Moje setkání se zradou od kamarádky se taky týká dětství a jsem zvědavá, jak to posoudíte ... jestli jsem dle Vašeho názoru zradila kamarádku, nebo ona mě.
Jako holka jsem jezdila s rodiči na chalupu na Šumavu. Vedle nás měli chalupu pražáci a s jejich dcerou Šárkou jsme se staly "víkendovými kamarádkami". Opravdu jsme si rozuměly, naše kamarádství přerostlo v přátelství a my spolu trávily nejen víkendy, ale i prázdniny - buď já u nich, nebo Šárka u nás.
 
Dodneška si pamatuju, jak jsme spolu spaly v jedné posteli (ve vší počestnosti) a vedle stála druhá volná.
Byly jsme jak dvojčata. Jednoho prázdninového dne, kdy nás hlídala moje mamka a Šárky rodiče byli v Praze, se Šárka seznámila s klukem Petrem. Byl taky z Prahy a přijel na dovolenou k nám do vesnice.
 
Byla to láska jako trám, já jim to moc přála, i když ten kluk mi tedy od začátku neseděl. Později jsem se dozvěděla, že byl dost velký sukničkář, a dokonce s jednou slečnou čekal dítě. S tím se samozřejmě Šárce nepochlubil.
 
Jednou večer za mnou Šárka přišla, že chce s Petrem odjet na víkend pryč a abych to neříkala mojí mamce, že se k ránu vypaří. Rozmlouvala jsem jí to, ale marně. Řekla mi, že jestli ji zradím, přestaneme spolu kamarádit.
Bylo to dilema, ale nakonec představa, že Šárka tajně odjede a nebudeme ani vědět kam a to, jak ji pak hledáme všude možně, zvítězila a já to s těžkým svědomím mamince řekla. Ta jí to samozřejmě zatrhla, Šárka byla nešťastná, pohádaly jsme se a opravdu spolu přestaly kamarádit.
 
I když vím, že jsem udělala dobře, hrozně mne to mrzelo. Ani ne za měsíc ji Petr nechal, což se dalo čekat. Ale naše přátelství už se neobnovilo. Nikdo už nás nedal dohromady, i když se o to naši i její rodiče  snažili. Připadalo mi to od ní nesprávné, brala jsem to jako zradu našeho přátelství.
Až za několik let jsme si vše vysvětlily a ona uznala,  že jsem tenkrát udělala dobře.
Jak byste se zachovaly Vy?