S mým přítelem (nyní manželem) jsem chodila od svých  17 let.
V té době už jsem se léčila na epilepsii, měla jsem 1x za tu dobu záchvat. Jeho rodiče to brali celkem normálně, do té doby, než jsme se chtěli vzít (ve 23 a manželových 25 letech).
Šli jsme jim to slušně oznámit a čekali gratulaci, slzy štěstí a nějakého toho frťánka na oslavu. Ale nedočkali jsme se! Má tehdy budoucí tchyně začala hystericky řvát, ať si mě nebere, že nejsem zdravá  (pro mě to byla rána z čistého nebe), neboť jsem ji znala jako slaďounkou maminku, která mě má ráda!

 
Nejen, že to na mého manžela začala všechno chrlit, ale dostala se do takového varu, že jsem stála na předsíni už obutá a s pláčem čekala na manžela, až se s ní dohádá. Jeho milovaná maminka mu řekla, že se nám určitě narodí nějaký kriplík a bude toho celý život litovat!
Manžel jí řekl, že se za ní stydí, a s pláčem jsme oba odešli. Za 2 měsíce byla svatba. Všechno proběhlo celkem normálně, ale ta bolest ve mně zůstala.

 
Za půl roku má tchyně onemocněla, měla ucpané cévy v mozku. Když podstoupila těžkou operaci, začaly jí epileptické záchvaty! Vím, že to zní hrozně, ale docela jsem jí to přála, ať ví, jaký to je! Pak ustoupily díky lékům a hlavně byly jen pooperační.
Přesto se mi jí zželelo a chodila jsem ji navštěvovat do nemocnice denně, neboť jsem měla kousek odtud práci. Uklidňovala jsem ji, že to bude dobrý, a hlo se ve mně trošku svědomí, proč jsem z toho měla tzv. radost. Byla skutečně špatná.

Po operaci se srovnávala ještě 2 roky. Když už se vrátila do "starých kolejí", bylo jí už dobře a operace byla úspěšná. Všichni jsme si oddechli. Bylo to obrovské vypětí pro celou naši rodinu. Hned na to jsem otěhotněla. Přišli jsme to opět radostně ohlásit.

Celá jsem zářila a manžel pyšně oznamoval, že budou mít vnoučátko. Bác!
"No to máme teda radost!" její tón zněl hůř než hozený kámen do bahna. Začala jsem brečet a manžel mě vzal a už jsme byli v autě. Uklidňoval mě, že je hlavní naše štěstí!

Měla jsem nádherné těhotenství. Můj zdravotní stav se kupodivu zlepšil! Když jsme byli na nedělním povinném obědě, kde se sejde celá rodina, tak se ptala, jestli už víme pohlaví, ale my jsme chtěli překvapení, tak jsme si to říct nenechali. "Hlavně ať nemáte kluka! To mi nesmí přes práh, chci holčičku, kluka nechci ani vidět."
Už jsem si zvykla na ty "kecy" a brala to jako normální konverzaci.
 
Kupodivu jsem opravdu holčičku porodila!
Splnila jsem její představu a já byla šťastná dvojnásob. Malinkou milovala, takovou babičku neměl snad nikdo! Ale ... manželova sestra otěhotněla ... porodila chlapečka ... tak! a ať její vlastní dceruška si vychutná maminku!
 
Bylo zle, závist na mou holčičku, švagrové vůbec nehlídala a mluvila jenom o malé. Tehdy mě napadlo, že boží mlýny skutečně melou pomalu, ale jistě......
 
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY