Zuzana Müller Martinez: Jak se žije ve čtvrti Fridy Kahlo

Maminka tříměsíčního chlapečka Olivera je aktivní a pozitivně naladěná mladá žena. Vášeň pro fotografování úspěšně proměnila ve svou profesi. Procestovala skoro polovinu světa a své štěstí našla v dalekém Mexiku. Dnes bydlí v Coyoacánu, tedy na předměstí mexického hlavního města, kde se narodila a bydlela slavná malířka Frida Kahlo. Seznamte se…

Jak se mladá dívka z Moravy, z kraje Helenky a Ríši, octne v tak exotické zemi?
Vystudovala jsem hotelnictví a cestovní ruch v Brně, protože mě odmalička bavilo cestovat a učit se cizí jazyky. Často jsme totiž s rodiči o prázdninách cestovali po Evropě, a tak jsem brzy poznala, že znalost cizích jazyků je naprostá nutnost. Angličtina patřila k mým nejoblíbenějším předmětům už na základce. Taky mě hodně ovlivnila moje starší sestra, která po maturitě odjela studovat do Amsterdamu, kde nakonec zakotvila a pracuje a žije tam dodnes. Ale že skončím v Mexiku? Tak to mě ani ve snu nenapadlo! Za to všechno může láska…

Mexiko ale nebylo první zemí, kam ses po maturitě vypravila, že?
Po maturitě jsem odjela do Sydney. Mým cílem bylo dál studovat cestovní ruch a zároveň si vylepšit svoji angličtinu.

Nelákala tě třeba Evropa?
Samozřejmě jsem mohla studovat někde blíž, třeba v Anglii nebo USA, ale Austrálie mě na první pohled zaujala i tím, že tam byla možnost při studiu i pracovat a tím si vydělávat na živobytí a cestování. A taky kvůli počasí.

Jak to myslíš?
No protože v Austrálii je většinu roku krásně, ne jako třeba v Anglii. Taky je úžasné bydlet u moře. A to byl vždycky můj sen!

Můj plán byl tak tři roky studia a pak se uvidí. Jenže hned během prvního roku jsem poznala Hectora, mého nynějšího manžela. A všechno se změnilo...

Kde jste se vlastně seznámili?
Bylo to na oslavě svatby našich přátel. Přišel tam s kamarádem z Německa, který byl zároveň i mým kamarádem. Dlouho jsme byli s Hectorem jen přátelé, než přeskočila jiskra. Po půl roce ale odjel zpátky do Mexika. Takže nakonec jsem si studium v Sydney zkrátila na dva roky a odjela do Mexika. Tam jsem okamžitě začala studovat španělštinu. Zároveň jsem chtěla zjistit, jestli se mi bude líbit žít v tak obrovském městě, jaké Mexico City je. Není vůbec těžké se do Mexika zamilovat… Je tu fajn počasí, moc milí lidé, výtečné jídlo. Po třech měsících ale Hector dostal stipendium na univerzitu do Paříže, tak jsme na rok Mexiko vyměnili za Evropu.

No to je úžasné! Víš, já Paříž přímo miluju! Tak to malinko závidím…
Život v Paříži nebyla procházka růžovým sadem, ale rozhodně to byla výborná životní zkušenost a pro mne i výhoda naučit se základy francouzštiny. Chodila jsem do kurzu a přivydělávala si na živobytí jako pokojská. Po návratu do Mexika jsem opět nastoupila do školy a vrhla se na studium španělštiny. Za půl roku intenzivního studia jsem už mluvila dost plynule na to, abych se začala zajímat o práci.

Tak to jsi fakt dobrá… A co bylo teda dál?
No přemýšlela jsem o dalším uplatnění… V Austrálii i na svých cestách po Novém Zélandu a Indii jsem hodně fotila, pro rodiče i české kamarádky. Fotografie jsem ukázala i kamarádům v Mexiku, a protože je zaujaly, navrhli mi udělat malou výstavu, kde bych prezentovala i krásná místa z Evropy i České republiky, což je země pro mnohé Mexičany skoro neznámá. Z nenápadné výstavy pro přátele se nakonec stala velká událost. Přišlo hodně lidí a spousta fotografií se prodala. A nápad, co dělat, byl na světě! Budu fotit!

Na své úspěšné výstavě fotografií

Tak to je skvělé!
Abych se ve fotografování zdokonalila, zapsala jsem se do kurzu digitální fotografie a Photoshopu. Také jsem zkontaktovala  naše velvyslanectví v Mexiku. Podpořili mne v dalších projektech a výstavách a nabídli mi spolupráci. Moje fotografie Prahy pak ilustrovaly na české ambasádě výstavu věnovanou Franzi Kafkovi.

Práci v cestovním ruchu jsem taky nakonec našla. Focení totiž zůstávalo spíše mým koníčkem, protože uživit by se s ním nedalo. Začala jsem pracovat pro leteckou společnost American Airlines na letišti v Mexico City. A tím se spojily dvě mé vášně: cestování a fotografování. Díky zaměstnaneckým slevám jsem mohla více cestovat, poznávat svět a fotit. Dokonce se jedna moje fotografie dostala na titulku jídelního lístku první třídy zaoceánských letů.

A co tvé soukromí?
Jak už jsem říkala, s manželem jsme se poznali v Austrálii. To bylo v roce 2006. Začali jsme spolu chodit v dubnu 2007 a o ruku mě požádal na naší dovolené v Malajsii v březnu 2012. A v únoru následujícího roku se v mexickém městě Cocoyoc konala romantická svatba…

A začaly líbánky…
Den před svatbou jsme se dozvěděli, že manžela posílají pracovně do Hong Kongu. Pracuje na ministerstvu ekonomie, kde se zabývá podporou mexických firem a produktů do Asie a naopak investicemi asijských firem v Mexiku.

To zní dobrodružně…
No byl to pro nás trochu šok…  Co teď? Opustit práci, kterou jsem měla ráda, a město, které jsem si zamilovala? Ale volba byla jasná – následovat manžela. Nakonec změny mám ráda, a tak jsem se začala těšit na nový život v zemi na druhé straně zeměkoule.

I když se v Hong Kongu mluví anglicky, najít si práci třeba u aerolinek, jak jsem si myslela, byl velký problém, protože kantonštinu (čínština, kterou se mluví v Hong Kongu a na jihu Číny) požaduje každý zaměstnavatel. Tak jsem se rozhodla udělat z focení víc než jenom koníčka…

To chtělo odvahu, že?
Rozhodla jsem se dát vale focení krajinek a architektury a zaměřit se na portréty lidí, rodin, dětí, těhotných maminek nebo třeba i rodinných oslav. Zpočátku jsem začala focením u kamarádů a později se moje portfolio rozšířilo a lidé si začali mezi sebou dávat můj kontakt, že jsem si ani nemusela dělat reklamu. Fotila jsem převážně „těhulky“ a miminka a asi jsem se nějak „nakazila“, protože po dvou letech pobytu v Hong Kongu jsem otěhotněla, a tak byl čas vrátit se zpátky do Mexika.

Dočetla jsem se, že Coyoacán neboli Město kojotů je jednou z 16 čtvrtí mexického hlavního města, jehož součástí se stalo teprve v polovině minulého století. Jak se vám tam žije?
Coyoacán je jako takové město ve městě, má úplně jiný charakter než zbytek Mexika City, a proto se nám tady tak hezky žije. Tady tomu říkají „pueblo“, česky vesnice. Ne proto, že je malá, ale člověk se tu opravdu cítí jak na vesnici. Lidé se tu na ulici zdraví, v noci cvrkají cvrčci a místo houkajících sirén aut, jak je tomu v jiných částech města, nás ráno probouzí sousedův kohout.

To zní přímo idylicky …
Po Coyoacanu se procházím moc ráda. Krásná koloniální architektura, hodně stromů a zeleně, muzea, galerie, kavárničky na hlavním náměstí…Všude usměvaví lidé, bez spěchu velkoměsta a hlavně bezpečno a poměrně čisto.

Mexiko City je tak velké, že lidé musí jezdit všude autem nebo hromadnou dopravou, ale tady máme všechno na dosah ruky. Od našeho bytu to mám čtvrt hodinky lehkou chůzí s kočárkem a psem k domu Fridy Kahlo nebo deset minut na krásné náměstí v centru Coyoacanu. Kampus univerzity UNAM, který je dokonce zapsán v UNESCU, je jenom deset minut autem nebo půl hodiny procházkou. V nádherném rozlehlém lesoparku jsem za patnáct minut, obrovský supermarket mám na konci naší ulice a další nové nákupní středisko s kinem a restauracemi jen deset minut chůze, takže auto zatím opravdu nepotřebuji. Manžel samozřejmě autem do práce musí. Opravdu je tu moc hezky…

Na našem webu nedávno začal seriál o mladých maminkách žijících v zahraničí. A naše čtenářky samozřejmě zajímá úroveň zdravotnictví. Jak je tomu v Mexiku?
V Mexiku má člověk na výběr mezi soukromou a státní péčí. Bohužel státní zdravotnictví nemá peníze a kvůli tomu jsou všude dlouhé čekací doby, neochotní zdravotníci a úroveň ne taková, na jakou jsem byla zvyklá. Mám tedy zkušenost hlavně se soukromou péčí. Ta je výborná, ale samozřejmě drahá. Jsou tu různé cenové kategorie nemocnic a lékařů. Díky manželově práci nám jeho pojištění hradí část nákladů, ale zbytek se musí doplatit. A třeba rutinní prohlídky při běžných nemocech nehradí vůbec, jenom větší nemocniční zákroky jako jsou operace nebo i porod. Rodila jsem v soukromé porodnici a byla jsem naprosto spokojená, porod proběhl bez problémů v krásném prostředí s milou paní doktorkou, která je mojí gynekoložkou už několik let.

Jak zvládáš péči o miminko, kdo ti pomáhá? 

Měla jsem štěstí, že jsem tu první týdny po porodu měla svou maminku, která mi moc pomohla s domácností, takže jsem se mohla věnovat jenom miminku a nebylo toho na mě ze začátku tolik. Zrovna zítra budou Oliverovi tři měsíce … krásně všechno zvládáme. Je to moc hodný chlapeček, v noci mě nechá spát a přes den taky nezlobí, i když už toho moc nenaspí.

Párkrát jsme si už s manželem zašli na večeři nebo s kamarády bez něho, moje tchyně je šťastná, když jí malého necháme na hlídání.

Slyšela jsem, že jsi i skvělá kuchařka. Jaká jídla preferuješ, vaříš i česká jídla?
Vařit mě moc baví, vlastně už odmalička, ale víc mě to chytlo až na střední. Vařím od všeho něco. Nejoblíbenější je asi italská kuchyně, taky se ráda inspiruju recepty od Jamie Olivera. I česká jídla občas vařím.Třeba když se mi zasteskne nebo když máme přátele na večeři a oni chtějí ochutnat českou kuchyni. Většinou je to knedlo - vepřo - zelo nebo svíčková.

Taky ráda peču, a to hlavně české buchty a koláče a samozřejmě vánoční cukroví, které každý rok rozdávám kamarádům a rodině. Už teď se těším, až jim zase letos napeču. Naše buchty i vánoční cukroví nemají konkurenci.

A propos Vánoce – jak je v Mexiku slavíte, propašovala jsi něco z českých tradic do své mexické rodiny?
Vánoce moc miluju a české tradice se mi líbí, takže se to snažím nějak namixovat. Slaví se tu jako u nás -  24. prosince. Večeří se ale až o půlnoci. My to však posunujeme tak na devátou večer. Co se týká jídla, tak kapra nedělám. To by tady asi nikdo nejedl. Je to typicky americká štědrovečerní večeře s nadívanou krůtou a brusinkami. Bramborový salát sice občas udělám, ale je to spíše jen pro mě taková nostalgie…

A jak jsem už říkala, vánoční cukroví je nutnost a taky koledy a české pohádky. Těm manžel sice nerozumí, koledy mu připadají jako zpěvy z kostela, ale má rád třeba pohádku Byl jednou jeden král (samozřejmě s titulky). Taky krájíme jablko a jednou jsem třeba házela i střevíc…

A co stromeček?
Ten se samozřejmě zdobí, živý nebo umělý. Živé se vozí z USA nebo z Kanady. Dárky se dávají pod něj, ale nosí je Santa Claus…

Letos se na Vánoce obzvláště těšíme. Budou to Oliverkovy první, moc se těším na jeho reakce, všechno nafotím… On si sice nebude nic pamatovat, ale za pár let se na to může kouknout…

A ještě na závěr - nestýská se ti někdy po domově?
Příští rok to už bude deset let, co jsem odjela z domova. Samozřejmě že se mi občas stýská, ale můj domov a nová rodina je teď tady. Co mi například chybí?Třeba změna ročních období. Teď momentálně pestře zbarvené stromy, krásná podzimní příroda, v zimě sníh. Tady je pořád tak nějak stejně. Jenom v létě víc prší než v zimě, ale teplota se moc nemění. Když se mi moc zasteskne, pustím si Pelíšky nebo jiný český film, třeba i pohádku. Na internetu sleduji dění u vás doma a na skypu jsem v kontaktu s rodinou i kamarády, kdykoliv se mi zachce. Někdy i denně…

Zuzi, díky moc za příjemný rozhovor. Přeju ti, ať ti malý Oliver dělá radost jako doposud a vůbec - ať jste všichni šťastní a spokojení!

Fotogalerie Zuzany Müller Martinez