Zvířecí psycholog Alexandr Skácel: „Někdy si připadám jako detektiv“

Lidé si postupně zvykají, že chodit k psychologovi je normální. Víte ale, že existují také lékaři duše pro zvířata? Takovým zvířecím psychologem je i veterinář MVDr. Alexandr Skácel. Jak domácí mazlíčky léčí a čím jim my lidé škodíme nejvíce?

S jakými zvířaty je za vámi, jakožto za psychologem, možné přijít?
Občas se sice zabývám homeopatií pro koně, ale mým stěžejním zaměřením je psychologie pejsků a kočiček.

Jaké problémy majitelé nejčastěji řeší?
Tady je určitě potřeba rozdělit psy a kočky. U koček jde nejčastěji o počůrávání, třeba postele nebo zpoceného trika z posilovny. Na druhém místě je pak agresivita koček.

U pejsků to dříve byla nejčastěji dominantní agresivita a pak následovala separační úzkost, ale v poslední době se to otáčí. Separační úzkost začíná být častější. Pak jsou ale i další potíže. Třeba útěky pejsků, například za fenkami, a tak dále.

Co se týče nejčastějších problémů, můžete jen v krátkosti shrnout, proč k nim dochází?
V krátkosti to moc nejde, ale pokusím se o to.

Počůrávání u kočiček bývá často způsobeno nějakou urolitiázou, tedy přítomností minerálních látek (písku) v močových cestách, nebo také infekcí. Není to tedy většinou tak, že se kočka mstí, nebo žárlí třeba na právě narozené dítě a podobně, jak si často majitelé myslí. Proto je třeba ze všeho nejdříve vyšetřit moč. Až pokud je moč negativní, může být její chování skutečně způsobeno tím, že žárlí, nebo má strach. Někde venku může být jiný kocour nebo kočička a ona se cítí ohrožena. Proto si musí svůj prostor vyznačit.

Agresivita koček zase může být způsobena nějakým virem, zvláště pokud chodí ven. Nejčastěji zánětem pobřišnice nebo leukózou, proti kterým není očkovaná.

Dominantní agresivitu u pejsků způsobují často genetické vlohy, zvláště u bojových plemen jde o dědičné dispozice. Hlavní příčinou je ale to, že majitel pejska nezvládá. Přehlíží určité signály pejska o tom, že chce vládnout. Páníček ale musí být vždycky velitelem smečky a pes musí bezpodmínečně vědět a opravdu poslouchat. A když tohle majitel nezvládne, tak pes může být agresivní.

Separační úzkost je často způsobena tím, že je štěně odebráno od mámy dříve jak v sedmi týdnech věku. To je považováno za hlavní příčinu. Takový pejsek, když je doma sám, si neuvědomuje, že se vlastně vůbec nic neděje. Nespí, nejí nebo nekouká na televizi, jako ostatní pejskové. Pejsek se separační úzkostí cítí bezprizorní ohrožení, protože mu chybí postupné přetrhávání pupeční šňůry od mámy. Když je odtržena násilně, bývá emoční problém. To vše je ale řečeno velmi zkráceně.

Je něco, čím majitelé stresují své domácí mazlíčky?
To je zase povídání na několik dlouhých hodin. Já si myslím, že největší stres je tehdy, když majitel není duševně úplně v pořádku. Je labilní a na zvíře křičí, popřípadě ho bije a týrá. To je na prvním místě. Hodně záleží na tom, jakou energii majitel má a co vyzařuje. Je známo, že když někdo trpí depresí, má maniodepresivitu, schizofrenii a podobně, tak to má na zvíře velmi negativní vliv. Na druhém místě je, když se pejsek zaběhne. Když má s majitelem hezký vztah a třeba někde v poli se z nějakého důvodu ztratí. To bývá ohromný stres, protože pes je na majiteli závislý. Smečku mu nahrazuje byt a páníček.

Může psychika zvířat za jejich případné zdravotní problémy?
Ano, stejně jako u lidí. Psychosomatika je to, čím se nejvíce zabývám. Spousta chorob je z mého pohledu opravdu vyvolána psychikou. Pes nebo kočka sice nemají druhou signální soustavu, ale to podvědomí, bílou kůru mozkovou, mají jako lidi. A právě tam jsou uloženy veškeré emoce, jako je vztek, žárlivost, láska, uražení a podobně.

Ale stává se asi často, že veterináři léčí nemoci těla, ale už nedohlédnou do duše. 
Tak. Nevím, kolik nás je v republice, kdo léčí psychosomatiku, ale určitě je nás málo. Tipl bych tak tři, čtyři, pět veterinářů v celé republice, kteří pojímají medicínu celostně, tedy tak, že do ní patří homeopatie, akupunktura, akupresura a tak dále. Někdy si připadáme jako detektivové. Musíme pátrat po všem, co se děje. Jestli se někdo stěhoval, rozvedl, narodilo se dítě, maloval se byt. Zkrátka jakákoli zásadní událost, která může mít na labilnějšího psa nebo kočku vliv, a může spustit nějakou chorobu. Mezi psychosomatické choroby patří třeba močové a žlučové kameny, vředy na žaludku a podobně.

Jak ale můžete poznat, co se s pejskem nebo kočičkou děje po psychické stránce, když je vidíte jen krátce?
Pokud je to v ordinaci, je to horší. Já mívám na klienta více času, hodinu, dvě a někdy i více. Je třeba počkat, až se zvíře trochu zaklimatizuje. Aby se přestalo bát, bylo v pohodě. Ta pohoda a důvěra musí vyzařovat i ze mě. S pejskem se mazlím, hrajeme si, dám mu piškot, pusinkujeme se a podobně. Ale nezastírám, že je mnohem lepší a ve světě běžnější, když odborník jede za pacientem domů. Zrovna dnes se chystám za kočičkami, které se vzájemně přečůrávají.

Jak dlouho taková návštěva trvá?
Trvá to standardně hodinu, hodinu a půl. Nejdříve vyplníme s majitelem dotazník, který vyhodnotíme, abych se zorientoval. Řeknu mu k tomu svůj komentář a ve druhé části pak vysvětlím, co nedělá správně. Uděláme korekci a já mu vysvětlím, co by naopak správně dělat měl. A pokud je potřeba, doporučím mu pro jeho mazlíčka zvířecí, lidské, nebo homeopatické léky.

Nejsou lidé vůči zvířecím psychologům skeptičtí?
S těmi já se moc nesetkám, protože ti za mnou nepřijdou. Ale je pravda, že jak u lidí, tak i u zvířat je pro některé lidi psycholog pořád ještě tak trochu šarlatán. Obtížněji se pak získává jejich důvěra, že tomu skutečně rozumí. Proto bývá nesmírně důležité být i psychologem pro toho majitele. Když mu budu během návštěvy kritizovat stejnou věc, tak ho demotivuji a odradím. I k němu tak musím být laskavý, a když je někdo nedůvěřivý, je třeba s každou kritikou říct, že to kritika není. Musí vědět, že jsem na jeho straně a chci mu pomoct.

Když majiteli vysvětlím, co má dělat, zůstáváme v kontaktu a většinou bývá důležitá i druhá návštěva, zhruba po třech měsících. Třeba u homeopatie bývá časté, že se i u správného léku pacient nejprve trochu zhorší, na což majitele upozorňuji, aby se nevylekali.

Přibývá vám pacientů a myslíte si, že bude postupně přibývat i zvířecích psychologů?
Určitě ano, protože to souvisí s urbanizací. Psychologie je totiž nejvíce zapotřebí ve velkých městech. Jsou přetechnizovaná, plná hluku, aut, smogu, lidé spěchají. Stres a spěch jsou ale opakem empatie. Aby bylo zvíře v pohodě a mělo ke mně důvěru, musím se k němu chovat empaticky. Neznamená to, že si může dělat, co chce. Musí sice poslouchat, být mi podřízené, ale já musím zůstat empatický. Vždyť i to zvíře má právo nemít náladu, být smutné a necítit se dobře, aniž by bylo nemocné. Když se z toho důvodu schová do pelíšku nebo do boudy, je rozumné nechat ho tam a nenutit ho komunikovat.

Lze vyřešit každý problém?
Myslím si, že každý problém má řešení. Bohužel se ale stávají takové případy, kdy musím konstatovat, že to fungovat nebude. Zrovna před čtrnácti dny se mi stalo, že jsem majitelce hned při první návštěvě musel říct, že svého psa nezvládne. Paní bylo pětašedesát a vlčáka, který skákal a startoval po lidech, chovala v garsonce. Sice tvrdila, kolik měla psů, a že všechno zvládá, ale vůbec to nebyla pravda. Velmi laskavě jsem jí tedy řekl, že je pejsek nad její síly, časové i psychické, takže se jí i jejímu psovi uleví, když ho někomu dá. Musím říct, že se jí to nelíbilo a už se neozvala. Ale myslím, že jí to v hlavě přece jen hlodá, a že k tomu sama dospěje. Tak třeba už je spokojený na zahradě u někoho, kdo si s ním poradí.

A co naopak, vzpomenete si na případ, kdy jste majiteli pomohl?
Určitě ano, těch je hodně. Ale v paměti mi utkvěl případ, kdy byl pejsek u několika veterinářů, ale nedařilo se vyřešit jeho problém s utíkáním za fenami. Trhal ploty, byl hypersexuální. Majitel ho ale nechtěl nechat vykastrovat. Použil jsem tedy kastrační injekci, která funguje půl roku stejně, jako když je pejsek vykastrován skalpelem. A zabralo to úplně excelentně, pejsek přestal do tří týdnů utíkat. Pak majitel přišel s tím, že nechce injekci znovu dávat. Svolil ke kastraci, se kterou se do té doby nechtěl smířit. Ono když to navrhnete mužskému, přenáší to na sebe, už jsme zkrátka takoví. Ale dnes mají ti dva krásný vztah. To člověka potěší.

Více o MVDr. Alexandru Skácelovi naleznete ZDE.

Čtěte také:

• Pořizujete si psa? „Skoro každý může najít to svoje vhodné plemeno či jedince,“ říká trenér psí školy
• „Naši domácí mazlíčci se nenávidí! A peklo ze života dělají i nám,“ říká Marie