netušil, jak by mohl idiot takových rozměrů napsat knihu.

Lidská džungle

A právě proto, že byl Jonák idiotem, je kniha zajímavá. Jsou v ní pasáže, při jejichž čtení má člověk pocit, že je kniha hrou Jumanji. Místo do opravdové džungle jste vtaženi do džungle let osmdesátých a devadesátých a místo exotických zvířat se musíte vypořádat se šlapkami, podnapilými herci a s hysterickými manželkami. Jonák čtenáře baví třeba tím, s jakou důmyslností si připravoval jídlo na motoru popelářského vozu či jak zápasil s medvědem. To vše na dalších stránkách degraduje filosofováním o vzniku života, které je naprosto směšné, neskutečným šovinismem, jenž absolutně postrádá hranice nebo třeba vychloubání se zakládáním černých skládek.

Zvědavost je však neúprosná, a i když se kvalita Jonákova stylu s přibývajícími řádky mírně zhoršuje, studna s historkami z podsvětí se zdá být nevyčerpatelná. Čtenář se po dočtení jen utvrdí v tom, že ti, co nadávají na devadesátky jako na dobu plnou zvěrstva, zřejmě netuší, co se dělo ještě za socíka v osmdesátkách. Zakázané ovoce bylo lákavou životní vzpruhou od koordinované nudy, a tak se podvádělo a souložilo, jak jen to šlo. Oproti tomu to v letech devadesátých bylo jen najednou vidět.

V rytmu disca

Především devadesátá léta jsou nyní dobou, která se recykluje všemožnými způsoby. Vrací se móda, na akcích se hrají remixy dobové hudby a také se glorifikují některé postavy. Na připomínání si doby, kdy jsme se dostali ze spárů socialismu, není nic špatného. Nutno ale dodat, že ne každý na tom byl po revoluci dobře. Ivan Jonák je jen představitelem převážně pražského porevolučního běsnění, je figurkou, která reprezentuje bezprostřední a uvolněnou náladu té doby. Tak by to však mělo zůstat a Jonák by rozhodně neměl být glorifikován. Idealizace Jonáka ostatně ani nebyla záměrem editora knihy Pavla Čejky, který byl za dob české verze magazínu VICE jeho šéfredaktorem. Sex, Disco, Revoluce rozhodně stojí za přečtení. Ať jste mileniálem, kterého z čistě povrchních důvodu tehdejší doba fascinuje, nebo člověk, který byl v devadesátkách již v produktivním věku. Druhá kategorie se možná i do víru nespoutaného disca připletla, ale pokud ne, může jízdu okusit téměř na vlastní kůži.

Čtěte také:

Reklama