Všichni rodiče chtějí, aby z jejich dítěte vyrostl nejen šťastný, ale také inteligentní člověk. Jak ale podpořit jeho vývoj, aniž bychom ho přetěžovali? Rozhodně ne tím, že mu budeme odmalička hustit do hlavy vědomosti.

Myšlenka cílevědomého pěstování „superdětí“ se v Americe stala populární v šedesátých letech. Jedním z lidí, kteří jejímu rozšíření silně napomohli, byl Američan Glenn Dolman se svým „Better Baby Institute“ - jakousi továrnou na zázračné děti v Philadelphii, kde se batolata učila matematiku, atomovou fyziku a japonštinu. Děti, které tímto výcvikem prošly, byly později souhrnně nazývány „superkids“ - a nebylo to míněno jako lichotka. V literatuře je popisován například Joshua, který měl ve svých třech letech za sebou kurzy plavání, lyžování, cizích jazyků a práce s počítačem, k jiným dětem se ale choval egocentricky a arogantně, jeho rodiče nad ním ztratili veškerou kontrolu a stali se oběťmi jeho nálad.

Pro šedesátá a sedmdesátá léta byl jak v USA, tak v Evropě charakteristický značný optimismus ohledně možností výchovy. Nové poznatky ve výzkumu mozku svedly mnohé vědce k domněnce, že je mozek nejmenších dětí schopen prakticky neomezeně přijímat informace. O čtvrtstoletí později ovšem z této euforie mnoho nezůstalo. Ukázalo se, že vůbec nejlépe se dítě rozvíjí ve „staromódním“, ale stále nepřekonaném prostředí normální, úplné rodiny. Hlava dítěte totiž nezůstává prázdná, když ji zrovna nikdo cílevědomě nekrmí poznatky. Dítě nesedí a nečeká, až ho začneme učit. Naopak – velmi aktivně prozkoumává své okolí, předměty, materiály a jejich vlastnosti, vztahy a reakce jiných lidí. My dospělí v podstatě nemusíme dělat nic jiného, než tohle spontánní učení podporovat.

Většina zdravě cítících rodičů se tak ostatně podvědomě chová, aniž by to museli nastudovat v pedagogické literatuře. Maminky na své děti celý den mluví – jednoduchým jazykem komentují všechno, co se okolo děje, ať už je to vaření polívčičky nebo poutavé počínání popelářů. Opakují věty a používají výraznou mimiku. Každý táta na svého synka při fotbálku střílí právě tak silně, aby mohl míč ještě chytit – ale jen když se bude pořádně snažit. Moudří rodiče počkají, když se jejich holčička na louce na dlouhé minuty zahloubá do pozorování žížaly, nebo když se čtyřletý klučina zastavuje u každého staveniště, aby mohl pozorovat práci bagru. Ostatně, záleží i na vlastním příkladu: rodiče, kteří jezdí spíš na kole než autem a tráví víc času nad scrabble než u televize, nemusejí mít o vývoj svých ratolestí obavy.

soutěž - 1.Enem jedna 

Co ještě můžete udělat pro to, abyste podpořili inteligenci vašeho dítěte:
* Buďte s ním a věnujte se mu tak často, jak jen můžete. Jen tak ho budete dobře znát a budete se moci věnovat jeho silným stránkám a rozvíjet je.

* Dopřejte mu co nejvíc smyslových podnětů. Tedy ne jen úžasné encyklopedie a CD-ROMy, ale i opravdovou hlínu a semínka, živá zvířata, bosé nohy v písku nebo v potoce, sněhové iglú a pálící ohýnek.

* Nespěchejte! Dítě potřebuje dostatek času a klidu na zpracování informací. Někdy musí určité „pokusy“ nebo hry zopakovat třeba desetkrát nebo dvacetkrát, než tomu přijde na kloub.

* Přehledné a vypočitatelné prostředí – to je jedna ze základních věcí, kterou vaše dítě potřebuje, aby se mohlo naplno věnovat objevitelské činnosti. Ohraničte jeho svět zřetelnými milníky (hrneček se šnečkem k snídani, v pravidelný čas pohádka na dobrou noc). Dávejte mu jasné a jednoznačné signály; není možné, aby zítra platila jiná pravidla než dnes.

* Pohyb a tělesné dotyky zvyšují počet synapsí, propojení mezi nervovými buňkami. A čím víc synapsí, tím větší kreativita... Zařiďte byt takovým způsobem, aby v něm bylo místo na kotrmelce, skákání přes švihadlo a třeba i šplhání po ribstolech. A samozřejmě nezanedbávejte hlazení, mazlení a „otlapkávání“.

* Když se něco nedaří – třeba postavit hrad nebo složit puzzle – nehrňte se hned na pomoc. Buďte po ruce, až když si dítě už samo vážně neví rady. Jinak ho připravíte o zážitek úspěchu a o odvahu troufnout si příště na něco těžšího.