Včera Ivana nestihla zveřejnit příspěvek Gentiany, tak to teď napravuji, protože příběh o mamince ztracené v Itálii je to pravé na středeční poledne! :)

Mezi mými předky byl pravděpodobně nějaký stěhovavý pták, protože nezabloudím v lese mezi milionem smrků, v cizím městě,nikde. Snad s výjimkou budov státních úřadů, ale ty se staví podle nějaké zvrhlé geometrie a občas pro jistotu zvednu hlavu, abych se ujistila, že můj strop není někomu podlahou. (To jste ještě neslyšeli o Moebiově chodbě, že tak hledíte?)

Myslela jsem, že moje máma je schopná a ochotná se ztratit i uprostřed náměstí, aspoň se tak dvacet pět let mého života tvářila. Pak jsem se odstěhovala do Předalpí a máti mě přijela navštívit. Tedy, ne sama, protože by se hned ztratila na nádraží u nás v Kotěhůlkách a nastoupila do vlaku opačným směrem a pak se divila, proč je v Šumperku místo ve Vídni, kde by měla přestupovat. Přijela s tátou, měla zůstat dva týdny a tata že to za tři dni zabalí a pojede domů. Já jsem neměla tolik času, abych s mámou chodila úplně všude, takže máti se vydávala každý den do města. Samozřejmě neuměla ani slovo italsky... První den mi v poledne volala, že se ztratila a neví, kde je, a co má dělat.

„No tak mi řekni, co vidíš."
„Nějaký baráky,co bych asi tak mohla vidět ve městě."
„Jaký baráky. Jsi u řeky?"
„U jaké řeky?"
No dobře, u řeky nejsi a za řekou asi taky ne. Jsi na nějakým náměstí?"
„Jo."
„Jak vypadá?"
„Co jako?"
„To náměstí."
„Jak tak asi může vypadat náměstí? Placatý a kolem jsou baráky."
„Dobře, pomalu.Takže se otoč a podívej se kolem sebe. Je na tom náměstí radnice?"
„Jak mám k sakru poznat radnici?"
„Má věž."
„Ne." Piazza Signoria to není. Asi, osmdesátimetrová věž se snadno přehlídne...
Dobrý. Jeto náměstí čtvercové?"
„Jak to mám poznat?"
„Boha jeho. Ty nepoznáš čtverec? No jinak. Je tam kostel?"
„Asi jo."
„Poznáš kostel? Jsi si jistá?"
„Ty furt něco máš. Tady ty kostely jsou takový divný."
„Co je před kostelem?" Usoudila jsem, že řekne Nic, protože to, že by byla před Santa Maria del Fiore, kde je baptisterium, a nevěděla, kde je, mi přišlo naprosto vyloučené. Pokud by si nevšimla katedrály, tak bych ji snad nechala vyšetřit na příčetnost.

„Nic." Nemýlila jsem se.
„Ještě jednou. Co je před kostelem? Trh? Trávník? Parkoviště? Kavárny?" Santa Croce? Santa Maria Novella? Santa Maria del Carmine? Santo Spirito? teda, ty poslední dva jsou za řekou, ale jestli šla po starém mostě, mohla si jí nevšimnout. Bylo by to v jejím stylu.
„Nóó... takový jako stánky tu jsou."
Santa Croce. Snad. Nebo san Lorenzo, ten vypadá jako stodola, takže nemusela poznat, že je to kostel. Nebo skoro cokoli.
„Je před tím kostelem socha Danta?"
„Jak to mám poznat?"
„Na soklu je napsaný Dante, nejspíš."
„No, jo."
Tak tam čekej, já jsem o pět ulic dál, dojdu si pro tebe.

Za chvilku jsem doběhla, protože navigovat mámu v městě s pravidelným římským půdorysem znamená.... no, radši nemyslet. V takové Barceloně, řekněme, by ji už nikdo nikdy nenašel. Máma ovšem nikde. santa Croce je trochu bokem,není to vysloveně přecpané náměstí, takže jsem se rozhlédla. Pak jsem se podívala za roh, jestli nešla do stínu. Chvilku jsem oxidovala kolem a pak jsem mámě zavolala, kde ksakru je.
„Já jsem ti šla naproti."
„Kam?"
„Ke škole."
„Kam ke škole, na Brunelleschi?" doufala jsem, že aspoň jedno místo si pamatuje, ale jak tam trefí od Santa Croce, to jsem radši nechtěla vědět.
„No, asi jo, co já vím, jak se to tam jmenuje."
Tri dni ma naháňali, predsa ma nědostali. U psí nohy.
„Dojdi na nejbližší roh."
„Su na rohu."
„Tak mi přečti jména ulic."
Nebudu reprodukovat. Máma neumí italsky.
„Fajn, to je za rohem, tak tam stůj a ani se nehni, protože jestli se zase někam vydáš, nechám tě napospas vlkům."
Mámu jsem ulovila. Stála na rohu a nastavovala obličej sluníčku, aby ani sekundu nepromarnila. Podotýkám, že vyrazila naprosto opačným směrem.
„Proč se aspoň nekoukneš do mapy?"
„Já jsem si ji ani nebrala, vždyť je to tu malý."
„Mimochodem, tohle je knihovna a tamhle je ta řeka."
„Jaká řeka?"

Ach jo.
Gentiana