Letošní léto jsem prožila částečně u své tety ve Francii, v krásném prostředí  francouzské Riviéry. A tento zážitek je právě z tohoto místa a byl pro mne nevšedním zážitkem. Tedy poslouchejte.
                                                                             
 xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx


Uviděla jsem ji na terase pod lavicí hned první večer po příjezdu. Dvě veliké  žluté oči na mě vejraly ze tmy, až jsem se trochu polekala. Kočka! "Kšá, kšá!" já na ni, ale oči ani nemrkly. Vykročila jsem tedy rázně k ní. Ještě chvíli čekala, a najednou byla pryč. Vida, vyhrála jsem.

Nevyhrála. Druhý večer byla kočka znovu pod lavicí. Už o mně věděla, už na mě  číhala, už mě sledovala kulatýma očima.  Domek zřejmě teta koupila i s ní, ačkoliv původní majitel prý tvrdil, že žádnou kočku nemá. Musela se tam usadit v době, kdy byl domek prázdný. "Ale jaképak  fraky s kočkou," říkal, "máte přece psa!"

No právě. Teta má psa. Mohutnou, nalezenou, kříženou labradorku Janku, která byla ale po dobu jejího stěhování u přátel. Kočky nenávidí.

Janku  sem přivedla se značnými obavami. O oprávněně. Čubina hned věděla, o co  jde. Okamžitě vyčmuchala kočičí pelech a nemohli jsme ji dostat z terasy. Měla v  úmyslu si na kočku počkat. Násilím jsme ji vtáhly domů. Předpokládaly jsme, že  to kočka pochopí a odtáhne.

Jenže, ji to ani nenapadlo, ba naopak. Začala se courat domů i přes den - doslova nás provokovala. Jasně nám dávala najevo, že v domku byla dřív než  my.

Začátky byly těžké. Všechny jsme žily neustále ve střehu a terasa, ten  nejdůležitější prostor v tomto kraji, byla pro mne skoro tabu. Jenže - mně se ta  kočka začala líbit! Byla nejen krásná, byla i vznešená. Kdoví odkud přišla, na tulačku nevypadala. A tak jsme jí dávaly žrát. Pokaždé svou porci s naprostou samozřejmostí zblajzla. Nu, do jisté míry to byl pokrok.

Navečer, když polevilo vedro, jsme chodily s Jankou na delší procházku do strání, aby se pořádně proběhla. Příroda voněla a zezdola bylo slyšet moře. I pro mne to  byly krásné chvíle.

Jednou ale koukám a nevěřím svým očím: v patřičné vzdálenosti si to za námi  vykračuje Kočka! Zastavily jsme se, ona však zůstala stát také. Jdeme dál, Kočka  též. Vtom však přiběhla Janka a zavětřila. Naježila se už z povzdálí. Také  Kočka se vyhrbila a zlověstně vztyčila načepýřený ohon. To tedy ne! Stačila jsem
Janku chytnout za obojek. Byla ve mně malá dušička a dodnes je mi záhadou, jak se  mi tuto situaci podařilo zvládnout.

Kočka potom s námi chodívala pokaždé. Odstup mezi námi se zmenšoval a já už  nemusela být tolik opatrná. Napětí povolovalo, zvířata jakoby pochopila, že všichni teď patříme dohromady.

Uplynulo několik dnů, týden či dva? Kočka, Janka teta i já jsme žily ve  svornosti, když tu se najednou na chodníku před brankou objevila nová kočka. "Co  tu chceš, ty můro? Hajdy pryč!" vyhrkla jsem na ni a ona odskočila, jako by do ní  střelil. Jistě už měla své zkušenosti s lidmi a já se zastyděla.

Přišla znovu a znovu to zkoušela. Asi má hlad, napadlo nás. Samozřejmě, hlad měla.

Šly jsme na ni ovšem chytře. Kousek od domu je zídka, oddělující ulici od  příkrého svahu plného divoké vegetace. Sem jsme jí přinesly tácek s krmením a  Můra (jak jsme ji nazvaly), ač hladová, brala sousta do tlamičky s takovou  grácií, jakoby měla prostřeno na stříbře. Honila se mi myšlenka, že se jí někdo asi chtěl zbavit.

Jak jsem ale jednou přinášela Můřin tácek, vyskočili z křoví za zídkou dva  vyzáblí kocouři. Asi přišli omrknout, zda něco nezbude a polekali se. Naštěstí.  Jenže to "štěstí" netrvalo příliš dlouho. Záhy jsem na zídku začala nosit tácky  tři! Jen jsem doufala, že se neobjeví už nikdo další. Ono to přece jen trošku lezlo do peněz.

Naše stravovna zůstala skutečně ostatním kočkám z okolí utajena a tak kocouři  odtáhli po krmení do svých revírů a kočička si zalezla pod auto (už ví, které  patří tetě), aby si mohla hlídat domek.

Teta se příliš o své okolí nestará, ale ani jedna jsme si nemohly nevšimnout, že ráno kolem nás zakroužil racek. Bylo to něco dost neobvyklého v naší ulici, neboť  moře tak zcela na dosah není. Ale byl to racek a dost veliký. Jak dokroužil,  usedl na sloup uličního osvětlení, přesně v místě krmení a díval se, jak přináším
 tácky a jak se kočky ládují.

Když si vše prověřil, počkal, až budou kočky pryč, až budu pryč i já a snesl se  na zídku. Dobře jsem jeho let slyšela. Když jsem pootočila hlavu, viděla jsem,  jak tácky obchází a klove do nich svým silným zobanem, sbírá drobky vyházené  kočkami. Má snad hlad? Spěchala jsem domů, abych ho pohostila aspoň kočičími suchary. Než jsem se ale vrátila, byl racek pryč.

Mrzelo mě to a celý den jsem na to musela myslet - byla to náhoda? Přiletí zas?  Ráno jsem si, pro jistotu, připravila tácky čtyři. Domácím zvířatům jsem  vysvětlila, proč toho z domu tolik vynáším a proč nemohu jít s sebou. Racka jsem nechtěla vyplašit, bude-li tam.

A byl! Už od branky jsem ho viděla, že sedí na sloupu a čeká. Sláva! Můra se mi  motala okolo nohou, kocouři čekali ve křoví. Tři tácky jsem poskládala pěkně do  řady za sebou a ten čtvrtý jsem dala jako poslední. Kocouři se na žrádlo vrhli, Můra elegantně ubírala sousto za soustem. Racek však seděl nahoře a ne a ne slétnout!

"Pospěš si, než bude pozdě!" volala jsem na něj a najednou mi to došlo: přece se  mě bojí! Jen jsem se obrátila k odchodu, už jsem slyšela jeho let, a když jsem se  přes rameno ohlédla - seděl u čtvrtého tácku a zobal.

Od toho dne byl i racek našim denním hostem. Pohled k nezapomenutí: tři kočky a pták!

Škoda, že se mi nikdy nepodařilo své strávníky při krmení vyfotografovat. A právě  racek - pojmenovaly jsme ho Jonatán - to nemá rád. Jakmile se s kamerou  přiblížím, všeho nechá a odlétá pryč. A my ho přece vyhánět nechceme.

Takže mi mé povídání musíte věřit. Konečně - jeli-li byste náhodou někdy autem po Azurovém pobřeží a uviděli byste na sloupu velikánského racka, tak jste ve  městě Menton a je právě osm hodin ráno. Jonatán je přesný jako hodinky.

Kousek dál v ulici stojí malý domek s terasou. Tam bydlí moje teta s Kočkou,  Jankou a Můrou, která se rozhodla  sem přistěhovat.
 Tady jsem prožila tento krásný, nevšední prázdninový příběh.

Bianca


Velice vám děkujeme za váš letní příběh a přejeme vám opět takto krásné léto.

redakce@zena-in.cz

Reklama