Téma stěhování z města je mi celkem blízké.

Jako malá jsem trvávila většinu života u babičky na venkově. Později jsem sice chodila do školy u rodičů ve městě a dalo by se říct, že jsem tam i bydlela, ale město mi nikdy k srdci nepřirostlo. Přesto jsem tam žila dlouho - nejprve s rodiči, pak v podnájmu s manželem a malým miminkem. V té době už jsme ale opravovali malinkou garsoniéru, kam se odstěhovala moje tchýně, a ta nám přepustila svůj byt v domě hrůzy... panelák "na okraji ničeho". Poslední v řadě, poslední pokud šlo o rozvody, poslední, pokud šlo o údržbu. A jak je v našem městě zvykem, právě ty domy, do kterých se investovalo nejmíň, se prodávaly co nejdřív, takže náš panelák byl na prodej. Pěkně byt po bytu... i když cena byla zvýhodněná a ještě výhodnější, tak investrice do oprav, které by zajistily, že by náš "byt první kategorie v luxusní poloze na okraji centra" byl alespoň zdravotně nezávadný, přesáhly hodně přes 300 000 Kč. Bylo totiž zapotřebí nejen v bytě vyměnit naprosto všechno, od podlah až po umakartové jádro, ale i v celém domě zainvestovat nemálo peněz, aby nájemníkům nespadl na hlavu.

Naštěstí se našel mladý pár, který byl ochoten byt koupit a opravit si jej, takže jsme sbalili, co se dalo, a odstěhovali se do domku asi 35 kilometrů od města. Dneska máme domek, který postupně opravujeme, zahrádku (podsklepenou - děláme svoje víno) a jsme celkem spokojení.

A jak bych srovnávala bydlení ve městě a na venkově? Já si musela hlavně zvyknout, že musím nakupovat ve městě a většinu věcí vozit vlakem - když jdu do práce, je u nás ještě zavřeno, a když se vracím, je u nás sice "ještě otevřeno", ale vyprodáno... z toho důvodu jsme koupili pekárnu na chleba a mikropivovar a tím pádem nám nic důležitého doma nechybí. Na druhou stranu se mi splnil můj dětský sen - mám krásného velkého psa a k němu psího kamaráda, menšího, ale taky pěkného.

Manžel si musel zvyknout (a ještě stále nezvykl), že ježdění vlakem vyžaduje kázeň. Přesněji, že vlak nebude čekat, až si s kolegou ze sousední kanceláře vymění všechny fráze, které ten den ještě neřekli... prozatím jezdí občas autem a občas naštvaný:-)

Nejhůř asi prožíval změnu syn, ale i on si pomalu zvykl na to, že za kamarády musí dojíždět, že když si vzpomene v osm večer, že nemá něco do školy, tak to prostě mít nebude, a že sníst o půlnoci všechny rohlíky znamená, že ráno bude pěkně žižlat to, co nechal v chlebence. Ovšem psy má rád, může jezdit na kole, nikdo ho moc nehlídá, kde je a co tam dělá. Navíc zjistil, že máme velmi zajímavé sousedy - dělají historický šerm a aikido, a tak má o zábavu postaráno. Koníček v podobě tréninků šermu je mnohem zajímavější a užitečnější než vysedávání u počítače, které provozoval dřív. Ve městě totiž bylo tolik možností, že nevěděl, co si vybrat, a tak většinou nedělal nic...

Asi čekáte i srovnání finanční, ale to neudělám. Zatím nejsem schopná říct, jaké jsou kde náklady. Pořád totiž počítáme každou korunu, a tak na jedné straně vah sice přibyly nemalé položky za dojíždění, ale na druhé straně ubyly peníze, které člověk ve městě musí dát za jídlo - třeba i za čerstvou petržel do polévky, o drobném ovoci, kterého je na zahrádce přebytek, ani nemluvím. A domácí víno a nejrůznější zavařeniny z bezinek, šípků a dalších plodů přírody ve městě nepořídím vůbec, a když, tak jako luxusní doplněk.

Jedno vím jistě - zpátky do města bych už nešla.

Pajda

Milá Pajdo,
chleba z domácí pekárny je vynikající, ale o mikropivovaru jsem ještě neslyšela. Koukám, že si dokážete poradit se vším a venkovského života si dosyta užíváte.
Tak ať se vám krásně žije a děkuji za příspěvek.


Reklama