„V létě jsem s oběma syna ve věku čtyř a sedmi let vyrazila do aquaparku. Areál to by opravdu rozhlehlý, ale celou dobu jsem měla oba kluky pod dohledem. Jenže těsně před odchodem, když jsem sbírala tašky a balila deku, se najednou čtyřletý Matyáš někam ztratil. Krve by se ve mně nedořezal,“ popisuje Hana.

Foto: Shutterstock

Ta začala volat synovo jméno a burcovat okolí. Velký areál prošla křížem krážem, dívala se i do všech bazénů a s pátráním jí pomáhali všichni okolo. V duchu jí napadly ty nejhorší scénáře. Co když se malý uhodil a spadl do bazénu, co když ho sbalil nějaký úchyl a teď mu někde ubližuje.

„Prožila jsem si asi ty nejhorší okamžiky svého života, byla jsem strachy bez sebe. Bylo to patnáct minut pekla. Starší syn začal brečet, ale já neměla čas ho uklidňovat. Těsně před tím, než jsem chtěla volat policii, mě napadlo se podívat před areál. A tam stál Matyáš a čekal na mě. Byl úplně v klidu, nebrečel a poslušně čekal. Zaplavila mě ohromná vlna štěstí a vděčnosti,“ říká Hana.

Jenže tím to neskončilo. Matyášovo několikaminutové ztracení a následné nalezení má dohru ještě teď, po několika měsících. Jeho matka Hana si prožila trauma, které se jí nedaří odbourat.

„Pořád se z toho nemůžu vzpamatovat. Vzpomenu si na to skoro každý den a brečím. Připadám si jako strašná matka, že jsem ho spustila z očí a hlavou mi běží ty nejhorší scénáře, co se mu všechno mohlo stát. V noci se mi zdají zlé sny a budí mě noční můry, ve kterých si všechno prožívám znovu a ze spánku volám Matyášovo jméno,“ líčí žena.

Tu manžel přesvědčil, aby vyhledala pomoc psychologa. Jenže pak přišla druhá vlna covidu a Hana se snaží izolovat doma a nikam nechodit. Odkládá tedy i návštěvu odborníka a doufá, že hrozné myšlenky i sny časem přejdou samy od sebe. 

Čtěte také:

Reklama