Její život byl dokonale nalajnovaný sled povinností. Vstát ráno v pět, vyvenčit a nakrmit psa, připravit snídani a svačiny, vzbudit manžela a děti, odvézt děti do školy a odtud rychle do práce, kde už šéf klepal na hodinky. Odpoledne to samé, ale naopak. Vyzvednout děti ze školy a doprovodit je do kroužků, pak domů, rychle udělat večeři, úkoly a pak uklidit. Zanedbávat samozřejmě nechtěla ani manžela. Když se po půlnoci ukládala ke spánku, ještě jí běželo hlavou, co všechno ten den nestihla. Co zítra, vlastně už dnes, ještě musí a potřebuje udělat. Není divu, že usnout dokázala až za další hodinu. A následující den nanovo.

Čas sama pro sebe? K smíchu

Že by si zašla s kamarádkami na víno, s manželem do kina, nebo se věnovala koníčkům? Tomu se jen pobaveně zasmála. Kdy jako? „Máte to stejně? Taky se staráte o všechny a všechno kolem, jen na sebe zapomínáte, takže toho máte často plné kecky a chuť zavřít oči a chvíli nebýt? Pak vám něco řeknu – nejste aspirantky na titul Žena roku, ale pěkné...partnerky od býků. Jako ještě před dvěma roky já,“ pokyvuje hlavou Zuzana, maminka tří dětí.

K lékařce šla, až když už bylo zle

„Nikdy jsem si na sebe nedokázala udělat čas, na prvním místě pro mě vždy byla rodina. A dokonce i o psa jsem se starala svědomitěji než sama o sebe. Odbývala jsem se v jídle, stresovala se každou hloupostí, měla dojem, že neuklizená domácnost je obrovská tragédie. To samé se zdravím. I když jsem děti a manžela při jakémkoli podezření hned hnala doktorovi, já sama tam s každým „píchnutím“ neběžela. Bolesti břicha, nadýmání, občasnou zácpu či průjem jsem přičítala neustálému stresu a špatné životosprávě. A krev ve stolici zase hemoroidům, které mi zůstaly po porodech,“ vzpomíná Zuzana. Až když začala hodně zvracet a hubnout, dohnalo jí to k obvodní lékařce. Ta ji okamžitě poslala na patřičná vyšetření, kde jí lékaři sdělili drsnou diagnózu. Rakovina tlustého střeva. A zahájili radikální léčbu.

Vyléčili ji nejen z rakoviny

Najednou se o sebe celá rodina musela postarat sama. A, světe div se, zvládali to. Fungovali na 120 procent a ještě zvládli být Zuzaně oporou. „Bylo to náročné období. Vyhráno ještě úplně nemám, ale pořád tu jsem! A konečně se starám o to, abych skutečně byla. Najdu si čas sama na sebe, musím pečlivě volit, co jím, nehoním se. Nějaké drobky na stole nebo nevyžehlené prádlo pro mě přestalo být noční můrou. Psycholožka, kam mě onkolog tehdy poslal, mi konečně otevřela oči. Svět se nepřestane točit a rodina se nezblázní bez mého stoprocentního nasazení. A upřímně, řekla bych, že jsou teď děti i manžel spokojenější, když doma mají odpočatou mámu a manželku. Škoda jen, že na to člověk často přijde až při takové příležitosti,“ svěřuje se Zuzana, která je přesvědčená, že jí k nemoci nemalou měrou přispěl také stres a vyčerpání.

Čtěte také:

Reklama