Proč nemá ráda krysy a přesto je trpěla doma naše čtenářka s nickem Bonda? To se dočtete v jejím pěkném příspěvku na dnešní téma, za který samozřejmě děkujeme

Jako malá jsem byla zneuznaná milovnice zvířat, matka mi nikdy nedovolila vzít jakékoliv zvířátko domů. Naopak jsem musela asistovat při chovu a zabíjení domácího zvířectva. Umím dát za uši králíkovi, useknout hlavu kuřeti a nacpávat husu šiškami.

Snad proto jsem byla sama tak měkká, že jsem synkovým žádostem málokdy odolala a nakonec zvířátko za odměnu povolila. Jen v případě malých lvíčat neuspěl i přes usedavý pláč. Snad i díky zvířátkům nebude tím jeho vysněným pyrotechnikem a studuje úspěšně na vysoké škole biologii.

Kamarádky, matka ani můj bývalý nemohli například „spolknout“ našeho sklípkana, kterého si syn vybral za nepříjemný pobyt v nemocnici. Byla to samice a dožila se čtrnácti let. Mně ale mnohem více než sklípkanka vadily ty její živé ňamky jako cvrčci, švábi, velicí červi. Přežila jsem i rybičky, raka, mloka, bílé myšky, křepelky, žabku, asi deset koťat z ulice, zraněná holoubata, nemocného rorýsa. Nyní nám zbyli gigantičtí šneci a dva staří kocouří mazlíci. Ještě se občas staráme o psa mých rodičů.

Ale krysy jsem fakt nemusela, ani nevím proč, snad že se mi zdály dost agresivní. Zvlášť když syn začal jezdit přes týden do školy a krmení zůstalo na mně, musela jsem se hodně překonávat. Ještě že život hlodavců je krátký. Nakonec mi jich bylo líto, když umřely. Ani nevím proč mě tenkrát synovy smutné oči inspirovaly k pokusu o báseň:

„Mami, Lentilka už umřela...“
„To je mi líto,
ale už tři roky žila.“
Dívám se na tvůj smutný obličej.
Už jsi dospělý,
umíš se smrtí mazlíčků vyrovnat,
ale pořád to moc bolí.
Asi se mi dost nedaří
vyjádřit obličejem soustrast.
Ty dobře víš, že jsem nechtěla,
aby sis toho potkana pořídil.
Pak jsem ho doma trpěla,
protože ses o něj vzorně staral.
A že ti dělala strakatá samička radost
svou inteligencí a akrobatickými kousky.
Vzpomínám na tvůj smutný pláč,
když jsi našel milovanou rybičku
v akváriu břichem nahoru.
Bylo ti jen šest let.
Bolelo mě u srdce,
že jsem tě nemohla nijak utišit,
ani slibem, že koupíme novou.
Hrobečků pod včelínem u kostela přibývalo,
a ty ses pomalu a neochotně učil,
že k životu patří i smrt...
Nosili jsme kytičky,
když umřely rybičky.
Pak jsi měl bílého myšáka,
který předváděl skvělé kousky
tvým kamarádům v prádelně.
Pořídili jsme mu samičku
a tys netrpělivě čekal,
až přijdou na svět mláďátka.
Nezkušená prvorodička
dva novorozence sežrala.
Nešťastně jsi na ni křičel:
“To jsi matka?“
Nosili jsme pampelišky,
když umřely bílé myšky.
Jestlipak mi přineseš kytku,
až ti umřu já?

Hodně hezkých chvilek s dětmi a se zvířátky přeje všem ženám-in Bonda

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Moc hezká báseň a vy musíte být skvělá a velmi tolerantní matka, když jste přes odpor ke krysám synovi dovolila, aby je choval.

Jaké zvíře nemusíte vy, milé ženy-in? Jsou to také hlodavci, nebo něco většího a hrůzostrašnějšího? Zatím jste se žádná neopakovala, tak mě zajímá, s čím přijde další čtenářka.

Na vaše příspěvky k tématu Zvíře, které „nemusím“, se moc těším na redakce@zena-in.cz

 

Reklama