Nejste schopni si vzpomenout, kde byl ten skvělý obchod, ve kterém jste byli už mnohokrát předtím, několik let se možná také pravidelně ztrácíte ve svém rodném městě a noční můrou pro vás je, že byste měli někoho navigovat při jízdě autem.

ztr

Přestože si lidé z podobných zážitků často dělají legraci, v některých situacích se pro ně jejich neschopnost orientace stává stresující a mnohdy i ponižující záležitostí. Dokáže jim to znepříjemnit jak profesní, tak soukromý život. Někteří jedinci s velmi nízkou úrovní orientačního smyslu dokonce trpí komplexem méněcennosti, což se týká především mužů, kteří tento handicap jen velmi neradi přiznávají.
„Jsem muž a mám hrozně špatný orientační smysl, nevím, čím to je, ale když někam jedu, třeba i několikrát po sobě, tak nejsem schopen si zapamatovat cestu a hrozně bloudím. Stává se někomu něco podobného?“ svěřuje se jistý pan Honza na jednom diskusním fóru. Stejně jako mnozí se totiž i on drží zažitého klišé, že špatný orientační smysl je převážně „ženskou záležitostí“. A to i přesto, že to doposud žádná studie neprokázala a vyvracejí to i lékaři. „Není zde žádná spojitost mezi pohlavími,“ potvrzuje MUDr. Zdeněk Kovařík, ředitel nemocnice v Měšicích. Přesto je cesta do poznání tohoto problému velmi složitá...

Vnímat, pamatovat, učit...

To, že si někdo nedokáže ani po x-té zapamatovat směr jízdy, místo nebo trasu, má co dělat s kognitivními funkcemi, které souvisejí s tím, jak vnímáme, myslíme, jednáme, jak jsme schopni si určité věci zapamatovat, ale také jak se dokážeme učit a přizpůsobovat se měnícím se podmínkám v prostředí. Patří sem také koncentrace, schopnost porozumět informacím, či řešení a plánování problémů.
„Kognitivní funkce závisí na tom, jaké má člověk vrozené vlastnosti. To se týká například inteligenční, motorické nebo psychologické roviny,“ upřesňuje MUDr. Zdeněk Kovařík. „Někteří lidé jsou schopni zapamatovat si přesně trasu nebo rozdělení místnosti v budově, či kde byl postaven jednotlivý kus nábytku, a to i přesto, že místo navštívili třeba jenom jednou v životě. Důležité totiž je, jak si tyto vjemy uloží,“ konstatuje lékař.
Svou roli zde hraje interakce mezi krátkodobou a dlouhodobou pamětí. Kódování a přenos nových informací z krátkodobé do dlouhodobé paměti probíhá v části mozku v oblasti limbického systému zvané hypokampus. Proto se také u lidí s poškozením této části mozku nebo těch, kterým byla zcela odstraněna projevuje anterográdní amnézie (neschopnost vytvářet si nové vzpomínky). Takoví lidé si například dokážou vybavit, kde vyrůstali, ale mají problém si zapamatovat místo svého současného bydliště. A přestože v hipokampu není uložena veškerá paměť, je klíčový pro uchování prostorových informací stejně jako při vytváření takzvané „kognitivní mapy“. U zdravých lidí se pak tato schopnost zhoršuje s věkem.
„Nejlepšími pomocníky, jak se něco nejen naučit, ale dokázat informaci později také úspěšně z paměti vyvolat, jsou oko a zvuk,“ říká Zdeněk Kovařík. Lidé si také daleko lépe dokážou vybavit věc, kterou mají spojenou se silným emočním zážitkem.

Prostorová dyslexie?

Tak jako mají určití jedinci nadprůměrně vyvinuté matematické nebo verbální schopnosti, tak jiní pro změnu lépe zvládají činnosti prostorové. Odborníci se shodují, že dobrý či špatný orientační smysl je víceméně vrozený a velmi často také dědičný. Nedávno se nicméně objevily názory, že extrémně nízký smysl pro orientaci je druhem dyslexie. Američané tento handicap pracovně nazvali prostorovou/směrovou dyslexií, která může být navíc spojena s praktognostickou vývojovou dyskalkulií (porucha v matematické manipulaci s konkrétními předměty nebo jejich symboly - znaménky, číslicemi, apod.). I zde se už v dětském věku projevuje nízká vyspělost ve směrové a stranové orientaci (pravá-levá ruka).
Pokud patříte mezi ty, kteří často bloudí, nezoufejte. Údajně touto poruchou trpí výjimeční jedinci, kteří naopak vynikají v jiných oblastech. Patřili k nim například nedávno zesnulý herec Vladimír Dlouhý či slavný scénárista Jaroslav Dietl.
„Byl třeba už celý měsíc v Ostravě, ale pořád nedovedl najít tu správnou cestu z redakce do hotelu, kde bydlel. Obvykle jsem ho našel sedět někde na lavičce v Komenského sadech a musel jsem mu ukázat, kam má jít,“ prozradil jednou o Dietlovi režisér Zdeněk Havlíček.