Kde se u vás vzala motivace psát knížky pro děti?
Motivací je mi moje dcera. Mám devítiletou holčičku a od malička jsem se snažil být na ní napojený a sledovat, jak se její život vyvíjí. A s ním se měnily i pohádky, které se jí líbily.

Jakou vlastnost by si podle vás děti měly osvojit?
Přijde mi, že jsou děti v poslední době zbabělé a závislé na rodičích a rodiče se k nim chovají tak, že v nich tu zbabělost podporují. Proto jsem například napsal s kolegyní Veronikou Hájkovou pohádkovou knížku o Fíně Čokoládě, která je o statečné čokoládové holčičce, jež zbabělá rozhodně není a může tak být pro děti vzorem.

Jaké jste byl vy dítě?
Já jsem byl dítě, které se rádo pralo. Nenechal jsem si nic líbit a měl jsem na věci vlastní názor. Stejně tak jsem se snažil vychovávat svou vlastní holčičku.

Není to však povahou? Co když je některé dítě z podstaty introvert…
Určitě to tak je. Ale zároveň si myslím, že si děti kromě své povahy vytváří určité vzory. Pro dítě jste vy jakožto rodič, autoritou a vzorem a když vidí, jak se chováte vy, tak se tak bude chovat také. Když bude vědět, že je důležitá pravda, bude schopné se za ni prát.

Podle toho, co říkáte, to vypadá, že do výchovy dáváte poměrně dost energie. Někteří rodiče nemají čas…
To mi přijde jako velká chyba. Dítě se nemůže vychovávat samo. Výchova dítěte není otázkou času, mělo by jít o napojení rodičů na dítě. Stejně jako jsem já a manželka naučili naši dceru spoustu věcí, naučila toho hodně i ona nás. Navzájem si tak otevíráte oči.

Pojďme na chvíli opustit téma dětí a přenést se do zvířecí říše. Kde se ve vás vzala láska ke psům?
Když mi bylo asi dvanáct let, tak jsme měli s maminkou takového kamaráda v Komořanech, který tam hlídal parkoviště. A přímo tam se narodil pejsek, který dostal jméno po mně. Za Filípkem jsme chodili každý víkend, protože jsme měli babičku, která nechtěla psa doma, tak proto jsme si ho nemohli nechat. Ale asi dvakrát jsem si Filípka mohl vzít na víkend domů do Nuslí. Po tom, co jsme ho vrátili, se Filípek z Komořan ztratil, ale po nějaké době se objevil v Nuslích před školou. Musel projít půl Prahy, aby mě našel. Byl to neuvěřitelný zázrak.

Zdroj fotografie: Profimeda

A co se dělo potom? Nechal jste si ho?
Ne to jsem bohužel nemohl. Potom se to parkoviště přestěhovalo do Davle, Filípek se ztratil a už se nikdy nenašel. Do svých třiceti let jsem stále doufal, že se objeví.

Pořád se vám po Filípkovi stýská?
Ano, ještě teď, když si na něj vzpomenu, mám hořko v krku. Dalším impulzem bylo, že jsem si v Táboře všiml útulku, který byl v katastrofálním stavu. Bylo mi dvacet let a přimělo mě to k tomu, že jsem se pokusil využít kontakty, které jsem v té době měl, k sehnání finanční dotace pro pejsky.

A vyšlo to?
Vyšlo. Naštěstí se to setkalo s velkým úspěchem. Důležité bylo útulek zpopularizovat. Vytyčil jsem si dva cíle: vydělat pro táborský útulek peníze, ale nejen pár stovek, ale takové, které opravdu dlouhodobě pomohou a upozornit na něj, ale i celkově na tuto problematiku. Udělal jsem akci, která se jmenovala Psí párty, na kterou přišlo útulek podpořit spousta známých celebrit včetně Marty Kubišové, která je dlouholetou kamarádkou mé maminky a Veroniky Hájkové, která pro ni psala pořad Chcete mě. Vybralo se spoustu peněz, ale hlavně se podařilo udat asi pět pejsků.

A teď máte dokonce i vlastní organizaci…
Ano, ta se jmenuje Se psem mě baví svět a má několik úkolů. Jeden z nich je hledat domov těžce udatelným pejskům. A druhá věc je generovat peníze pro záchranu různých pejsků.

Jaké nejhorší brutality na zvířeti jste byl svědkem?
Nemůžu tady vyprávět příběhy, které jsem zažil. To vašim čtenářkám nemohu udělat, protože je sám těžko nesu. Zažil jsem psí jatka v České republice, zažil jsem množírny v tom nejhorším podání… nechtějte po mě, abych o tom vyprávěl.

Dobře. Abychom na to nezapomněli, řekněte nám něco o Gumpovi!
Kniha Gump, pes, který naučil lidi žít, vznikla tak, že jsme s kolegyní Veronikou Hájkovou měli spoustu silných příběhů týraných a zachráněných pejsků. A takový zvláštní smutek lidí, ale i psů ve mně vytvořil energii, že jsem chtěl ty příběhy spojit v jeden. Chtěl jsem, aby ta knížka nesla myšlenky, nad kterými budou lidé přemýšlet. Začal jsem knížku psát a asi ve třetině mi Veronika poslala zachráněného pejska ze špatných podmínek a napsala k tomu: Není tohle náhodou Gump? A já si v tu chvíli uvědomil, že je to vlastně on, pejsek, o kterém celou dobu píšu. Bylo mu půl roku, byl ustrašený a bál se lidí. Evidentně na něm bylo používáno násilí. Takže byl hodně polámaný, jak na těle, tak na duši. A tak jsem ho adoptoval. My v organizaci máme jedno heslo: Co člověk v psím srdci zničí, jen člověk může zahojit, a o tom také je příběh o Gumpovi.

Čtěte také:

Reklama