„Slávek před těmi čtyřmi roky nechtěl o dalším dítěti ani slyšet. Pořád tvrdil, že stačí dva kluci, co už máme. Nechtělo se mu znovu vychovávat malé miminko, uskrovňovat se. Já si ale nemohla pomoct. Strašně jsem toužila po tom být zase těhotná a přivést na svět dalšího úžasného človíčka. Mít velkou rodinu,“ vzpomíná Dana na motivaci, díky níž za dalšího člena rodiny neúnavně bojovala. Manžel nápor nevydržel a nakonec rezignoval. A tak se pět měsíců na to těšila z pozitivního těhotenského testu.
Foto: Shutterstock
Byla zdravá a vše probíhalo bez problémů. Porod byl sice komplikovanější, dal jí pořádně zabrat, ale rychle se zotavila. I Slávek se z třetího syna začal radovat. Jenže tentokrát nešlo vše tak hladce, jako u předešlých dvou chlapců. Zaostával ve vývoji za svými vrstevníky. Dana se utěšovala, že to jistě brzy dožene, ale nestalo se. V jeho třech letech lékaři potvrdili, na co rodiče celou dobu mysleli. Jen to nechtěli vyslovit nahlas. Honzík je mentálně retardovaný.
„Sice jde o retardaci lehkou, ale i tak je to pro nás těžká rána. Hlavně pro mého muže. Honzíkovi se od té doby vyhýbá, a dokonce už i prohlásil, že je to moje dítě. To já ho prý chtěla, tak ho mám. Hází veškerou vinu na mě. Lituje, že se nechal přemluvit. Děsně mě to bolí. Samozřejmě našeho nejmladšího syna i přes to všechno miluju. Musím ale přiznat, že i mě občas mrzí, že jsem byla před čtyřmi lety tak neoblomná. Vědět, co bude, asi bych další dítě oželela,“ přiznává Dana.
Nový komentář
Komentáře
Lehká retardace není nic hrozného, znám lidi s tímto, někteří dokonce i zvládli normální ZŠ, jiní chodili do zvláštní. Je pravdou, že programátoři z nich být nemůžou, dělají úklidové práce nebo zvládnou jednoduché rutinní práce ve fabrice a také nemají příliš velký rozhled, ale jinak to jsou lidé, kteří se sami o sebe postarat dokážou.
No, tak teď má paní "dalšího úžasného človíčka" a vystaráno do konce života, protože syn nikdy samostatný nebude.
A "velkou rodinu" má na krku manžel, který o to nestál, ale musí je všechny uživit, a vůbec s emu nedivím, že neskáče nadšením. Taky bych měla vztek. Souhlasím s maarcy níže - nechtěla bych být sourozencem postiženého dítěte, být pro vlastní matku na druhé koleji. A ne, postižené dítě není "dar", je to hrozný malér a opravdu nevím, kdo může být tak cynický a říct "buďte ráda, že syna máte". To je na ten kopanec. 
Nebylo by lepší, než se stále obviňovat a hádat se s manželem, přimout to dítě takové, jaké je? Osud už nezměníte. Jestliže se manžel o dítě starat nechce, tak ho nenuťte. To nejdůležitější v životě každého dítěte je bezpodmínečně milující matka, tak jí buďte.
Dítě je dar. Buďte ráda že syna máte. A milujte ho ať je jakýkoliv, on za to nemůže. Když už manžel stojí za kopanec, ať cítí lásku alespoň od vás.
Tys to chtěla, tak to máš! Ale nakonec i on musel přiložit "ruku k dílu"? Anebo ne. Ta paní není samosprašná. No tak je to tak, jak to je. A co v těhotenství? Paní nebyla na vyšetření? Nebylo podezření, že bude dítě retardované?
Nechtěla bych být sourozencem postiženého dítěte, kluci mají určitě radost, že si maminka vydupala svůj sen a oni skončili na vedlejší koleji.
Tragický může být osud dítěte , které se přes nehody narodí jako pojistka pro rozpadající se vztah. Nakonec se manželství stejně rozpadne , po rozvodu rodičů pak od útlého věku dítě slyší , že maminka ho nechtěla. Vyroste z něho těžký introvert , kterého tatínek v dospělosti přesvědčí , že správný chlap kašle na ženy a naučí ho důležitým dovednostem - pít , kouřit , vyhýbat se práci. Mladý muž už bez kamarádů , protože nemá žádné peníze , bez zázemí , protože pořád jen bere , ale nevrací , končí na úplném dně a nakonec přijde o svůj bezcílný život . Ano , máme svobodu , takže je to jeho rozhodnutí , domluvy a pokusy zvrátit takový osud jsou bez spolupráce toho , koho se to týká , zbytečné. Bohužel je příběh reálný.