Myslím si, že jsem měla veliké štěstí.

Děkuji za něj denně už osmý měsíc od toho dne, kdy jsem utekla od svého muže.

Ale je o tom velmi těžké psát. Cítím jenom, že bych psát měla, abych svou výpovědí snad přispěla k rozhodování  těch žen, které jsou na druhé straně řeky a marně hledají most. Které si v zoufalství myslí, že musí zůstat, že nemají kam odejít a že se to určitě zlepší.

 

Ano, násilí v rodině.

 

Mě se týkalo „jen“ to psychické, protože než došlo k fyzickému, podařilo se mi odejít. Ale ono „jen“ s sebou nese mnohé, s čím dnes bojuji, a bitva není zdaleka vyhraná.

 

Mé štěstí spočívalo v tom, že když jsem se podruhé vdala, bylo mi už čtyřicet, a předtím jsem žila víceméně sama a měla jsem spoustu přátel. A ti mě dlouhé roky dobře znali. Ale k tomu se vrátím v závěru.

 

Svého muže jsem potkala ve firmě, kde jsem v té době pracovala. Byl velice přitažlivý, velké modré oči,  krásný úsměv, inteligentní, kamarádský,  obětavý, galantní, pozorný,  měl obrovský smysl pro humor a byl velice zajímavý mimo jiné i tím, že pracoval nějakou dobu v zahraničí a měl nadhled, o jaký u českého muže bývá nouze. Milovali ho úplně všichni spolupracovníci, býval duší všech stmelujících akcí, vždycky vymyslel nějakou legraci, něco nečekaného a přitažlivého svou novostí, nápadem.

 

Rozpadalo se mu manželství, já jsem se zrovna rozešla s dlouholetým přítelem, a tak dlouho jsme si jednou náhodou povídali, až jsme se zamilovali. Tenkrát jsem si to ještě myslela. Myslela jsem si tenkrát víc věcí – že ho mám za odměnu za léta samoty,  za rozvod s prvním mužem, který po osmi letech manželství přišel na to, že je homosexuál, za to, že nemůžu mít děti. Myslela jsem si, že moje štěstí  konečně přišlo a všechno tak vypadalo. Měl dvě děti, v té době 10 a 12leté, a těšila jsem se, že alespoň takto ke mně děti přijdou a budeme-li mít štěstí, budou se vracet a přivádět s sebou své partnery, svoje děti a budu si konečně moct i já chovat miminka v náručí. Bydlel v domku se zahradou, své bývalé ženě a dětem koupil byt, a mě velice bavilo se starat o zahradu. Jeho rodina mě přijala báječně, velmi nám pomáhali a podporovali nás a vypadalo to, že plní veškerá má přání, i ta nevyslovená, měla jsem najednou druhé rodiče a říkala jim mami a tati, bráchu se ženou a dvěma krásnýma holčičkami, úplný sen o pospolité rodině, který se vyplnil.

 

Všichni mi blahopřáli k mému štěstí.

 

Žili jsme spolu tři roky a stále mi říkal, že mě nesmírně miluje a že chce být stále se mnou a že si mě chce vzít, že to myslí se mnou vážně, říkal mi spoustou něžných jmen, jaká jsem do té doby neslyšela, i to, že se nemůže nabažit toho být se mnou. Která žena by odolala, když navíc jsem byla pevně přesvědčená, že navzdory své přitažlivosti je monogamní, a dnes vím, že to tak opravdu je, i když se na to dívám z jiného úhlu pohledu.

 

Jenže. Jenže to všechno je ta lícová strana mince.

A píšu to tak podrobně, protože pro to „potom“ to mívá velký význam.

Protože je k nepochopení, že tohle všechno, jakmile se zavřou za „šťastným“ párem doma dveře, se postupně obrátí z bílé do černé. A beze svědků. Nejhorší je to zlé kouzlo změny tváře vlastního muže z přátelské, veselé a nejbližší bytosti mávající za odjíždějící návštěvou na nehybnou masku bez mimiky, cizí a chladnou, v jediné sekundě – jen zabouchnutím dveří. Takže je to k neuvěření a nedá se to nikomu vyprávět, kdo to nezažil, pokud už je všechno tak daleko, že se to dá pojmenovat.

 

Zítra si můžete přečíst pokračování příběhu.

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY