Na narození své první dcery jsem se neskutečně těšila. Ač nebyla přímo plánovaná, rozhodně byla chtěná. Těhotenství jsem si užívala plnými doušky. Kromě prvních měsíců, kdy jsem strávila na záchodě více času než kde jinde, bylo naprosto bez problémů. Chodila jsem do práce, až dokud mi to pan doktor povolil. Po nástupu na mateřskou dovolenou jsem se s radostí vrhla do nakupování malinkatých dupaček, ponožek a overalů. Zařizovala jsem, nakupovala a vůbec tak nějak hnízdila.

Ani na samotný porod nevzpomínám bůhví jak s odporem. Neříkám, že bych to chtěla podstupovat každý den či týden, ale zvládnout se to dalo. Sestřičky i doktoři byli naprosto báječní. Stejně jako manžel, který mi byl po celou dobu oporou. Však byl také první, kdo držel naši Veroniku v náručí. A zářil štěstím. Zato mnou zmítaly zcela opačné pocity.

Byla jsem vyčerpaná, unavená a ten maličký uzlíček, který jsem držela poprvé v náručí, mi nic neříkal. Verunka byla nádherná, pečovala jsem o ni a kojila ji, ale spíše tak nějak automaticky. Rozhodně jsem se nerozplývala přehnanou láskou. Neuronila jsem jedinou slzu nad každým tím modrým pohledem a prostě jsem si připadala jako robot. Nezanedbávala jsem ji, ale ani jsem nebyla štěstím bez sebe.

Doufala jsem, že se vše srovná návratem do domácího prostředí, ale zatím se tak nestalo…

Michaela kukačka

***

Příběh paní Michaely není ojedinělý, takže jsme se zeptali na názor odborníka. Psycholožka paní Alena Zapská tvrdí, že v našem přetechnizovaném světě je kladen velký důraz na citové pouto.
Často však bývá právě toto pouto mezi matkou a dítětem zidealizováno a rodiče, kteří jej nepociťují nebo nenavázali hned v prvních minutách po narození miminka, mají strach, že jde o něco nenormálního, vysvětluje paní Alena a pokračuje:Ale není to nic nenormálního. Láska k dítěti se může vyvinout až za určitou dobu. Zaplaví vás vlna lásky, to ano, ale velmi rychle ji vystřídá vztek a zuřivost vůči jeho pláči. Maminky by se neměly příliš nechávat spoutávat pravidly, měly by nechat věcem normální průběh, a věřte, že dítě milovat začnete. Je to naprosto normální. Není to ani žádná civilizační, ani jiná choroba.”

A jak to měly po porodu a návratu z porodnice některé z vás?

Jana, 30 let, 2 dcery (8 a 5 let)

O této “věci” jsem slyšela a je mi maminek, které si tím musí projít, upřímně líto. Já si užívala obě naše dcery od prvního okamžiku a byla jsem víc než nadšená. O nějaké nelásce nebo odcizení nemohla být ani řeč.”

Darina, 48 let, 2 děti (syn 18 a dcera 16 let)

Za nás žádné takovéhle “vymoženosti” nebyly! Prostě jsme se o děti staraly a neměly jsme nejmenší tušení, že něco takového vůbec existuje. Dnešní maminky to berou všechno příliš vážně. Samé odborné publikace, časopisy a na selský rozum už nezbývá místo.”

Karolína, 27 let, dcera Tereza (4 roky)

“Po narození Terezky jsem byla hodně unavená, dlouho mi trvalo, než jsem si zažila nějaký rytmus a režim. Také nemohu říct, že bych byla ihned samou láskou zaslepená. Prostě jsem si dceru zamilovávala postupně a nijak jsem se tím netrápila. Ani si nemyslím, že by se tím nějak narušil vztah mezi námi.”

A co vy? Jaké byly vaše první pocity bezprostředně po porodu? Byl ten malý uzlíček hned tím největším pokladem a láskou, nebo jste si cestu k dítěti hledala delší čas? Povídejte…