„Jasně jsme se domluvili, že žádný pes nebude. Není to hračka, jak si asi zbytek rodiny asi myslí. Když jsem byl malý, psy jsme doma měli a já je musel vždy ráno před školou vyvenčit a pak zase večer znovu. Pamatuji si, že náš táta je vždy cvičil. Říkal, že pokud se pes necvičí, přeroste majitelům nakonec přes hlavu. Zdálo se, že manželka tyhle moje argumenty chápe. Slíbila, že koupí synovi sluchátka a dceři snad nějakou kosmetiku. Asi si tedy dokážete představit moje překvapení, když jsem pod stromkem uviděl nezabalenou krabici s několika otvory.“
Foto: Shutterstock
Děti měly z živého dárku samozřejmě velkou radost. Pes to sice nebyl, ale jak se z jejich reakce dalo vyčíst, morče bylo skvělou alternativou. Alespoň tedy pro ně.
„Morče, chápete to? Já tedy nevím, jestli jsem se o tom manželce někdy zmínil, ale tahle zvířata mi nahání strach. Jana na sebe byla pyšná, jak to krásně vymyslela, že pořídila zvíře, které není náročné, ale kdo mu jako bude měnit vodu, čistit klec, stříhat drápky, stříhat chlupy? Děti? To asi těžko. Navíc to jeho pískání! Už jsme ho museli z dětského pokoje přemístit do obýváku, abychom se vůbec vyspali. A kdo myslíte, že zatím čistí klec od bobků a mění podestýlku? Já, protože mě nebaví to dětem pořád připomínat. O jídlo a pití se mu stará žena. Nevím, jestli se u mě dostaví takové to, že začnu zvíře, o které se starám, mít rád. Zatím u mě převažuje naštvání na manželku, děti i to nebohé morče,“ zakončuje Jan bezradně.
O vyjádření jsme požádali terapeutku Kristínu Pelikánovou:
Janova frustrace je naprosto pochopitelná. S manželkou proběhla nějaká komunikace, která sice nebyla přímo o morčeti, ale princip je podobný. Zajímalo by mě, jak to Jan vidí, jak se teď cítí. Také bychom se bavili o tom, jak s manželkou tento dárek komunikovali potom, co už byl doma. Jakékoliv zvíře - protože je to živá bytost, tak potřebuje péči a bezesporu i finance a je fér se na jeho koupi společně domluvit. Domluva by měla obsahovat i pravidla - kdo, dělá co.
Každopádně morče už doma je, tak jak si v tom může Jan najít svou zlatou střední cestu? I tady je fér, aby poslední člověk, který zvíře domů chtěl, s ním měl také nejméně starostí. Morče koupila žena dětem, tak docílit toho, aby i větší část péče přešla na ně? Může to znít pro někoho až banálně, ale i toto se na terapii řeší. V terapeutickém slovníku se může jednat o obejití hranic, které Jan stanovil, a to s sebou nese naštvání, smutek, konflikt a v ideálním případě i řešení a posun.
|
|
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu muže, kterého redakce zná a který jej předal redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní osoby pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Špatný dárek je to hlavně proto, protože morče nemá být nikdy jedno.
Dětem? Když holka potřebuje kosmetiku? Chtěli zvíře? Tak ať se starají. Pokud se nebudou starat, půjde zvíře z domu. Já se o to starat nebudu. Křeček! V jedné domácnosti utekl z klece a rodiče - po návratu z plesu, v náladě - honili křečka po bytě. Ten se zabydlel ve vycpávce křesla. Ščur jakýsi!
Chudák morče... kam se to dostalo.
Tak za prvé - jestliže měl syn dostat sluchátka a dcera kosmetiku, nejsou to malé děti. Patrně jim bude už víc než deset let. Takhle velkým dětem by nemělo být potřeba nic připomínat. Nekompromisně bych požadovala, ať se o to zvíře postarají, za všech okolností, a když ne, budou sankce. Dtto manželka. Za druhé - ani morče není hračka pro děti, jako ostatně žádné zvíře. Za třetí - nosit domů živé tvory bez vědomí zákonitého manžela či manželky je nečestné a nesportovní. V případě, že se děti ani manželka starat nebudou a budou mít stosedmnáct výmluv, jde morče z domu. Což tedy obnáší najít mu nové majitele, ne ho vyhodit do lesa. Jan z článku se jeví být pod pantoflem, nicméně proč má na to doplácet to morče? Pán by se měl pochlapit a nehledat žádnou zlatou střední cestu podle terapeutky, to stejně k ničemu nebude, ale rozseknout to jednou provždy. Jinak má od příštích vánoc na krku i toho psa. 
A to si žádnej pes nezaslouží, přijít do takovéhle rodinky.
Haha, tak přinést někdo domu zvíře bez domluvy se mnou, a bez mého souhlasu, tak nehnu ani prstem. Nikdy. Takže tady by se o morče staral ten, kdo by ho pořídil. A děti. Já ani jednou, ani omylem, ani, kdyby se na hlavu stavěli. A ne, nenechala bych zvíře trpět. Jednou by se stalo, ze by bylo zanedbané, a v tu chvíli by šlo z domu někam, kde by se o něj někdo staral lépe. A ženská z článku má IQ tykve, morčata potřebují kamaráda stejného druhu. Vy jste fakt dva ****. Chlap ukňučenej a ženská podrazák. My máme, mimo jiné, několik psů. A čtyři děti. Fakt nemohu říci, že bychom nebyli opravdu dobře zorganizovaní. :) A ani jedno zvíře nemáme bez toho, abych s tím byla naprosto srozuměná já A manžel.
Nějak jsem tam nenašla, o jak staré děti se jedná a jak tedy se mohou nebo nemohou o morče starat. A pokud jsou ve věku, že to zvládají, tak je zapřáhnout i s tím, že je budu denné honit, a nestěžovat si, že to dělá sám.
Dělá, jak kdyby to měnil 3x denně. Jestli má se vším tak hrozný problém, tak se vůbec nedivím, že mu ta manželka předem radši nic neřekla, každopádně starat by se měli ti fakani, nebo ta manželka.
A proč se o něj staráte? Bolestínsky jste tu povinnost přijal dost brzy - "já to říkal". Já bych tedy, pokud by se děti, jak vidno už docela starší, o morče nestaraly, pohrozím určitou lhůtou a po ní by morče putovalo do zverimexu.
Dobře vám tak, když jste jelimani a koupíte jedno morče. Vždyť to není tak drahé. Na druhou stranu, když budete děti nutit se o zvíře starat, naučíte je nějaké zodpovědnosti. A s morčetem je mnohem míň práce než se psem a takový pes žije třeba 15 let, tak byste měl mnohem víc práce a výdajů.