Zrada, ponížení, podvod, podraz...

         ´...tak tohle všechno se mi honilo hlavou přesně před 15 lety. Seděla jsem doma v kuchyni u stolu a tupě zírala střídavě na věž zámku, na domy sídliště a na kapličku Sv. Kopečku. Přede mnou na stole ležel nůž a po tvářích se mi koulely slzy. Byla jsem strašně unavená.

Byl taky březen, ale počasí bylo podstatně teplejší než dnes, a sníh, sníh jsem viděla už jen tam, odkud jsem  právě přijela. Dvoudenní strastiplná cesta za člověkem, o kterém jsem se dlouhou dobu domnívala, že s ním budu po zbytek života. Ale nebudu. Totálně se mi zhroutil svět a já nevěděla, JAK budu žít dál. SAMA.... Sama???? Ale kdepak, vždyť přeci já nebudu sama! Pod srdíčkem totiž nosím malej zázrak. Človíčka, kterého si jeho otec vyprosil, vybrečel na mladé pitomé naivní holce a pak... pak ji nechal ve štychu způsobem, který se neodpouští!

V průkazce se mi skvělo ještě čerstvé razítko - doklad o tom, že to malé cosi ve mně roste už 9 týdnů. Přes závoj slz jsem koukala na další záznamy doktorky, kterým jsem sice prd rozuměla, ale které mi v tomhle okamžiku dávaly sílu jít dál.

Vstávám a ukládám nůž zpátky do šuplíku. Utírám si oči, troubím do kapesníku, proud ledové vody mi chladí tváře.... Je mi líp, pro tento okamžik je mi líp. Vím, že ještě mnohokrát budu trpět jak pes a výt schoulená do polštáře, vím, že ještě tisíckrát protne mou dušičku zoufalá bolest, vím.... ale dokážu to.

Zrada, ponížení, podvod, podraz... Tak mi to tehdy znělo v hlavě dokola, dokolečka. Dnes po tolika letech už necítím nic - a přesto nezapomenu. Nemůžu... A to nejen pro složenku, která měsíc co měsíc přichází na mou adresu, ale proto, že živoucí důkaz toho všeho mi zrovna teď zpestřuje život pubertálními výlevy. Můj SYN ;o)

                                                                                                                        Saturninka

 

Milá Saturninko, děkujeme za krásný a dojemný příběh, který Ti vybojoval dáreček od nás  ;o)

Reklama