Na narození své první dcery jsem se neskutečně těšila. Ač nebyla přímo plánovaná, rozhodně byla chtěná. Těhotenství jsem si užívala plnými doušky. Kromě prvních měsíců, kdy jsem strávila na záchodě více času než kde jinde, bylo naprosto bez problémů. Chodila jsem do práce, až dokud mi to pan doktor povolil. Po nástupu na mateřskou dovolenou jsem se s radostí vrhla do nakupování malinkatých dupaček, ponožek a overalů. Zařizovala jsem, nakupovala a vůbec tak nějak hnízdila.
Ani na samotný porod nevzpomínám bůhví jak s odporem. Neříkám, že bych to chtěla podstupovat každý den či týden, ale zvládnout se to dalo. Sestřičky i doktoři byli naprosto báječní. Stejně jako manžel, který mi byl po celou dobu oporou. Však byl také první, kdo držel naši Veroniku v náručí. A zářil štěstím. Zato mnou zmítaly zcela opačné pocity.
Byla jsem vyčerpaná, unavená a ten maličký uzlíček, který jsem držela poprvé v náručí, mi nic neříkal. Verunka byla nádherná, pečovala jsem o ni a kojila ji, ale spíše tak nějak automaticky. Rozhodně jsem se nerozplývala přehnanou láskou. Neuronila jsem jedinou slzu nad každým tím modrým pohledem a prostě jsem si připadala jako robot. Nezanedbávala jsem ji, ale ani jsem nebyla štěstím bez sebe.
Doufala jsem, že se vše srovná návratem do domácího prostředí, ale zatím se tak nestalo…
Michaela kukačka
***
Příběh paní Michaely není ojedinělý, takže jsme se zeptali na názor odborníka. Psycholožka paní Alena Zapská tvrdí, že v našem přetechnizovaném světě je kladen velký důraz na citové pouto.
“Často však bývá právě toto pouto mezi matkou a dítětem zidealizováno a rodiče, kteří jej nepociťují nebo nenavázali hned v prvních minutách po narození miminka, mají strach, že jde o něco nenormálního,” vysvětluje paní Alena a pokračuje: “Ale není to nic nenormálního. Láska k dítěti se může vyvinout až za určitou dobu. Zaplaví vás vlna lásky, to ano, ale velmi rychle ji vystřídá vztek a zuřivost vůči jeho pláči. Maminky by se neměly příliš nechávat spoutávat pravidly, měly by nechat věcem normální průběh, a věřte, že dítě milovat začnete. Je to naprosto normální. Není to ani žádná civilizační, ani jiná choroba.”
A jak to měly po porodu a návratu z porodnice některé z vás?
Jana, 30 let, 2 dcery (8 a 5 let)
“
O této “věci” jsem slyšela a je mi maminek, které si tím musí projít, upřímně líto. Já si užívala obě naše dcery od prvního okamžiku a byla jsem víc než nadšená. O nějaké nelásce nebo odcizení nemohla být ani řeč.”Darina, 48 let, 2 děti (syn 18 a dcera 16 let)
Za nás žádné takovéhle “vymoženosti” nebyly! Prostě jsme se o děti staraly a neměly jsme nejmenší tušení, že něco takového vůbec existuje. Dnešní maminky to berou všechno příliš vážně. Samé odborné publikace, časopisy a na selský rozum už nezbývá místo.”
Karolína, 27 let, dcera Tereza (4 roky)
“Po narození Terezky jsem byla hodně unavená, dlouho mi trvalo, než jsem si zažila nějaký rytmus a režim. Také nemohu říct, že bych byla ihned samou láskou zaslepená. Prostě jsem si dceru zamilovávala postupně a nijak jsem se tím netrápila. Ani si nemyslím, že by se tím nějak narušil vztah mezi námi.”
A co vy? Jaké byly vaše první pocity bezprostředně po porodu? Byl ten malý uzlíček hned tím největším pokladem a láskou, nebo jste si cestu k dítěti hledala delší čas? Povídejte…
Nový komentář
Komentáře
Já byla také hned po porodu zaplavená štěstím a euforií z nádherné dcerky!!! Rodila jsem v jednu v noci a do rána jsem neusnula, jak jsem na to pořád musela myslet a přiblble se usmívat (Asi taky tím, že jsem měla snadný porod) Ráno už jsem běhala po oddělení plná energie Nikdy na tu záplavu citů nezapomenu a to, že tam byl manžel se mnou ještě všechno umocnilo
sarume: tvoje deticky su uzasne, hlavne maly Janik je zlaticko
koldice: Tak přesně tak to má moje mama. Mně měla v 18, hlídala mně babička zatímco ona chodila do školy. Žádný mazlení nikdy nebylo. Naštěstí mi to vynahradila babička, jinak by ze mně nejspíš vyrostl citový deprivant.
Moji sestru měla ve 24 a to už bylo o něčem jiném. Ségra, to je mazánek.
david.lister: no já si myslím, že je velmi nesprávné tohle vypustit z pusy-buď to má pojmou nějak objektivně nebo radši držet hubu No a kromě toho, takové výroky učitelů pak vedou doma k otázkám, jestli bych bych ji taky strčila do ústavu, kdyby nebyla OK. nebo kdyby se jí něco přihodilo a třeba se nemohla hýbat. Když to paní učitelka nanese jako běžnou normu chování, tak to potom vede k tomu, že dítě má pocit, že postižený člověk je méně hodnotný
Samozřejmě, že ta integrace závisí na míře a formě postižení- já jsem na svém předchozím pracovišti např. poznala jedno děvče na vozíčku a myslím, že v jejím případě integrace dopadla naprosto super.
david.lister: chápu tě..to je to o čem jsem psala předtím..nikdo si to nedovede představit, dokud před tím sám nestojí.
Musím mazat vařit oběd , tak dám ještě jeden příklad ze života a už tě nechám "žít" i když možná s nasazeným broukem do hlavy
Vypisuješ se ze svých zálib...z plánů co chceš dělat, čeho chceš dosáhnout.
A ted budu psát neutrálně, neb bych nerada něco přivolala.
Dnes lidi jako ty (a je jich většina) plánují, ale zítra se jim např stane úraz a jejich priority se najednou zcela předělají.
najednou místo přemýšlení o cestě na jižní pol..přemýšlejí a mají jako cíl..překonat tu dlouhou cestu sám !! na záchod.
protože to je najednou ten středobod světa...vše co bylo před tím je najednou pryč.
Proč toto píšu? protože i my jsme měli sny..a my jsme měli své plány a cíle..něco se změnilo a my museli na té křižovatce se rozhodnout.
Myslím, jsem přesvědčená, že kdybych se rozhodnula kdysi pro jinou cestu (ústav) tak bych asi byla svobodná, ale rozhodně né štastná.
Netvrdím, že ted jsem kdoví jak šťastná, ale rozhodně né nešťastná. A usínám s klidem na duši.
david.lister: Nikdo..zdůraznuju NIKDO si nedovede představit tu situaci, že to bude zrovna on, kdo nebude mít zdravé dítě.
Ano asi každá těhulka může mít strach, zda to její vysněné miminko bude zdravé..ale takhle do detailů si to nepřipustí nikdo. Leda že už by v rodině měli nějakou zdrav.zátěž.
A ted nastane situace, ŽE SE STANE ..stane se to, že ten "los" přijde na tebe.
A teď je to zcela individuální..jak má každý sílu a odvahu se s tím poprat. A pochopitelně také možnosti i to je důležité napsat.
Neodsuzuju nikoho, kdo své dítě dá do ústavu. Vím, že já bych to nedokázala (něco jiného bude, až budeme s manželem staří a nemocní..potom ta situace u nás bohužel nastane) ale bavíme se o tom prvopočátku.
Je to každého věc..otázka priorit, morální síly..a ani nevím co vše bych tady ještě měla vypsat aby to nevypadalo jako fráze.
Jinak k tomu, že by jsi ty jako muž asi utekl..statisticky je potvrzeno, že většina mužů -otců- se s danou situací nevyrovná a rodinu opouští.
Já měla štěstí..tedy já, NÁŠ SYN.. že můj muž tuto situaci zvládnul.
Trvalo mu to pravda déle, než pochopil, že to tak opravdu bude jak dr říkají. Dost dlouho tvrdil, že si vymýšlejí a že Péta bude jako jiné děti.
Ale i ve chvíli, kdy pochopil..tak tuto situaci přijmul a začal bojovat. Bojovat o jeho zdraví. Bojoval svým způsobem (scháněl různá vyšetření, léčitele) měl pocit, že nesedí s založenýma rukama.
Píšeš co ve chvíli, kdy zjistíme, že to stejně není ONO.
Ale to my víme a i víme, že to ONO nikdy nebude.
Růžové brýle věř na očích nemáme.
sarume: no to zas není až tak pravda, mám pocit, že dost maminek s postiženým dítětem zůstává samotných...ti tatínkové to tak nějak neustojí hotl ta síla mateřského a otcovského instinktu se nedá srovnávat
...no jentak mimochodem...včera jsme s dcerou vedli řeč o škole a tak mi říkala, že jim paní učitelka biologie říkala, že kdyby měla postižený dítě, tak ho dá do ústavu.Tohle říká učitelka pubertálním dětem, které by měla nějak formovat pro život opravdu mě nad tím zůstává rozum stát To je zas jeden příklad rozdílu teorie a praxe...pořád se mluví o potřebě intergrace těhle dětí mezi ty zdravé, ale paní učitelka jim pak řekne, že vlastně takové dítě mezi "normální" lidi nepatří
sarume: jo, ale teď třeba už líp rozumím tomu, že jsi nad některý( upřímně..přízemní ) věci tak nějak povznesena a nejsou pro tebe důležitý. Máš prostě vážnější starosti...
sarume: Tanzánie: jo to je asi ta nejtěžší zkouška, která může ženskou potkat
sarume: máš fakt těžkej život,slibuju, že už na tebe nebudu nikdy hnusná- ne jako minule...
david.lister: no ber to tak,že je to dar, o který nikdo nestojí
pokud si kliknete na můj nick, tak tam toho mého "trapiče" uvidíte.
Moje dítě je 16 letý autistický kluk s těžkou mentální retardací.
Přesto je to moje dítě a já ho miluju od prvního okamžiku, kdy se mi začal v bříšku hýbat.
Nepřestala jsem ho milovat, ani v jeho dvou letech, kdy bylo tak nějak potvrzeno, že nebude nikdy jako ostatní děti - tedy zdravý.
Jako dar to nepovažuju, ale jako trest také ne.
Rozumím Sarume, rozumím i Davidovi jsou to totiž dva různé druhy pohledů na stejnou věc.
Davide..my jsme si svůj osud nevybrali. Byli jsme postavený před hotovou věc a bylo jen na nás jak se s tím vyrovnáme.
To, že prožíváme každý, byt sebemenší úspěch našich dětí 10x 100x více, než rodiče zdravých dětí je logické a myslím to chápe každý.
To co u někoho bude samozřejmost je u našich dětí někdy zlatá medaile na OH.
Jsou lidi co nepochopí, že i těžce postižené dítě může své blízké naplnit pýchou a radostí nad jejich "úspěchy".
Sarume..tvá dcera je veliká bojovnice a malému kouká z očí opravdu sto čertů. Když byl můj Peťka malej, tak jsem vždy říkala, že mám paterčata a né jedno dítě. V jeden moment byl snad na pěti místech najednou.
Ale rokama se trochu zklidnil a zlepšil. Věřím, že i u vás to tak bude.
Přeju všem hezký den.
sarume: moc hezký dětičky... .. a malýmu to kouká z očí...
Hemofilus je ten "dusivej bacil"..?..Jak se dítěš dusí a nesmíš ho položit..?..
sarume: i já články, které mě zajímají dočítám zpětně.
Že jsi maminka tří dětí jsem nevěděla a už vůbec ne, že to s dětmi nemáš jednoduché.
I když kdo má? přeju hodně štěstí a děkuju za všechny ty "jiné děti" že jsi to tak hezky napsala.
sarume: Jseš fakt skvělá ženská...
Nyotaimori: vidělas seriál "My všichni školou povinní"..?
sarume, ja to ctu i vecer, pres den nestiham...klobouk dolu pred Tebou, kuli zenskym jako Ty ma cenu sem chodit, ne kvuli tem vsem vtipnym "odpíračkám"...
medved: ..hm, nemůžem být dokonalý všechny, no...
Myslím, že o tomhle ten článek ani není...
Bóbika: ale to preci neni o tom, ze bych sve dite nemela rada...v zivote bych ji neublizila, od prvniho okamziku jsem vedela, ze ji budu chranit a starat se co to pujde...ale to neni laska...to je ochranitelsky pud, ktery do nas vlozila priroda...tak opravdova laska se vyvijela...a jak pise lubar, tak se vlastne vyviji porad...jsme dva lidi, je to vztah, tak se vyviji...to preci neni nenormalni...ba naopak...myslela bych si, ze jsem divna, kdyby to bylo jinak...
Majkii: Kolik máš bypasů?
Na svého syna jsem se sice hned na porodním sále dívala nekriticky a připadal mi úžasný a krásný a vůbec ... ale na druhou stranu - ta pravá láska se vyvíjela a vyvíjí postupně, nemůžu říct, že bych ho milovala od prvního okamžiku ...
Mylady: to je mi moc lito, drz se... a neboj vse bude vporadku, a pak az bude spinkat tak si krasne poplakej.. ja to taky tak delam, kdyz jsem pritom tak jsem soumen a pak placu, pusinky a foukani na bolistku
K tematu: meho prvniho syna jsem zboznovala uz v brisku, bylo to touzene dite, tesila jse mse na nej, sedela doma u kolibky a predstavovala si toho drobecka v ni, ucila se s nim v brisku na zkousky, predrikavala mu temata, byla to moje soucast, muj sen, moje laska...... narodil se, cisar(hodne z vas ten muj pribeh znaji ale nedalo mi to napsat) a ja ho nemilovala. Bala se ho, byla jsem zoufala, nemohla jsem kojit, nechtela ho, plakala, hledal tu lasku, prala si byt normalni a neslo to, devet mesicu jsem se trapila, ja i muj syn, nakonec jsem vyhledala odbornou pomoc a to mi moc pomohlo a zachrnailo. Je pravda ze vztah k memu synovi je dodnes takovy vselijaky ale ja ho pres vsechno obrovsky miluji ... je to krasny milovat sve dite ale ta cesta k tomu byla dlouha.
pri druhem synovi jsem se bala ze me to zas potka ale mela jsem stesti i pres dalsiho cisare ale byl s epiduralem, ten prvni narkoza. Jsem mela tu sanci si prozit krasny moment, hned od prvniho momentu jsem ho milovala, byla jsem tak prestastna ze jsem z toho par dni nemohla spat, bohuzel byl prvni tyden na neonatologii ale tu lasku jsem mu i tak davala mymi navstevami u nej. Dneska je to nas mazel a moc dobre vi ze jeho krasne oci a kukuc dokazi u me delat divy ten to se mnou umi, ten starsi holt ma problemy, spis me provokuje ale ten mrnous to je mazanec ale jsou to moje zlaticka a rikam si ze je to dar od Pana Boha...