Je to v první řadě noční můra každé maminky. Povím vám, že já z toho mám přímo panický strach.

Před očima mám ty vztekající se rudé křiklouny, kteří se svíjejí v obchodě u regálu s čokoládou. Brrr, v tu chvíli jsem si svatosvatě slibovala, že JÁ takové dítě mít NEBUDU…

Jaká bude praxe, to ukáže čas.

Teď trochu teorie, ať jsme připravené, případně zkušené maminky ať mají co vytýkat.

Dozvěděla jsem se, že

 

-         záchvaty vzteku nejsou nebezpečné, a to ani v případě, že dítě vzteky ztratí dech a omdlí. Omdlením se mu naopak dech obnoví a ono se probere (nechtěla bych to zažít, musí to být šílený).

-         záchvaty vzteku nejsou chybou rodičů, je to pouze vybití nahromaděných emocí, které dítě neumí jinak zpracovat (zatím). Není totiž trpělivé, a tak pokud se mu něco nedaří, nemíní dál čekat a vztek je první emocí, která je na skladě.

-         záchvaty vzteku potkají téměř každé dítě ve věku 2-4 let (nepěkná to informace).

 

Právě nahromaděné emoce můžete z dítěte „vypustit“ nějakou tvořivou činností. Hodně kreslete, modelujte, vyprávějte si nebo společně vymýšlejte strašidelnou pohádku. I hodně fyzické aktivity pomáhá. Napadá mě, jestli můžu chodit s tříletým dítětem běhat?

Důležitý je i pravidelný odpočinek a harmonické domácí prostředí. Příliš mnoho stresu například z rozhádané rodiny také podporuje záchvaty vzteku.

Jak záchvaty vzteku řešit?

Záchvat vzteku je extrémní způsob, jak upoutat vaši pozornost. Věnujte dítěti dostatek pozornosti, ale ne ve chvíli, kdy vypukne záchvat. Vaše přehnané emoce v tu chvíli celou situaci ještě zhorší. Nejlepší je ignorace.

Stiskněte dítě v náručí – fyzická blízkost může vést k uklidnění. Kdo zvládá „metodu pevného objetí“, pak ji může využít.

Na veřejnosti dítě rychle odveďte z místa a nijak na jeho chování nereagujte. Někdy ovšem na „útěk“ není čas, a tak je třeba záchvat přežít.

Sama sobě můžete pomoci tím, že dítěti řeknete: „Koukej, jak na tebe tamta paní kouká!“ Pravda, dítěti to třeba nepomůže, ale „tamta paní“ se bude cítit nepříjemně, a vy se alespoň zbavíte nežádoucího publika.

A co studená sprcha? Tak často doporučovaná rada?

 

Zastánkyně tvrdí, že to zkusily párkrát a je klid. Víc si dítě záchvat vzteku nedovolilo.

 

Jenže odpůrkyně jsou tvrdě proti. Zkušenější maminky mě poučily následujícími domněnkami, které, si myslím, rozhodně nejsou zcestné.

 

Čím starší dítě, tím více to může pociťovat jako ponižující záležitost. Někdo, koho má rád a ke komu vzhlíží, ho takhle ponižuje. V extrémních případech to může porouchat celý rodičovský vztah na celý život.

 

Studená sprcha může způsobit šok. Při rozčilení se zrychlí tep, rozšíří se žíly, které se při prudkém zchlazení zase stáhnout. Dítě se uklidní, možná i proto, že tento šok způsobí známé „zajíknutí“ a chviličku se nemůže nadechnout.

 

Tato metoda může vyvolat i strach z vody nebo nesnášenlivost vody ve tváři.

A jelikož je to složitý problém, požádala jsem o radu kinezioložku Ing. Marii Handlířovou, CSc. (www.kineziolog.cz),  která  mi o zákoutích dětské duše řekla toto:

 

„Vztekání dětí většinou svědčí o špatné komunikaci mezi rodičem a dítětem. Podle mých zkušeností děti touží být chváleny a pro pochvalu jsou schopny udělat věci, jež rodiče vůbec neočekávají (v kladném smyslu). Pokud je komunikace narušena a v dítěti se hromadí stres z toho, že je stále káráno (mnohdy ani neví, proč ho maminka či otec okřikují, nerozumí tomu), pak dojde k uvolnění napětí výbuchem vzteku. Takže lépe je výbuchům vzteku předcházet a vysvětlovat, proč se to či ono nemá dělat. Když už výbuch nastane, je lépe nechat jej bez nějakého zásahu odeznít a potom si v klidu sednout a domluvit se, co je špatně, proč k tomu vůbec došlo. Snadno se to řekne a hůř provede, obzvlášť když k výbuchu dojde někde na veřejnosti (ale tam sprcha stejně není), ale i za cenu, že vás budou považovat za "krkavčí" mámu, je lepší nechat dítě vyvztekat a jen dávat pozor, aby sobě nebo někomu neublížilo (i třeba poodejít). Jak dítě ztratí ze zorného pole rodiče, kterého tím "trestá", většinou se rychle zklidní.

 

I u malých dětí je komunikace možná, je třeba mluvit s nimi o svých pocitech ("je mi líto, cos provedl na parkovišti" a pod.). I dítě by mělo třeba mimoslovně vyjádřit, co vedlo k tomu, že vybuchlo (maminky to většinou tuší, mohou se vyptávat, aby se ujistily, že znají příčinu). Vždy je ale potřeba domluvu zakončit ujištěním, že máte dítě rádi, to by pro ně měla být nezpochybnitelná jistota. Mnoho z nás si nese do dospělosti frustrace z toho, že byli trestáni, podle svého mínění neprávem, a narušuje to pak naše partnerské i pracovní vztahy.

Takže sprcha nikdy, to je, jakoby dospělého někdo potrestal, protože doma nadává třeba na šéfa. Neřešené stresy mohou vyústit i do nemocí (alergie, astma, exémy, opakované angíny nebo bronchitidy aj.). Mnoho lidí s těmito problémy toužilo v dětství po pozornosti dospělých, po jejich pohlazení a popovídání si o dětských starostech.“

 

Pravda, jak by bylo vám samotným, kdyby vás někdo strčil do studené vody jen proto, že jste se zrovna pekelně naštvali?

 

A co psycholožka? Odpověděla mi Ing. Mgr. Danuše Mládková (www.psychologie.minimax.cz):

 

„Období, kdy se tyto "vzteklé záchvaty" objevují, můžeme nazvat obdobím či fází vzdoru. Objevuje se mezi druhým a třetím rokem. Je to doba, kdy si dítě začíná uvědomovat sebe sama jako autonomního jedince. Jedná se o jednu z vývojových fází dítěte a každé dítě ji prožívá jinak. U některých dětí je sotva postřehnutelná, u jiných se projevuje tím, že dítě neguje a popírá prakticky vše.

Vyplývá to z toho, že již umí rozeznávat výběr ze dvou alternativ a na každou situaci může reagovat souhlasem "ano", či negací "ne". Je zde již projev vlastní vůle a sebeprosazování se. Ne vždy je to uvědomělé. Možná bych to nazvala i jakýmsi nácvikem zkoumání toho, co to s okolím dělá.

    Mnoho autorů se shoduje v tom, že vzdorovitost patří k vývoji dítěte a pouze chápající, tolerantní, avšak na druhou stranu důsledný výchovný přístup pomůže dítěti překonat toto rozporuplné období.

    Pokud se dítě dostane do afektu a vzteká se, doporučila bych místo studené sprchy ("léčba šokem") odvést pozornost dítěte jinam, zaměstnat ho, aby mělo pocit, že je důležité a užitečné (děti rády pomáhají), a občas dítěti v jeho požadavcích (rozumných) ustoupit.

    Zaujala mě metoda na zvládnutí záchvatu vzteku, kdy se doporučuje dítě položit na zádíčka, dlaní jej přitisknout k zemi (dítě je znehybněno a nemůže si ublížit) a v klidu monotónně počítat, dokud se dítě nezklidní. Možná by bylo vhodné začít vyprávět v této poloze pohádku. Sama jsem tuto metodu ještě nezkusila, protože mám děti velké, ale znám případy, kdy to maminky vyzkoušely a fungovalo to.“

 

 

Myslíte si stále, že studená sprcha je ideální řešení?

Jak jste to řešily vy, milé maminky?