„Nevěřila bych, že to někdy přijde, ale najednou jsem začala nakukovat do kočárků a mít pocit, že mi něco chybí, utíká. Možná to způsobily i moje kamarádky, které rodily jako o život. Těžko říct. Každopádně vždy, když jsem před Filipem nadhodila téma děti, rezolutně to odmítal s tím, že on se kvůli nim rozhodně omezovat nemíní,“ vzpomíná Petra, jejíž touha po mateřství naopak sílila. A tak partnera postavila před hotovou věc.

Uvařila dobrou večeři a po ní mu naservírovala svůj návrh. Když jí udělá dítě, nic se pro něj nezmění. Ona se o všechno postará a po něm nebude kromě financí nic chtít. Sama bude mít na bedrech starost i výchovu. Filip souhlasil, byť rozhodně ne s nadšením. Nechtěl ji ale ztratit.

„Když jsem otěhotněla, stala se ze mě nejšťastnější ženská na světě. Sice mě trochu mrzelo, že to se mnou nastávající tatínek moc neprožívá, ale co? Já měla být konečně mámou. A pak se narodil Teo. Nemůžu říct, že by se o něj Filip vůbec nezajímal. Pochoval si ho, potěšil se s ním, ale tím to končilo. Přesně podle dohody. Já lítala jako hadr na holi a starala se. Přesto mě nadšení z mateřství neopouštělo,“ vypráví dál Petra.

Když partner viděl, že ho dítě skutečně nestojí žádný čas, jak Petra slíbila, svolil i k dalšímu. Jenže po druhém porodu Petře došlo, jak velkou chybu udělala. „Se dvěma malými dětmi jsem teprve naplno pocítila, jak je partnerova pomoc důležitá. Postarat se o obě naráz, je pořádná fuška. A šichta mi nekončí ani ve chvíli, kdy přijde Filip z kanceláře. Pustí si televizi, dá nohy nahoru, a já se můžu přetrhnout. Ne jako moje kamarádky, které předají děti jejich tatínkům, aby si od nich chvíli odpočinuly. Nejhorší je, že mu to ani nemůžu vyčítat. Dělá jen to, co jsem chtěla. A já teď zpětně lituji, že mě něco takového vůbec napadlo,“ dodává unavená maminka.

Čtěte také:

Reklama