Jsem z vesnice a dodnes se u nás den před Mikulášem chodí v kostýmech strašit děti.Se spolužačkama jsme se do převleků parádily už od 14-ti let. Poslední rok našeho strašení jsme si pořádně užily.

Byly jsme už "skoro dospělé" a tak místo výslužky- bonbonů a čokolád- jsme za odměnu dostávaly panáka na zahřátí. Lehce zahřáté jsme se vydaly po polní cestě do sousední vesnice postrašit děti známých. Byla tma a hrozně mrzlo.

V půli cesty si kamarádka- říkejme jí třeba Vlasta- potřebovala odskočit. Bály jsme se v té tmě sejít z cesty, tak jsme si stouply kolem ní a hlídaly, jestli někdo nejde. Už byla skoro hotová, když se za zatáčkou objevila světla od přijíždějícího auta.

Kamarádka - převlečená za Mikuláše- si honem natáhla kalhoty co měla pod pláštěm a všechny jsme se tvářily jakoby nic. Auto dojelo k nám, zastavilo a za volantem seděl soused, a že nás ten kus sveze. S radostí jsme naskákaly do auta a jelo se. Před domem známých z "Vlasty" vypadla věta na kterou nikdy nezapomenu.." Já p... jsem na té cestě ztratila vložku!!"

Naši salvu smíchu zabrzdila až kamarádka svým nešťastným pohledem...co teď?? Nezbylo nic jinýho, než použít " mikulášský vatový vousy".Ke známým jsme šly bez Mikuláše, dárky jsme rozdaly jen my- čerti s andělem a honem domů. Na zpáteční cestě jsme "ji" našly.A ještě jednou se pořádně nasmály - to když nešla zvednou, jak ta mrcha přimrzla k zemi. Tahle historka je stará asi 15 let, a já doufám, že jestli si ji přečte "Vlasta" , nebude se na mě zlobit, že jsem ji zveřejnila- myslím že za to stojí.

Reklama