Zaujal vás příběh naší čtenářky? Pokud ano, zde je další část.

Předchozí si můžete připomenout zde:

1. díl

2. díl

3. díl

 

Začínal mě trestat úplně vším – nenechal mě v noci spát ve dnech, kdy on druhé ráno mohl spát a byl doma, a já jsem šla ráno do práce. Jednou jsem utekla spát i na půdu, pod živé sršní hnízdo, bylo mi všechno jedno, ale přišel za mnou a musela jsem dolů a nedovolil mi spát, pořád se hádal.

Když jsem s kýmkoliv telefonovala – už mi stál za zády a jako ze žertu mi bral sluchátko z ruky a hovor dokončoval sám nebo cokoliv jsem řekla a pak zavěsila, přetočil tak, že z toho byla hádka a dlouhé mlčení z jeho strany. Stačilo říct kamarádce, naší společné!, do telefonu – těším se na tebe, a už tu byla tiráda typu – na ni se těšíš, na mě ne, tady bys nejradši nebyla, jen v hospodě s kamarádama, když se o děti a o mně nerada staráš, tak tady nebuď, lituju toho, že jsme se sestěhovali… atd.

 

Nesnášela jsem mlčení, nesnáším hádky. A on to věděl. A intervaly se zkracovaly a intenzita hádek se stále prohlubovala a byly čím dál tím nesmyslnější.

Přestala jsem se postupně stýkat s kamarády a kamarádkami a k nám po čase taky nikdo nechodil – mí přátelé to zkusili, ale můj muž jim dal velice výmluvně najevo, jak velice nejsou vítáni. A když přišli a on nebyl doma, následovala scéna, že já za jeho zády… Kdykoliv jsem se vzepřela a hodinu strávila s kamarádkou, bylo zle (zrovna se na mě tak těšil, a já jsem nepřišla, a ještě lžu, že jsem mu to řekla a neřekla, on se chtěl se mnou milovat a já tak zase dokazuju, jak ho nemiluju …).

 

Protože už mi bylo čtyřicet a měla jsem něco za sebou, byla jsem velice tolerantní a omlouvala jsem ho – je vynervovaný z rozvodu, ze soudu o děti, z nedostatku peněz, z domu, který byl obyvatelný pouze ve dvou místnostech a kuchyni (jeden pokoj patřil dětem, moje místo bylo pouze u dřezu, neměla jsem žádné svoje místo, svůj prostor, všude byly jeho věci a věci dětí), pak ze zaměstnání, z přesčasů, dlouhých služebních cest… Vždyť přece dokázal být tak milý, něžný, pozorný.

 

Postupně se ovšem všechno obrátilo – po čase už jsem nečekala na to, až bouřka pomine, ale kdy zase začne, pod jakoukoliv malichernou záminkou. Už jsem se netěšila na milování, ale na to, až se mnou nebude mluvit, a já tak nebudu muset, já, která jsem se dřív milovala tak ráda. Těšila jsem se na menstruaci, i když mi ji jakože s humorem vyčítal (už zase?), cítila jsem se tak ponížená, jako kdybych za to mohla. Vymohla jsem si, že v době menstruace se sex nekoná, a ten, kdo ví, co je to endometrióza, tak taky ví, jak daleko musí být žena, když se těší a dává přednost třídennímu průjmu, zvracení, mdlobám a nepříjemné silné bolesti před sexem.

 

Najednou jsem zjistila, že mám být ještě v líbánkách, ale netěším se na to, jít domů, jdu a doufám, že on ještě nebude doma, že se zdrží v práci, že pojede na služební cestu, že dnes nebudu muset pátrat po tom, proč zase mlčí, kvůli čemu, co se zase stalo, co já jsem zase udělala špatně…

Utíkala jsem z bytu čím dál častěji na terasu s nádherným výhledem, jak říkal každý, kdo přišel, a ze začátku i já, brečela jsem a nevěděla, jak z toho ven, co dělat, kam jít, připadala jsem si bezmocná a bezcenná, myslela jsem si, že to už musím vydržet.

Všechny problémy, kterými jsem ho omlouvala, byly v té době už odstraněny. Děti k nám jezdily pravidelně, měly mě rády a já je, byly i peníze z prodeje mého bytu, bylo auto, soudy skončily, vzala jsem si ho a byla jsem jeho žena, jenom jeho, jak zdůrazňoval. Dnes už chápu, co to znamenalo. Jeho majetek každou vteřinou, bez nároku na svůj názor, přátele, život.

Po čtyřech letech jsem dospěla tak daleko, že jsem si připadala v koutě, pevně omotaná, svázaná, nesvéprávná a špatná, nevhodná pro cokoliv.

 

Bojovala jsem, nevzdávala to, když kvůli něčemu byla váda, že jsem to udělala či řekla špatně, zkusila jsem to příště změnit, vždyť každému z nás něco vadí, že. Někdy to prošlo, jednou, dvakrát, ale pak to bylo zase špatně. A pak vyčerpáte všechny možnosti, jak to udělat ještě, a všechny jsou špatné, žádná není dobrá.

 

A začínáte se za sebe stydět, za to, že odprošujete za něco, co jste nezavinila, za hlouposti, že se podbízíte, ačkoliv nechcete, v zájmu zachovat klid, mír, v naději, že to přejde. Vzdáváte se všeho vlastního, nemáte sílu bojovat.

Ale tito muži vždycky tu sílu mají. Nedá se nad nimi vyhrát. Vždycky vás zlomí, jsou silnější. Protože vás nemilují, jenom vás potřebují vlastnit a ovládat a trápit.

A bojují velice, abyste neodešly – neměli by pak koho trápit a těšit se v duchu pohledem na váš pláč, slzy, neštěstí, zoufalství a touhu nebýt na světě. Neměli by koho decimovat střídáním nebe a pekla, něhou a krutostí nadávek a vin.

Ale není to láska.

Láska znamená chtít, aby tomu druhému bylo dobře. Láska není o jeho Já, i když vás muž zpracuje postupným deptáním tak, že už vůbec nevíte, co je a co není. Vůbec nevíte, co je dobře a co je špatně. Jediné, co víte, že za všechno můžete vy a všechno špatné je ve vás.

 

Vrátím se k začátku svého psaní.

Mé štěstí spočívalo v tom, že když jsem se podruhé vdala, bylo mi už čtyřicet, a předtím jsem žila víceméně sama a měla jsem spoustu přátel. A ti mě dlouhé roky dobře znali.

A najednou jsem se jim před očima měnila. Unavená, bez humoru, s prázdnou tváří, vystrašená, obávající se cokoliv říct, zadrhávající v řeči, s vyrážkou v obličeji. Půl roku po svatbě. Ohlížela jsem se přes rameno, kdykoliv jsem s nimi mluvila, můj muž se dokázal ďábelsky objevit kdykoliv za mnou. Četl mi mou poštu, smsky. Naučila jsem se nic si nepsat, s nikým si nepsat rukou, všechno mazat. Skartovala jsem celou svou minulost, všechny fotky, dopisy, abych odstranila, jak jsem si tenkrát bláhově myslela, důvod k hádkám a výčitkám.

 

 

Závěr příběhu si můžete přečíst zítra.

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY