Zpověď schizofreničky: „Lékaři mi nevěřili, takže mě neléčili“

Ve dvaadvaceti letech lékaři Alžbětě diagnostikovali schizofrenii. Celé dva roky se potýkala s nemocí, o které neměla ani páru, nevěděla, že ji má. Lékaři po celé dva roky trpící dívku neléčili, nevěřili problémům, o kterých jim vyprávěla. Přišel ale zlom. Alžběta se už cítila bezradně a nechala se tedy dobrovolně hospitalizovat. Teprve pak se zjistilo, že za jejími psychickými potížemi stojí právě schizofrenie.

Alžběta prošla nelehkým obdobím, dostavilo se jí však pomoci od lékařky, která se schizofreniky pracuje dlouhá léta. Tehdy se Alžbětin život začal ubírat správným směrem. O jejím nekončícím boji s touto nemocí, který trvá už dvacet šest let,  jsme si povídali na krásné pražské zahrádce, kde nechyběla ani její ošetřující lékařka MUDr. Marta Holanová.
 
Alžběto, můžete mi říci o začátku vašeho boje se schizofrenií?
U mě to nemělo klasický start, jak by si někdo mohl myslet. Nebylo to o tom, že bych slyšela hlasy atd. Ve dvaceti letech jsem začala upadat do depresí, neměla jsem se ráda, byla jsem přesvědčená, že jsem hloupá a nic nezvládnu. Vyprávěla jsem to rodině, přátelům i lékařům, i přesto nikdo dva roky nevěděl, co se se mnou děje.

 
Pokud lékaři věděli o vašich psychických problémech, museli vám přeci nějak pomoci?
Bohužel ne. Neléčili mě s ničím, lékaři mi nevěřili.
 
Kdy tedy přišel zlom?
Po dvou letech se můj stav velmi prudce zhoršil a já se ocitla v nemocnici, na krizovém oddělení, ale na vlastní žádost. Věděla jsem, že je něco špatně.
 
A tehdy vám byla diagnostikována schizofrenie?
Ano.
 
Co vás po celé ty dva roky trápilo? To jste sama zpočátku nepoznala, že je něco špatně?
Po celou dobu to byly deprese. Manické stavy, které trvaly přibližně pět dní. Nemohla jsem spát, byla jsem plná energie, začala jsem pobíhat po městě, navštěvovala přátele třeba v 5 hodin ráno. Zpočátku mi to přišlo normální, vinu jsem hledala v okolí. Když však problémy začaly narůstat, byl to pro mě signál, že to nejsem já, že něco není v pořádku.
 
MUDr. Marta Holanová: Než schizofrenie vypukne, může mít právě tyto neurčité příznaky, které nemusí připomínat schizofrenii. Často může začínat právě onou depresí a přehoupnout se do fáze manické. Schizofrenici většinou sami nepoznají, že se s nimi něco děje, právě proto přisuzují změnu okolí a ne sobě. Dle studií je prokázáno, že přibližně 80 % nemocných, kteří trpí schizofrenií, si v životě neuvědomí, že se jedná o nemoc.
Je to velký problém při léčbě, protože nemocný ví, že se s ním něco děje, ale vnímá to jako něco reálného. Podle mé zkušenosti trvá schizofrenikům osm až deset let, než si uvědomí, že jsou nemocní a je potřeba se léčit. Do té doby vlastně nepociťují, že mají problém, proto neberou léky a logicky uvažují, na co by je brali, když jsou v pořádku.
 
Široká veřejnost má za to, že schizofrenik je agresivní člověk. Byla jste taková?
Ne.
 
MUDr. Marta Holanová: Schizofrenik může být agresivní tehdy, když se cítí být ohrožen. Pokud má bludy či halucinace, které ho vedou k tomu, že se obává o život, pak se může rozhodnout se bránit a podle toho i jedná. Já, jako soudní znalec, kdy jsem posuzovala různé trestné činy pod vlivem této nemoci, mi bylo často smutno, když jsem viděla, jak dotyčný/dotyčná je hodný/ hodná, ale vykonali hrůzné činy. Oni žijí v jiné realitě, která jim připadá přirozená. Pokud se nemoc dobře léčí, nemocný agresivní nebude.
 
Když vám lékaři řekli, že se jedná o schizofrenii, co vás napadlo?
To nevím, nasadili mi dvacet léků denně, byla jsem velmi utlumená. Když mi to ale došlo, znamenalo to pro mě odepsaný život. Ztratila jsem naději, že bych někdy mohla žít normálně.

 
Po propuštění z léčení vypadal váš život jak?
První půl rok jsem brala vysoké množství léků. Téměř jsem neviděla, nemohla jsem se hýbat, byla jsem úplně mimo. O životě nemohla být řeč.
 
Reakce rodiny na vaší diagnózu byla jaká?
Rodina byla zlomená. Nevěděli, proč to potkalo zrovna mě, protože u nás v rodině nic takového není. Byli mi však oporou, starali se o mě a dávali mi naději.
 
MUDr. Marta Holanová: Schizofrenie se pokaždé nedědí, neobjevuje se pouze v rodinách duševně nemocných. Může postihnout opravdu kohokoli, i když procento dědičnosti je v rodinách duševně nemocných vyšší.

Když léčba začala zabírat, žila jsem normálním životem?
Začala jsem opět žít, i když ne zcela plnohodnotně. Našla jsem si nové přátelé, opět jsem se věnovala oblíbeným koníčkům, dostudovala jsem. Stále se u mě však objevoval pocit méněcennosti. I když vše probíhalo hezky, já jsem si nemohla ony chvilky užívat plnými doušky.
 
Řekněte mi, co muži?
Nedoufala jsem, že se budu moci seznámit s nějakým mužem. Hlavním důvodem bylo to, že jsem si právě vůbec nevěřila. Nakonec jsem se ale seznámila s teď už bývalým manželem. Byl mi dohozen.
 
Styděla jste se mu o své nemoci říci?
Ne, měla jsem potřebu se mu s tím svěřit.
 
A co on, byl v „pohodě“, že jste schizofrenička?
On mě znal. Věděl, jak se chovám, jen mou nemoc podcenil. Neuvědomoval si, že ne vždy jsem v pohodě. Když pak nastaly nějaké slabší chvilky, manželství přestávalo fungovat, až se úplně rozpadlo. Nevydržel to, neuměl být mi oporou a pomoci v těžkých chvílích.

Zmínila jste se, že máte dvě děti, nebála jste se, že by se u nich schizofrenie mohla objevit?
Přemýšlela jsem nad tím, samozřejmě. Ovšem neodradilo mě to je mít.
 
MUDr. Marta Holanová: Nemyslím si, že by se mělo lidem s touto nemocí říkat, že by neměli mít děti. Pravděpodobnost vzniku tohoto onemocnění je podle statistik opravdu malá. Ani já, která schizofrenii v rodině nemám, nemohu vědět, zdali mé děti ji jednou nebudou mít.
 
Takže jste neměla obavu, že by se nemoc vlivem těhotenství mohla zhoršit? Nebála jste se, jestli výchovu zvládnete, když máte ony psychické problémy?
Na samém začátku ne. Měla jsem bezproblémové těhotenství i porod. Po porodu jsem ale byla na tom špatně. Začala jsem se strašně bát o dítě, skončila jsem opět v nemocnici. Následně se vše dalo do normálu. Obavy mám spíše teď, ale takové klasické, jako každá jiná maminka.

 
Vychováte dcery úplně sama?
Ano. Myslím si, že to zvládám dobře.
 
MUDr. Marta Holanová: To mohu potvrdit. Alžběta je báječná máma, která má úžasné a umělecky nadané děti.
 
Nemáte tendence dcerky pozorovat, jestli se u nich schizofrenie nezačíná objevovat?
Já ani nevím, jak schizofrenii poznat, což je paradox. Je ale pravdou, že si všímám, jak mi jsou podobné, zvláště starší z nich, což mě trošku děsí.
 
Řekla jste dcerám o své nemoci?
Samozřejmě. Neřešila jsem s nimi, o co se konkrétně jedná, nejspíš to ani samy nevědí. Pro ně jsem zkrátka maminka, je jim jedno, jestli taková nebo maková.
 
Po těch 26 letech léčby, jak se vám daří nyní? Můžete říct, že žijete plnohodnotným životem?
Myslím, že ano. Mám práci, která mě baví a naplňuje, doma funguji, tak jak bych měla. Občas se ale stane, že mi není dobře. Stává se to tak jednou za čtyři dny, kdy se dostaví panika, že to, nevím co, nezvládnu. Pak to ale přejde, a opět se cítím dobře.

MUDr. Marta Holanová:  Pokud společně zvládneme náročné období, kdy se musí pacient naučit se svou nemocí smířit, přijmout ji a rozpoznávat případná zhoršení, která se mohou i neočekávaně dostavit, pak ten člověk může žít docela normálním životem. Je však nezbytné tuto nemoc správným způsobem a dobře léčit. Když má štěstí, může schizofrenii i vyléčit.

Čtěta také:

• Nastartujte svou paměť a soustředění na maximum!
• „Nejím maso, protože mám ráda zvířata,“ říká veganka a aktivistka Michaela Vincourová
• Neodhazujte odpadky v přírodě! Jejich rozklad může trvat až 1000 let