Včera jste měli možnost přečíst si 1. díl čtenářského příběhu. Připomenout si ho můžete ZDE .

 

 

Vyvíjí se to ponenáhlu, pomaličku, nenápadně. První stopy můžu vysledovat snad až při dnešním pohledu pozpátku, první plíživý ohýnek budoucích scén, hádek, zoufalství a přetvářky.

 

Ukázka vývoje scény, téma je zaměnitelné za cokoliv:

Nejprve je to formou přání – například: rád bych, abys byla doma, až přijdu, tak se na tebe těším. A po nějakém čase to graduje do hádky, začínající výslechem – jaktože jsi nejela domů autobusem v 16.00 hodin (nakupovala jsem), nemáš co nakupovat, nic nepotřebujeme, čekal jsem na tebe, ale ty mě nemiluješ, chceš jenom být co nejdýl pryč z domu, proč ses ke mně stěhovala, když ti vyhovuje žít samotná. A prásknutí dveří a mlčení, klidně čtyřdenní, týdenní.

Uvařené a nachystané jídlo jí jenom s podmínkou, že i já budu jíst, ať mám hlad či ne, s ním zároveň – jinak nejí nic, až po čase zjistím, že tajně v noci vstane a vezme si cokoliv jiného v lednici. Jíst po hádce v dusivém mlčení z donucení k tzv. dobré vůli není dobrá věc.

Když jste tolerantní, jdete za ním. A vlastně odprosíte, ať už se nezlobí, že jste netušila, že ho to tak zasáhne atd. Smíříte se a je to sladké – tak na den, na dva. A následuje další výbuch, nepochopitelný, kvůli maličkosti.

 

Zasahuje mě to tím víc, že jsem se nikdy s nikým nehádala, ani mí rodiče se doma nehádali, nesnášela jsem to. Ale naučil mě to, vlastně spíš se bránit a zoufale křičet, než se hádat.

 

Shrnu to – po čase je se mnou najednou všechno špatně – já špatně myju nádobí (občas mi to demonstrativně předvádí, jak se meje, aby alespoň jednou a na čas bylo čisté), špatně ustýlám, špatně se sprchuju, nemiluju ho, jsem pořád unavená, špatně se oblíkám, špatně uklízím koupelnu, špatně řídím, neposlouchám ho, i když on mi vždycky dobře radí, a kdo má pak spravovat moje průsery, špatně jsem uklidila celý dům (byl v něm nepředstavitelný nepořádek zanechaný jím a jeho první ženou, plíseň, haraburdí), on si to chtěl udělat sám a dobře, špatně jsem z terasy odklidila železné trubky a shnilá prkna a zbytky plechové krytiny, abychom mohli chodit do zahrady, pořád údajně chci být pryč z domu a jít si po svém, nebýt s ním, ale s kamarádky, pořád telefonuju, nejvíc špatně je sex se mnou. A cokoliv jiného si vzpomenete.

 

Abych mu dokázala, že ho opravdu miluju, vzala jsem si ho, ačkoliv mi to nepřipadalo důležité, ten papír. Ale říkala jsem si, pro něj to asi důležité je a udělala jsem to. Rodina zářila, mé rodiče si omotal kolem prstu svou pozorností a krásnými kytkami pro mámu a častými návštěvami, věnoval se mé neteři a hlavně synovci, jeho rodiče se radovali, že po té údajně strašlivé první ženě, kterou nesnášeli, se dočkali synova štěstí – byla jsem podle toho, co říkali, báječná – děti mě měly rády, starala jsem se vzorně o ně i o něj, nakupovala jsem, vařila jsem, pekla, zahradu jsem dostala z nejhoršího (byla strašlivě zarostlá, pět let se o ni nikdo nestaral), všude byly kytky, šila jsem, bylo uklizeno.

 

Pokračování příběhu si můžete přečíst zítra.

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY