Když někdo začne otázku slovy: „Vzpomínáš si, když…“, většinou mě trochu zamrazí. Najednou se totiž vracím do minulosti, ne vždy příjemné, občas bláznivé a většinou úsměvné.

Nahlas s ostatními vzpomínám na zážitky veselé, beze slov sama se sebou na ty, které mi ublížily.

 

Vzpomínám.

 

Na dětství...

Někdy raději matně. V hlavě mám jen pár záblesků, když jsem chodila do školky. Dostala první pusu a celá vyjukaná se dívala kolem, jestli si toho někdo nevšiml. Na chvíli, kdy mě děda držel v náručí a vysvětloval, že času do oběda se říká dopoledne.

Nezapomenu nikdy na chvíli, kdy jsem se sama musela vydat vynést koš. Bála jsem se, protože byla tma a u popelnic mohl být kdokoli. Nejvíc si vzpomínám na rodiče, na můj pláč, smích, první kamarádky.

 

Na školu...

První třída, kdy jsem s nechutí kreslila ty povinné obloučky a ve chvíli, kdy jsme měli všichni napsat jméno třídní učitelky, tak jsem to jediná spletla, protože jsem nechápala význam dvou „n“ ve slově Anna. Během dalších let jsem se smířila s faktem, že kreslení, matematika a tělocvik ze mě nikdy hvězdu neudělají a že ke knížkám budu vždy utíkat pro lepší náladu.

 

Na slzy...

Kvůli nepochopení rodičů v době puberty, kvůli ztraceným klíčům, které se hledaly po celém bytě. Kvůli prvním láskám, které neskončily dobře, a kvůli tomu, že jsem dlouho nechtěla pochopit, že ne všichni lidé na světě to se mnou myslí dobře. Mohla bych pokračovat o slzách ze smíchu i z beznaděje.

 

Vzpomínám, a často bych raději zapomněla. Přeji si vytěsnit vzpomínky na ty, kteří mi ublížili, ale nejde to. Zapomínat se totiž někdy nevyplácí, to pak člověk dělá věci s jakousi páskou na očích. I když ji musím někdy sundat, přece jenom nechávám někdy oči trochu přivřené. Snad abych před vzpomínkami chránila sama sebe.

 

P.S. Poslední moje vzpomínka? Pryč s pesimismem, slzami a beznadějí. Včera o půlnoci jsem s přítelem stavěla sněhuláka. Byla jsem jako bláznivé dítě školou povinné se slzami v očích od mrazu, ale šťastná. A na ten pocit doufám nikdy nezapomenu.

Reklama