Umakartové stoly, lehce zapáchající tácy (nejspíš od toho nevábného vlhkého hadru, kterým je obsluha utírá) a v okénku bodrá žena, která rukou nabere knedlíky, přihodí kousek flaksy a celé to hojně zalije UHO (univerzální hnědou omáčkou). A u odkládacího pultíku čeká překážka nejhorší: učitelka, která dohlíží na to, aby se hodnotami neplýtvalo. Vzhledem k tomu, že vydávající kuchařka nakládá každému stejně a na výkřiky: „Málo, prosím vás!“ nereaguje, dojde někdy i na krajní únikové manévry, jako je žvanec tuhého masa schovaný v kapse nebo polévka vylitá do květináče.

Taky máte tuhle vzpomínku? A myslíte, že už patří do propadliště dějin, nebo se od ní skutečnost příliš neliší? Moje vlastní zkušenost mluví pro obě varianty. Moje dcera přestala – na vlastní žádost - do školní jídelny docházet v osmé třídě. Celkem rozumně argumentovala tím, že jsou to vyhozené peníze, protože po návratu ze školy stejně vybílí ledničku. Podotýkám, že opravdu není vybíravá – sní všechno, co před ní neuteče.
Kvalita jídla ve školní jídelně byla na programu na každých třídních schůzkách, vždycky jsme to dali do zápisu a jelo se dál, kočárem bílým kolem černých skal. Sama třídní nám přiznala, že podle jejího názoru se to opravdu často nedá jíst, vedení školy ale není schopné zjednat nápravu (variantu „vyměnit vedoucí jídelny“ ovšem nikdy nezkusili).
Takže se dcerunka začala stravovat sama - a šlo to. Buď si ohřála něco od včerejška, nebo si sama uvařila (těstoviny stokrát jinak). Ve dnech, kdy byla odpoledka, vystačila s obloženým chlebem.

Nástup na gymnázium byl velkým překvapením. Výběr ze tří jídel („Někdy je to všechno tak dobré, že fakt nevím, co si dát!“), možnost odhlašování obědů přes internet, příjemné prostředí jídelny s ubrusy a květinami. Summa summarum – všechno je vždycky o lidech. Zdůvodnit, proč něco nejde, je vždycky snadnější než se pokusit věci změnit. V některých jídelnách je samozřejmostí čerstvý zeleninový salát každý den, jinde tvrdí: „Děti zeleninu stejně nechtějí, jen bychom to vyhazovali!“

Diskuse o kvalitě či nekvalitě školních jídelen ale dostane zcela jiný rozměr, pokud se dostane ke slovu někdo, kdo zažil školní (či školkovou) docházku v zahraničí. „Nevíte, co máte!“ ozve se okamžitě. „V takovém Německu musí děti pěkně v poledne domů na oběd, případně si přinést něco studeného s sebou. Teplé obědy každý den, navíc za dotované ceny? O tom se nám v zemích EU může jenom zdát. A vy si ještě stěžujete!“
A co si o tom myslíte vy, milé ženy-in?

Chodily jste do školní jídelny? A jak vám tam chutnalo?

Zažily jste teror typu „Dokud nedojíš, nepůjdeš domů“?

Co si myslíte o úrovni dnešních ŠJ?
Vaří zdravě a pestře, nebo jako za starých časů?
A ocení to děti, nebo radši zajdou na hamburgera?

Měly by ŠJ podle vás nabízet jídlo pro vegetariány?

Napište nám o tom na redakce@zena-in.cz a vyhrajte dárek!

 

TÉMATA:
DŮM A BYT