Někdejší hit z USA, otevřené prostory v podobě obrovských místností, ve kterých už zaměstnance nedělí žádné vnitřní příčky a mnohdy ani společenské zábrany, má svá pro i proti. Jisté je však jedno: Práce v těchto kancelářských „teráriích" není pro každého.
Ve Spojených státech byly 100 let oslavovány jako pracoviště budoucnosti. U nás začaly klasické kanceláře nahrazovat od poloviny devadesátých let minulého století. Není divu, náklady na jejich vybudování jsou řádově nižší, šetří místo a zaměstnavatelé si mnou ruce, protože tak mají o „svých ovečkách“ mnohem lepší přehled. Dalšími plusy bezesporu jsou rychlejší komunikace a odstranění hierarchických překážek mezi zaměstnanci a manažery. Negativ spojených s prací v otevřeném prostoru je však daleko víc.
Citlivější povahy trpí
Zatímco zaměstnavatelé si pochvalují, že už nemusí klepat na jednotlivé dveře kanceláří, zaměstnanci ztrátu soukromí nesou stále těžce. Šok z tohoto typu pracovního uspořádání většinou mívají především starší pracovníci, kteří byli dříve zvyklí na „svůj klid“. Mladší lidé si na práci v této živé sociální síti přivyknou rychleji. Přesto se většina shoduje na nedostatku soukromí, přílišném hluku a špatné koncentraci. S tím jde samozřejmě ruku v ruce i nižší pracovní výkonnost a celková efektivnost. Jenže v prostředí, kde jsou od sebe pracovní stoly nalepeny jeden na druhý ve vzdálenosti jednoho metru, celý den se rozléhá vyzvánění telefonů a mobilů, prolínají se desítky konverzací i méně či více nevábné pachy jídel a odérů, není snadné zaměřit na práci plnou pozornost. Introvertnější jedinci a citlivější povahy takový nápor dlouho nevydrží. Záhy se u nich projevuje frustrace nebo zvýšená agresivita, což má za následek také častější konflikty s kolegy.
Moje chřipka = tvoje chřipka
Mezi zaryté odpůrce open space patří hygienici. Ti totiž moc dobře vědí, že je to ideální a nejrychlejší způsob předávání bacilů a infekcí. Špatná kvalita vzduchu a ozón z kopírek jsou rovněž častou příčinou únavy a stresu. V období chřipek a nachlazení se navíc každý bacilonosič stává větší hrozbou než zabiják se zbraněmi. Ani v letních měsících však pobyt v open space není nikterak příjemný. V prosklených prostorách často dochází k přehřívání vzduchu, lidé se cítí jako ve skleníku a klimatizace nahrává alergiím. Psychicky nesnesitelné jsou však pro mnohé také prostory uvnitř budov, ve kterých se nedá přirozeně větrat. Někteří manažeři proto v krušných měsících částečně povolují zaměstnancům práci mimo budovu, například v okolních kavárnách s bezdrátovým připojením na internet.
Ani tato vstřícnost však lidem nemůže nahradit minimální pracovní soukromí a komfort, na které si podle průzkumů obzvláště Češi stále velmi potrpí.
Nový komentář
Komentáře
Open space je děs, i když si ukořistíte dobré místo, kde vám nikdo nevidí na monitor. Je těžké se s 12 lidmi domluvit na tom, jak moc pojede klimatizace, takže je stále vedro a vydýchaný vzduch, případně zapmeme klimu a polovina zaměstnanců včetně mě má angínu. Větrat se nedá - moc hluku a prachu... jak já bych chtěla kancelář s max 2 osobami...
monkee — #24 tu klimu jsem zapomnela zminit..to je hnus a mam to uz tri roky
Jéé,nic pro mě,to je děs,žádné soukromí,ne.
Zažila jsem kancelář s osmi kolegy, když bylo veselo, tak to stálo za to, když se makalo, vadil mi i kolega přede mnou, když se začal houpat na židli (jinak milý, uměli jsme spolu potichu špitat, když jsme měli oraz a účetní jely výplaty).
Zažila jsem kancelář, kde jsem byla sama a někdy jsem "utíkala za holkama", abych měla aspoň nějaký kontakt. Ale nejhorší pro mě byla klimatizovaná kancelář
, taky jsem tam vydržela jen dva měsíce.
Zažila jsem obojí.
Samotná v kanceláři a 15 "bab" v jedné...
Byla to hrůza, zvlášť, že jsme sedlěly v řadách, div ne jedna druhé na klíně, každá stále telefonovala a přicházeli klienti, soustředit se na práci bylo nemožné.
Já mám se soustředěním problém a už bych to uzažít nechtěla.
Ideální jsou dva lidé v kanceláři, kteří jsou naladěni na stejnou "strunu".
mineralka7 — #21 ještě že ne Introvertka
Jem sama v kanceláři už nějakých 13 let a je mi tak nejlíp. Před tím jsme byli v kanceláři dva - kolega je fajn kluk, rozumíme si, ale mě rušilo i když jen prošel kolem s hrnkem čaje. Pak šéf koupil nové prostory a původně uvažoval, že budu v kanceláři u něj, ale naštěstí ho ten nápad přešel sám od sebe. Teď se ráno zavřu ve svém kutlochu, můžu v něm být zalezlá jak je den dlouhý a v klídku se soustředit na práci. A šéfovi dělá v kanceláři "společnost" naše účetní
. Naprosto mi samota vyhovuje, většinou nemám puštěné ani rádio. Že bych byla introvert? 
Nás bylo v místnosti na 200, věčně jsme od sebe navzájem chytali nemoci, ale jinak mi to nevadilo, protože jsem seděla úplně v rohu u okna s nádherným výhledem na Brno.
Teď jsme 4 a je to akorát. 
Dante Alighieri — #17 Tak já když už je nechci poslouchat, zavřu si dveře a mám tu klid. Větrám si kdy chci, topím si podle svého a taky si poslouchám rádio, který mám ráda já.
Ten open space podle mě není "odpovídající pracovní prostředí", kor když má člověk důležitou psychicky náročnou práci.
Už asi 3 měsíce jsem v kanclu sama. A celkem mi to vyhovuje i když ze začátku to byl nezvyk a musela jsem si dotáhnout rádio.
Původně jsem seděla se dvěma kolegy. A i ti mě občas rušili, když si povídali a mně telefonoval zákazník až odněkud z Asie, v telefonu to šumělo a praskalo, on mluvil potichu a já měla uši našponovaný, abych aspoň trochu pochytila, co mi vlastně chce.V případě open space bych asi byla namydlená.
Dante Alighieri — #16 ...aneb jak bylo v tom srandovním horoskopu, co tu byl vydán na Silvestra - na ten můj blbej ksicht se nedá koukat (Vodnář).
Florencie — #15 Máš pravdu, je to těžký natrefit na takovej luxus. Ale já bych se jednak pořád obávala, že kolegu ruším já a zadruhý se "ráda" tvářím jako bubák, takže by si ten chudák u mě v kanceláři ještě myslel, že ho nemám ráda nebo jsem permanentně naštvaná.
Teď jsem na recepci, kde jsem sama, akorát sem tam projde kolega nebo klient - a pak mám zase klid.
Dante Alighieri — #7 To je v dnešní době dost velký luxus sehnat práci, kde budeš mít samostatnou kancelář. Navíc i když ti to na pohovoru slíbí, nemusí to dodržet
Já to štěstí měla, jsem tu sama, ale kolegové dost často nechávají otevřené dveře, takže jejich rozhovory stejně slyším (což mi nevadí). Vadilo mi, když naproti seděl kolega, který funěl a vydával spoustu jiných živočišných zvuků, řval do telefonu, neustále se na něco ptal
Teď k volnému stolu naproti mně usazuju klienty, aby mi nečučeli na monitor
enka1 — #5 to je argument
Jsme 2, zrovna teď jsem sama a je to super. Open space bych nechtěla. Ztráta soukromí, věčně bych byla "rozdvojená" a pořád by mě někdo vytrhával ze soustředění.
Zajímalo by mě, jak to vypadá, když přijde někdo s chřipkou do open space. To pak onemocní půlka firmy, ne?
No, kromě psychického teroru k tomu přidám ještě nedostatečné odvětrání, mnohdy nedostatečné prostory, nevyhovující osvětlení, zvýšená hlučnost a spoustu dalších faktorů, které lidi ničí... Já bych v takovém prostoru nepřežila, vadí mi i současné 2 propojené kanceláře, kde jsme dohromady 3 a leze sem kdekdo na kopírku a kus řeči.
Já jsem v kanceláři sama a jsem naprosto spokojená. Doufám, že to takhle zůstane už navždy. V open space by mě šlehlo, to by pro mě byla nejkratší cesta do blázince.
Už to, že jsem kdysi byla v kanceláři se dvěma kolegy (muži) pro mě byl naprostý stres. Dobré bylo, když jsem byla v kanceláři s kamarádkou, pokecaly jsme, mohly jsme si navzájem radit. Seděly jsme spolu 7 let. Pak bohužel kamarádku převeleli na jiné oddělení a sedět s cizími lidmi byla hrůza. Zvlášť s jednou kolegyní "ohleduplnou" kuřačkou, která kouřila na balkóně. Kouř se pochopitelně táhl z balkónu do kanclu a kromě toho ona sama vždycky tak smrděla kouřem, že se mi navalovalo. Pak taky bylo "úžasné" sedět s jednou namyšlenou šéfkou, kterou ke mně dali "jen na pár dní", než jí zařídí kancelář - zůstala 4 měsíce. Neustále mě napomínala, ať netelefonuju tak nahlas a že příliš hlasitě klapu na klávesnici. Bylo to na hlavu. Takže sedět sama je pro mě úleva a blaho největší.
heligona — #9 když má člověk štěstí na kolegy
enka1 — #6
silný argument
Dante Alighieri — #7 my jsme v kanclu tři. Nedávno nám nabízeli rozhoz do dvou kanclů, ale nikdo z nás nechtěl být na samotce
Dante Alighieri — #7 no jo, jenže takový výběr - to je luxus
já jsem totiž jinak samotář a vyhovoval by mi home office 