Jarmila, prodavačka, 28 let
Děti mít nikdy nechci. Nedovedu si představit, že by mě někdy nějaký mateřský pud chytl. Nikdy jsem si velký vztah k dětem nevybudovala a bytostně nesnáším jejich řev a otravování. Když vidím venku nějaké děti, jak otravují svoje rodiče nebo lezou někde po zemi či brečí, mám z toho jen nervy a vždy se utvrzuji v tom, že to není nic pro mě. Mám ráda svůj klid.
Denisa, marketingová specialistka, 42 let
Když mi bylo 15 narodila se moje sestra. Umíte si asi představit, jaký to byl vztah. Naše maminka byla stará a původně si Pavlínu nechtěla nechat. Jenže její nový manžel trval na tom, že si dítě nechají. Protože otčím nebyl vůbec doma, musela jsem s Pavlínkou pomáhat. Dělala jsem úplně všechno od přebalování po vožení kočárku, kdy jsem chtěla být zrovna s kamarády. Nenáviděla jsem to. Nenáviděla jsem její pláč a všechny věci kolem. Už před tím ve mně děti nevyvolávaly nějaké blahé pocity, ale po výchově sestry nemám k dětem vůbec žádný vztah. Dokonce bych snad řekla, že jsou mi odporné. Proto jsem se rozhodla nemít je, i když můžu. Stále dokola musím někomu vysvětlovat, že jsem zdravá, že je to jen moje rozhodnutí. Jsem zdravá, spokojená a naštěstí jsem natrefila na muže, který o děti také nestojí, protože je má z prvního manželství.
Justýna, asistentka v právnické firmě, 35 let
Asi to bude znít jako klišé, ale já zkrátka nechci své děti přivést do tohoto světa plného nenávisti a zhoršujícího se klimatu. Přijde mi sobecké, že se nemohou rozhodnout, jestli budou žít v této době a té, která nás ještě čeká. V produktivním věku by byly v okamžiku, kdy bude těžké vůbec vypěstovat plodiny, přijdou války o vodu a chudoba. Jsem si tím momentálně jistá, a pokud se během pěti let posuneme k lepšímu, jsem ochotná mít dítě třeba po čtyřicítce. Zároveň změně k lepšímu nevěřím, a to se o enviromentální problémy velmi zajímám.
Patricie, podnikatelka, 32 let
Neumím si představit, že bych měla děti, i přes to, že je mám docela ráda. Představa porodu je moje noční můra a rovněž dítě, které bych nemohla nikdy nikam odložit a bylo by stále se mnou. Svůj život si představuji úplně jinak než, že budu vozit kočár. Chci se realizovat ve své kariéře a je mi úplně jedno, co si o tom, kdo myslí. Cesta ke štěstí má mnoho podob.
Čtěte také:
Nový komentář
Komentáře
Jako at si ma kazdej deti kolik chce,kdyz je uzivi a postara se o ne,naopak kdyz je nekdo nechce a ma k tomu sve rozumne duvody,je to jeho zivot.Rozhodne je lepsi aby nektere zeny bez jakychkoliv materskych pudu dite nemeli,nez aby koncili v lepsim pripade v ustavech,v horsim v popelnici.Na druhou stranu pipina typu Justyna ktera nema dite snad aby neprehltila svet,to nejak nechapu tyhle bio-eko lidi,kdyby jsme zili v nejake zemi kde je valka a tudiz nedostatek potravin a pod. ale proboha zijeme v Cr kde min. jedno dite snad neni problem zaopatrit...
planeta je beztak přelidněná
, takže respektuji, že je to rozhodnutí každého jednotlivce a nikdo do toho nemá co kecat. Já osobně si zase nedovedu představit, že bych děti neměla, chci po sobě něco zanechat, pokračovat v rodě.... nepotřebuju se realizovat v kariéře, radosti a starosti s dětmi jsou mi 1000x milejší
Každého věc. Respektuji.
Pokud sledujete , jaký je u nás obecně vztah ke starým lidem , vůbec neodsuzuji nikoho , kdo vědomě děti nechce. Kdo se o tebe v stáří postará ? Víme , jaká je u nás péče o nemajetné a nemocné seniory . Ateismus / myslím si , že převládá / není ke starým lidem vstřícný , tradice péče jiných národů o staré rodiče k nám jaksi nepatří.
No, tak nějak je mi to jedno, jestli někdo má nebo nemá děti. A ani se neptám, proč. Sto lidí, sto důvodů.
Ani nevím, že by to byl nějaký společenský stereotyp, lidi vesměs mají svých starostí dost, a neznám osobně nikoho, kdo by otravoval spoluobčany s dotazy na děti. Jediné, co mi vadí, je to, že se najdou jedinci, kteří mají děti, ačkoli se ani na minutu nezamysleli nad tím, zda ty děti uživí a s kým si je pořizují. Následně pak očekávají, že se o ně i o ty děti postará zbytek společnosti. 
To ať jdou do háje zelenýho. Děti má mít každej laskavě za svoje, ne na účet ostatních. Když je uživí, třeba dvacet. Když neuživí, smůla, asi dělá něco špatně a měl by to vědět a nést si za to odpovědnost, ne si pořídit rodinu a pak brečet, že to nezvládá.
Absolutně každého věc. Nejvíce mě baví ženské, které lamentují nad cizími rozhodnutími a osobují si právo jakkoli hodnotit, kolik má mít kdo dětí a proč by je měl mít. Když žena nechce dítě, z jakéhokoliv důvodu, je to čistě její věc. A každému je po tom úplně putna. Jediné, co je relevantní, je názor partnera. Štěstí je, když najde spřízněnou duši a jdou společnou cestou celý život. Pokud stejný postoj nesdílí, měli by sundat svobodu a šanci najít někoho se stejným životním postojem. Mě by ani nenapadlo, dovolit si jakkoliv kritizovat nebo pomlouvat kohokoliv, kdo nechce děti. Stejně tak si myslím něco o zadní části těla, když se někdo pozastavuje nad tím, že po dvou dětech ve věku dost nad 30, jsme se chvilku před 40 rozhodli pro třetí, teď už čerstvě s námi. A jak to tak vidím, tak pokud zdraví dá, jsem do roku ochotná diskutovat ještě o jednom, ideální, kdyby to byla dvojčata :D. Já jsem typ na mnoho dětí, naštěstí můj muž také, naopak moje sestřenice nemá ani jedno, zcela vědomě. Každému, co jeho jest.