Zdravím všechny, které mají to štěstí, že jsou věrnými kamarádkami.

Já jsem bohužel zažila velkou zradu v dívčím kamarádství. Ale od začátku...

Doslova od jesliček jsem se kamarádila se Zdenou. Naše rodiny se znaly, navštěvovaly jsme se. Vše bylo fajn až do mých 17 let. Jako každá jsem prožívala první lásku a se svými pocity se svěřovala Zdence. Přítel, se kterým jsem v té době chodila, se jmenoval Standa. Dokonce někdy jsme šli ve třech i do kina a na zábavu. Jednou v zimě jsem onemocněla.

A protože jsem nemohla přijít na rande, šla mě na místo určení omluvit Zdenka. Škoda, že už tenkrát nebyly mobily. Bylo by to jistější a já nemusela tolik zkusit. Tak tedy, Zdenka mě šla omluvit, Standa byl zklamaný a poslal mi po ní kytičku. Tak to trvalo celou mojí nemoc, zhruba asi tři týdny. Zdenka vždy přišla s úsměvem a s dárkem od mého Standy.

Tehdy jsem ho nazývala ještě "svým". Po uzdravení jsem šla jednou kolem naší kavárny, kde jsme se scházeli se Standou. A co vidím, Stáníček se tulí ke Zdence a jí to vůbec není proti mysli.

Vtrhla jsem tam a čekala na vysvětlení. Začali koktat, jako že když jsem tak dlouho byla nemocná, že oni se sblížili a že láska, ta si nedá poroučet. Bylo hned po lásce a velké dívčím přátelství.

Dlouho mi trvalo, než jsem si našla novou přítelkyni. To se mi podařilo až v práci, kde jako maminy si máme stále co povídat.
 

Všem přeji výborné a hlavně spolehlivé kamarádky.

 

Januše

 


 

Milá Januše, myslím, že nejsi sama, kdo něco podobného prožil.... Zkrátka ne každá kamarádka je skutečnou kamarádkou, či dokonce přítelkyní.

 

Tak už to v životě chodí....  Já Ti však děkuji za vzpomínkový příběh a zasílám dáreček. Máš se na co těšit!

 

Krásný den Vám všem přeje

 

 

Reklama