Přestože vám, milé čtenářky, první trapas (ZDE) trapný nepřipadal, předkládáme další na stejné téma - setkání s „exmilencem“ ve zvláště nevhodné chvíli.

Nejteplejší den roku 2013

Můj syn naložil ráno auto svou ženou, dvouletým synem, bíglem Robinem a mnou a jal se nás odvést na vizážistické školení 120 km od Prahy. Asi ve čtyři odpoledne, kdy teplota pořád kulminovala téměř na čtyřicítce a sluníčko k tomu pražilo jak šílené, nás opět v plné sestavě naložil a vezl zpět.

bezdomovkyně

„Hodíme tě až domů, mami, ale potřebovali bychom nakoupit a nemůžeme v tom vedru nechat Robiho v autě, tak mě napadlo, jestli bys s ním třeba počkala venku, dovnitř s ním nemůžeme,“ zkouší to synek.
„No jasně, my to zvládneme! Schováme se do stínu a přežijeme to...“ kasala jsem se v klimatizovaném autě.
„Když myslíš... to budeš moc hodná! A fakt to zvládneš...?“ pochyboval synek. Nicméně společně se snachou naložili batole do vozíku, předali mně vodítko od Robinka a společně jsme mířili ke vchodu supermarketu, vedle něhož sympatická slečnka ve stánku nabízela kokteily.

„Hele, tady prodávají nealko mojito, kup si ho, osvěží Tě!“ Syn mi vrazil do ruky stovku.

Poslušně jsem zakoupila mojito, vyfasovala od prodavačky drobné, uchýlila se do stínu pod střechou supermarketu, nápoj vypila a doplnila vodou z láhve, kterou jsem si vzala z auta.

Brzy jsem zjistila, že jakýkoliv pohyb (plánovaná procházka s pejskem okolo supermarketu) mě vyčerpává k smrti. Sakra, co tam ti mladí kupujou takovou dobu... potřebuju si sednout, ale není kam! Na lavičky v parčíku praží slunce.

Jako jediné útočiště se nabízela pouze řada zrezivělých vozíků pod střechou supermarketu určených na nákup zahradnického oddělení.

„Lepší než nic,“ řekla jsem si a usadila se na krajíček posledního vozíčku v řadě.

A teď si mě představte:

V obnošených dlouhých letních šatech (kdo by v tom vedru řešil outfit), které měly svá nejlepší léta už za sebou, na obličeji s postupně se roztékající tlustou vrstvou make-upu z praktického školení líčení (ten den jsme brali foto make-up a moje snacha Lucka se opravdu snažila) a rozcuchaným drdolem zpocených vlasů, sedím na nevzhledném vozíku s nohama před sebou v posledním tažení široce roztaženýma. Hlavu rezignovaně skloněnou, v jedné skleslé ruce třímají vodítko od pejska poslušně sedícího mi u nohou a v druhé hrstku drobáků, které mi vrátila slečna z mojita. Na zemi přede mnou láhev od vody.

A najednou vidím známou tvář! „Je to Kamil, nebo není? Ne, je mu jen podobný... Tento muž je podstatně starší, takový ztrhaný... ale ta podoba!“ Proběhlo mi hlavou.

Muže s nákupním vozítkem jsem zaujala také. Zíral na mě a posléze se mu na tváři objevil úsměv, tak trošku rozpačitý... a ano, taky soucitný, je to Kamil! Kamil, majitel zemědělské firmy, o kterého jsem před 11 lety měla zájem, ale on dal přednost mé kamarádce Běle, se kterou jsem ho seznámila - a pak jsem se zadala i já a pravidelně jsme se setkávali ve čtyřech.

Jenže teď jsme se neviděli dobré 3 roky. Zrovna teď, uvědomila jsem si, jak asi na tom vozíku, s tím psem a drobáky v ruce vypadám. Teď určitě neuvěří Běle, když mu vykládá, jak skvěle se mám....

„Co tady děláš?“ vyhrkli jsme snad oba zároveň.
„To víš, mám žně v plném proudu a tak jdu kolegům pro něco k jídlu a k pití,“ unaveně se usmál notně zdrchaný Kamil.
„Já tady hlídám... psa... mladí šli nakupovat,“ vyhrkla jsem, rychle jsem se postavila, uhladila šaty a cupitám ke Kamilovi.

Zaznamenala jsem překvapený a soucitný výraz. Jéje, on mi nevěří... no, není divu, vždyť vypadám hrozně, jako takové ty paní, co na tom nejsou zrovna nejlépe....

Musím ho zdržet!

Až se vrátí rodinka, napraví mně reputaci. Poněkud rozpačitá konverzace pokračovala... A hurá! Mladí vycházejí ven. Pozdravili se, syn představil snachu a mého vnuka a Kamil se po chvíli omluvil a pokračoval opačným směrem na nákupy.

„Potkala jsem Kamila,“ vyprávím večer doma příteli, „on ti tak hrozně zestárl... chudák...“

„Potkala jsem Kamila,“ volám v pondělí kamarádce Běle, „ten ale nějak sešel, asi má starosti...“

„Jo, říkal mi. Odskočil si akorát z pole, to víš, v tom vedru, to byla síla... a říkal mi, že si nejdřív myslel, že tam sedí nějaká bezdomovkyně,“ se smíchem na to Běla.

Ona je prostě vždycky třeskutě upřímná - co bych taky čekala?

TÉMATA:
PŘÍBĚHY