61a7b6223ad64cl.jpg
Foto: Profimedia

Jak se zrodila myšlenka převést do muzikálové podoby právě film Slunce, seno, jahody?
95 % produkce na Brodwayi vychází z nějakých kultovních filmových témata a většinou to funguje velice dobře. Když jsem se před dvěma lety vrátil z mého milovaného New Yorku do Prahy, začal jsem přemýšlet o tématu, které by bylo natolik kultovní, že by rezonovalo v uších většiny Čechů. A nejlépe aby bylo komediální. Nijak aktivně jsem nehledal, ale spíš jsem čekal, jestli si mě něco najde samo a zrovna v televizi dávali Slunce, seno, jahody. To mě inspirovalo k vytvoření několikastránkové synopse, kterou jsem poslal řediteli karlínského divadla.

Jak reagoval?
Odpověděl, že jsem se buď úplně zbláznil, nebo jsem génius. Že jsem génius si o sobě rozhodně nemyslím, takže přiznává, že jsem se zbláznil, protože převádět toto téma na muzikálové jeviště, je hodně odvážné. Možná až trochu drzé. Ale jsem přesvědčený o tom, že Hudební divadlo Karlín, které je první muzikálovou scénou u nás, by mělo být odvážné a mělo by dělat projekty, které mohou provokovat. Myslím, že ze své pozice si to může dovolit. Pokud to uděláme nejlépe, jak umíme, tak doufám, že to bude kvalitní představení. Myslím, že nemůže existovat lepší téma než to, že přijde chlapec z Prahy na vesnici a chce po řediteli JZD, aby si všechny krávy nasadily sluchátka. Rozhodl jsem se, že nebudu vycházet z hudby, která je typicky česká, ale z hudby, kterou miluju – z brodwayské. Je to odvážný pokus, ale já se za něj nestydím. Čím větší odpovědnost cítím, tím víc mě to baví.

Co pro vás film Slunce, seno, jahody znamená?
Mám ho opravdu moc rád. Když jsem byl malý, tak jsme na něj vždycky koukali celá rodina, znal jsem všechny hlášky. Vím, že je to lidovější humor a žádná velká intelektuálština, ale já se rozhodně netvářím jako nějaký pseudointelektuál, který by v jenom kuse koukal jen na umělecké záležitosti. I když je mám samozřejmě taky rád. Film svým způsobem vyobrazuje českou kulturu, kterou prostě nelze přehlížet.  

Jak moc jste mluvil do výběru herců?
Hodně, pro mě je to zásadní, protože potom můžu dopisovat scény přímo na míru jednotlivým lidem. Potřebuju vědět, co je dotyčný schopný zahrát, utančit, zazpívat. Za některé herce jsem lobboval a přemlouval je osobně.

Koho třeba?
Ivu Pazderkovou, Martina Písaříka nebo Jarku Kretschmerovou, se kterou jsem strávil padesát minut na telefonu…

Cukali se?
Necukali, ale je to opravdu velká výzva a pohybujeme se na tenkém ledě. Doufám, že se nám podaří diváky výsledkem příjemně překvapit.

Byla to právě Jaroslava Kretschmerová alias filmový Evík, kterou jste přemlouval nejdéle?
Asi ano. Je dobře pochybovačná. Než do něčeho jde, tak nad tím velmi přemýšlí a nutí druhého člověka, který ji přesvědčuje, vyjmenovat všechny pádné důvody, proč by do toho měla jít. Přesvědčil jsem jí o tom, že bude výborná Kelišová. Její roli navíc zvětším a udělám ji zábavnější pro muzikálové oko.

Velmi složitý musel být výběr hereček do role Škopkové, kterou ve filmu hraje Helena Růžičková.
Hodně jsme přemýšleli nad tím, kým Helenu nahradit, až jsme došli k závěru, že je nenahraditelná. Proto jsme se nakonec rozhodli jít na to úplně jinak a vybrali jsme odlišné typy hereček – Ivu Pazderkovou a Adélu Gondíkovou. Dělají si to po svém a snad se díky tomu vyhnou srovnávání.

O vlastním hereckém zapojení jste neuvažoval?
Absolutně ne. Herectví se už nechci věnovat skoro vůbec. Jako autor jsem zpohodlněl a je to poloha, která mě baví nejvíc.

Počítáte s tím, že někteří diváci půjdu na muzikál s postojem: No, tak se předveďte, film stejně nemůžete napodobit ani překonat?
Jistě, ale to je taková trošku typická česká vlastnost. To se děje ve všech divadlech a na všech představeních.

Před časem jste vydal stolní hru Jsme v tom spolu, ksakru o covidu-19. Jaké jsou na ni ohlasy?
Docela fajn, ale nechceme, aby to působilo tak, že na covidu-19 parazitujeme a chceme na něm vydělat. Vymysleli jsme ji jako vzdor covidové situaci, jako určité odlehčení, aby lidé neuvízli v letargii. Cílem hry je covid-19 porazit a my to děláme skrz humor, který podle mě léčí. Udělali jsme kolem 4 tisíc kusů, což je na desetimilionové obyvatelstvo opravdu málo. Když se nám zbytek podaří doprodat, tak to bude úspěch v tom, že budeme finančně jen něco málo přes nulu. Rozhodně nešlo o byznys, ale o gesto.

Blíží se Vánoce, jak jste na tom s dárky?
Řeším je asi dva týdny před Vánocemi, kdy o nich začínám hodně intenzivně přemýšlet.

A co si přejete pod stromeček vy sám?
Zdravý rozum pro všechny lidi.

Zdroj: autorský rozhovor s Ondřejem G. Brzobohatým, Instagram Ondřeje G. Brzobohatého