„Řidičák jsem si dělala hned v osmnácti, stejně jako spousta mých spolužáků. Byl to dárek od našich a já z něho tentokrát měla radost. A těšila se na to, jak si budu půjčovat tátovo auto a budu nezávislá. Jenže jsem brzy zjistila, že jako řidička budu asi marná. Dost k tomu přispěl i můj cholerický instruktor, který nejspíš všechny ženy jako řidičky neuznával. Ten mi opravdu moc sebevědomí a jistoty nepředal. Zkoušky jsem nakonec s vypětím všech sil udělala napodruhé, ale stálo mě to opravdu spoustu nervů,“ vzpomíná na své začátky Zuzka.
Foto: Shutterstock
„Věděla jsem, že bych měla hned po autoškole řídit, abych se vyjezdila, ale nebylo čím. Táta svoji škodovku, ve které jsem se měla učit, prodal a koupil si nové auto, o kterém snil. A do krásně nablýskané audiny mě samozřejmě nechtěl pustit. Prý až to budu umět. A tak se stalo, že jsem si až do svých pětadvaceti let za volant nesedla. A tím se vlastně můj blok k řízení jen zvětšoval. Je pravda, že bez auta jsem se celkem dobře obešla. Na zastávku metra jsem to měla deset minut a na výlety jsem vždy vyrážela s nějakou kámoškou nebo přítelem, kteří řídili. Ale občas samozřejmě nastaly situace, kdy jsem si uvědomila, že by se mi řízení i auto hodili. A vlastně jsem záviděla kamarádkám, které byly suverénní a cestu autem si užívaly."
Velký zlom nastal, když se Zuzka se manželem rozhodli, že by se chtěli přestěhovat někam do domečku za Prahou. „Autobus odtamtud jezdí většinou dost sporadicky. A tak mi bylo jasné, že bez auta budu dost vyřízená. Zaplatila jsem si tedy kondiční jízdy v autoškole a doufala jsem, že se to zlomí. Tentokrát už byl instruktor o dost milejší a celkem často mě i chválil. Ale já vše zvládla, jen proto, že seděl vedle mě a věděla jsem, že kdykoli může zasáhnout. Na jízdu o samotě si ale ještě pořád netroufám a tak jsem poprosila manžela, zda by mi ještě nějakou dobu nepomohl, než získám trochu jistotu. Jenže v jeho přítomnosti, jsem ještě víc vynervovaná. Pořád do mě hučí, co a jak dělám blbě, jak jedu pomalu, jak špatně předjíždím, parkuju... Připadám si tak čím dál tím víc marnější," přiznává Zuzka.
„Když mi manžel o víkendu řekne, ať dojedu k nám na chatu, kam cestu dobře znám, je to i tak pro mě pořádný stres. V hlavě mi běží milión scénářů, co vše mě může cestou překvapit a kde zas můžu zazmatkovat. Nakonec se pohádáme a já to obrečím. A nejraději bych do auta už nesedla, ale manžel mě nutí dál. Jinak se to prý nikdy nenaučím. Vůbec si teď nedokážu představit, že budu někdy řídit opravdu sama a třeba jednou i s malými dětmi. Snad bych raději bydlela dál v malým bytě, ale bez stresu, že musím každý den řídit. Nevím, možná jsem už zralá na psychiatra, ale nedokážu se toho strachu zbavit. Mám se tedy do toho opravdu nutit, když se na to vůbec necítím?"
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Ne, nenutit se. Mám to stejně. Řidičák mám 3 roky, já měla teda instruktora naprosto skvělého a i jízdu s ním jsem si užívala. Řidičák jsem získala napoprvé s přehledem. Ale řidičák jsem dělala v moderním sedmičkovém Golfu a doma byla jedničková Fabia 21 let stará. A přesed do starého auta byl pro mě šok. Golf měl kdejaké asistenty a Fábka mi sama couvala z kopce dolů, rozjezd do kopce mi nešel, manžel kritizoval a 3 jízdy s ním a v tomhle autě stačily, abych získala odpor. Od té doby jsem do auta nesedla. Troufla bych si na automat a právě ty zmiňované asistenty, ale to je zas mimo naše finanční možnosti. Tak neřídím. Člověk si v životě zažije tolik stresu, že si říkám, proč si ten stres dělat sama dobrovolně.
Já osobně si myslím, že musí paní začít jezdit sama, tam kde to trochu zná, nebo mrknout na mapu. Pokud jim tam autobus moc nejezdí, tak je to pro ženu nutnost být soběstačná. Taky jsem si udělala řidičák a pak 15 let nic, a pak jsem získala zaměstnání v místě, kam jsem neměla spojení. A jsem za to vděčná , dalo mi to svobodu, jezdím 15 let kam je potřeba, jen na ty dálkové cesty , do zahraničí, jedu s dětmi klidně vlakem . Fakt je, že někteří řidiči by měli raději jezdit autobusem, a to nemyslím ty, co se bojí, někdy je to o hubu.
Než někoho zmrzačit či dokonce zabít je lepší přenechat řízení auta dobrým řidičům, kteří nestresují....
Pokud je řízení auta pro Vás stresující raději nejezdit, manžel vám svým napomínáním taky moc nepomáhá, naopak ještě více vás stresuje.
Když si nejste jista sama sebou, nejezděte. A už vůbec ne s manželem, který vám nadává.
O strachu z řízení něco vím. Já ho mám v hlavě. Nejtěžší je vždy bojovat sám se sebou. Ale pak ta sladká odměna, když člověk zvítězí! :-)
1) Dokoupit kondičky s dobrým lektorem. Tolik, kolik bude třeba
2) Nejezdit se stresorem v autě (kdyžtak zastavit u krajnice a vyhodit ho)
3) Vzít na spolujezdce kliďase
4) Ev. jet za někým v tandemu
5) Začít jezdit známé jednoduché a krátké trasy mimo špičku
6) Jezdit s navigací - hlásí i "překážky" na cestě, objížďky, hustotu provozu....
Něco z toho určitě pomůže. Nebojte, hlavně v klidu a s rozvahou. To půjde!
Zásada je jezdit sama nebo s kamarádkou, která pomůže. Prudič vedle je to nejhorší. Nejlepší je , když o řidičák ten prudič přijde a je odkázaný na vás. Pak mu tu blbý sešlápnutí spojky zas tolik nevadí.
Taky jsem řízení zabalila. Dvanáct let jsem dojížděla do práce do sousedního města, řídila jsem na Slovensko, do Rakouska, do Itálie. Ale nikdy jsem nebyla dobrá řidička, nikdy jsem neměla úplnou jistotu. Bydlíme v centru a všude dojdu pěšky. Na výlet se jede sockou, případně řídí manžel, který je sice lepší řidič, ale cholerik. Nebo jedu s někým jiným. Osobně bych ten cajk na čtyřech kolech klidně prodala. Tady Zuzka má ale krom auta problém hlavně s manželem. Tohle na mě nikdy nikdo nezkoušel. Byla bych schopná zastavit a vyhodit ho z auta. Nebo vylézt sama a vrátit se za dva dny.
Tak zrovna domečky za Prahou bývají co do dopravní obslužnosti na tom dobře. PID jezdí v okruhu až 50 km od Prahy. Příměstské vlaky každou půlhodinu na všechny světové strany. Protože mraky lidí bydlí v domečcích za Prahou a dojíždějí.
Nicméně tohle má jen jedno řešení - jezdit a jezdit, dokud nezíská tu jistotu a cvik. Samo to nepřijde. Ale bez manžela, pěkně sama, aby jí do toho nikdo nekecal a neznervózňoval ji. Spousta lidí se ze začátku bojí, proto je na auta ta nálepka "začátečník", aby okolí bylo včas varováno. No a pak je i celkem dost lidí, kterým nepomůže nic, a fakt by řídit neměli. To je i můj případ. Před dávnými lety jsem řídila, i děti vozila, i delší trasy, posléze jsem i služební vozidlo měla, pohoda. Pak se stalo, že jsem bezmála dvacet let neměla co řídit, a řidičák si můžu akorát vystavit do vitrínky, na nic jiného mi teď není. Neumím už nic, ani ovládat vozidlo ani nestíhám sledovat provoz a obecně cvrkot na silnicích, který je navíc daleko rychlejší a hustší, než býval tenkrát. Kondiční hodiny v autoškole to neřeší, je to málo a nenahradí to denní praxi. A já jsem ráda na světě, nechci zabít sebe a sto nevinných.
S manželem se to nenaučí,když ji tak stresuje. Zažila jsem to taky. Bejvaly byl nervák, už jak sem sedla do auta, tak měl připomínky. Nakonec to dopadlo tak, že jsem raději sla asi 5 km pěšky domu a on si to musel odřídit se zlámanou rukou
. A už sem s nim neřídila. Až když jsem byla sama tak jsem začla jezdit s kamarádkou a v pohodě jsem se rozjezdila.
za 9 let, co ma ridicak si nebyla schopna koupit auto? Klidne starsi, na vyjezdeni...? A ted se divi...dobre ji tak, souhlasim, ze takovy clovek za volantem nema co delat. Vytvari nebezpecne situace, zmatkuji, obcas neco prehlidnou...snad takova casovana bomba nema vozit v aute vlastni deti...