Když se řekne Chorvatsko, představí si kdekdo auta nacpaná paštikami, pláže nacpané slunícími se rodinkami, spaní v kempech... a otřese se hrůzou. Zkuste ale přijet třeba do Dubrovníku, zavítejte na kouzelné ostrovy rozseté v moři na dohled starému přístavu a pochopíte, že tahle země nám má co nabídnout. A dokáže své věrné návštěvníky také ocenit a potěšit. Vždyť Češi byli na Jadranu prvními turisty a Chorvaté si to dodnes dobře pamatují!

Až do roku 1969 jezdila Dubrovníkem česká tramvaj. Dnes, po 37 letech, se tu zase vážně mluví o tom, že město její provoz obnoví. Jako historickou atrakci, samozřejmě. Je to vlastně trochu jako s Čechy na Jadranu – po letech komunismu a občanské války tu i Češi konečně zažívají boom jako turisté, kterých je třeba si vážit. Vždyť v téměř každém městečku uslyšíte, že první dechovou kapelu ve městě založil nějaký český rodák, podobně vznikl tu první pivovar, tu první lázně, tu první hotel. Hned po Němcích, Italech a Francouzích jsme dalším početným národem, který tu tradičně tráví své volno. A paštikáři jsou už minulostí...

Vraťme se ale k Dubrovníku. Nemá cenu vyjmenovávat všechny jeho památky či historické peripetie, kterými město prošlo. To by vydalo na celkem tlustou knihu. Staré město je zkrátka chorvatský klenot. Genius loci tu nemůže nezapůsobit snad na žádného z návštěvníků. Mohutné hradby svírající město v pevném objetí, zvonice starobylých kostelů, tiché zahrady kláštera klarisek či Onofrinova kašna, ze které se může každý návštěvník bez obav napít...
Dubrovník dnes září jako v časech před válkou, ale všechny stopy války se zakrýt nedají. Na mnohých zdech jsou stále vidět stopy projektilů. Na město jich v letech 1991–1992 dopadlo na dvě tisícovky. Tři a půl měsíce nebyla voda ani elektřina. „Byla jsem tu s dětmi přes měsíc, pak jsem raději odjela do Čech,“ vzpomíná na tu dobu Petra Žeravica, Češka žijící v Dubrovníku. Dodnes prý nesnáší ohňostroje, které jí tak připomínají tehdejší hrůzy. V paláci Sponza je dnes vzpomínková síň s portréty padlých. „Tamhle je soused, tamhle přítel mé dcery,“ ukazuje na nejbližší z nich Petra Žeravica. Na velké obrazovce běží slideshow – černobílé fotky zničeného města, kouřících trosek. Jejich autor, Pavo Urban, zahynul přímo před palácem... Místní lidé mají stále na duši šrámy z války a pošramocené jsou také vztahy obyvatel Dubrovníku k Srbům. Ostřelování města hned tak zapomenuto nebude. „Vždycky, když potkám nějakého Srba, vytane mi na mysli, že ten člověk na mě mohl tehdy střílet,“ říká Petra Žeravica.

Dnes je město obnoveno tak, že poměrů neznalý člověk málem nepostřehne, co se přes něj přehnalo. Snad jen na kopci nad hradbami jsou dosud vidět osamělé sloupy na trase, kudy před válkou vedla lanovka. Na její opravu ještě město v rozpočtu peníze nenašlo. Lépe jsou na tom místní holubi na náměstí před palácem Sponza, jediným, který přežil spolu s kostelem sv. Vincenta ničivé zemětřesení v roce 1667. Čekají tu, až odbije dvanáctá. Tou dobou je krmí, a dokonce za městské peníze. Radnice usoudila, že jsou součástí koloritu města, a mají tedy být po právu odměněni pytlem kukuřice. Už jsou na to zvyklí.
Ve starém městě neřvou motory aut, smí sem jen elektromobil popelářů a záchranka. Voní tu moře a zjara i rozkvetlé pomerančovníky. Ty, které rostou v parcích, jsou však okrasné a jejich plody mají příliš hořkou chuť.

Být, či nebýt námořníkem?

Před baštami staré pevnosti se tyčí pevnost Lavrinac (sv. Vavřinec), postavená v 11. století. Podle legendy prý vznikla za 60 dní. Už od devětačtyřicátého roku tu v létě bývá divadelní scéna, kam občas zavítají i čeští režiséři. Před pěti letu tu třeba režíroval Jiří Menzel Zdravého nemocného. Hned vedle je dnes jedna z nejlepších dubrovnických restaurací – Nautika. Dříve tu bývala námořní škola. Ta je dnes přemístěna na Lopud, ostrůvek nedaleko Dubrovníku, který smutně proslavil Viktor Dyk, jenž se ve vodách kolem něj utopil. Námořnickým řemeslem se dnes chce živit stále víc a víc Chorvatů. Především proto, že se z něj stala velmi dobře placená profese. I syn Petry Žeravici je námořník, zanedlouho už bude moci sloužit na dopravním trajektu. Být námořníkem má ale i svá rizika, tak jako tomu bylo po staletí. „Vloni syn sloužil na lodi, která plula nejblíže epicentru tsunami,“ vzpomíná Petra. Podle ní jsou ale dubrovnické ženy zvyklé na to, že jsou jejich manželé na moři mnohem víc než doma. Bylo tomu tak po staletí a nemění se to ani dnes. Peněz je v Dubrovníku potřeba – je to totiž jedno z nejdražších dalmátských měst. Lidé tu žijí půjčkami – jednu splatí, další úvěr si hned otevřou. Dnes žije ve starém Dubrovníku asi 1500 stálých obyvatel. Domy tu skupují hlavně cizinci, kteří tu pak díky děravým zákonům neplatí daně, a peníze tak stále mizí. Pozemky jsou v historické části velice drahé, metr čtvereční se prodává za 5-7 tisíc eur. Domky jsou úzké, přístupné úzkými uličkami se schody. Mimochodem, kuchyně bývala vždy umístěna nahoře v posledním patře stejně jako toaleta. Hrozilo často, že se městem rozšíří požár, který nejčastěji vznikal od otevřeného ohniště v kuchyni. Když už se tak stalo, byla alespoň šance, že dům nevyhoří až do základů.

Antikoncepce z kláštera
Úzké uličky stoupají od hlavní třídy, dříve mořského kanálu Stradun, mezi stěnami domů visí na šňůrách prádlo. Kousek od paláce Sponza bývala židovská čtvrť, která se na noc zavírala řetězem. Synagoga tamních sefardských Židů z 15. století patří mezi nejstarší v Evropě.

Dubrovník býval nesmírně pokrokovým, čistotymilovným, a hlavně bohatým městem. Za slavných časů Raguské republiky se čile věnoval obchodu, ale byl tu prostor i pro vědy. Dnes zde můžete navštívit třeba jednu z nejstarších evropských lékáren pocházející z přelomu 15. a 16. století. Povídá se, že mniši tu z bylin vyráběli i antikoncepci. O pokušení asi nebyla nouze, naproti františkánskému klášteru totiž sídlily klarisky, řád, do něhož vstupovaly hojně šlechtičny… Ale Dubrovník míval v časech, kdy se léčilo většinou modlitbami, dokonce i čtyři lékaře, kteří vykonávali své poslání zdarma. Byla tu i nemocnice a republika se dokonce postarala vysloužilým lékařům o klidné a bezstarostné dožití. Tehdejší obyvatelé města věděli, proč tak činí – centrum námořního obchodu, jakým byl Dubrovník, se neobešlo bez nejrůznějších nemocí, které sem zavlékali námořníci z celého tehdy Evropanům známého světa. Nikoho už tedy asi nepřekvapí fakt, že Dubrovničané měli první jadranskou karanténu – budovu na jednom z ostrůvků před Dubrovníkem. Podezřelá osoba tu musela strávit celých 40 dní (karanténa – z latinského quarenta – 40), a když to všechno přežila, byla teprve vpuštěna za městské hradby. Byl to asi jediný známý způsob, jak se bránit epidemiím, které v dobách raného novověku kosily Evropu. Však si Dubrovník také užil své za velkého moru ve 14. století, kdy tu zemřelo na 7 tisíc obyvatel. Od té doby se mu už díky všem epidemiologickým opatřením takové pohromy vyhýbaly.

Klenoty a relikvie
Chorvaté jsou povětšinou na rozdíl od Srbů, Bosňanů či Albánců katolíky a právě katolictví je v současném Chorvatsku „na výsluní“. Kdo chce něco znamenat, musí být viděn v kostele. Náboženské svátky si umějí užívat i obyvatelé Dubrovníku – například při svátku Nanebevzetí Panny Marie se vynáší z kostela přístavní Madona, stejně tak se ocitnou 3. února na světle božím i ostatky sv. Blažeje, patrona města. Lidé je často zahrnují polibky a traduje se, že hlava sv. Blažeje nesmí opustit Dubrovník, jinak je s městem konec. Svatého Blažeje najdete i na bílých dubrovnických hradbách – slavná socha je od neméně slavného chorvatského sochaře Ivana Meštroviče. Když se vám při procesí podaří políbit relikvie sv. Blažeje, neměli byste dostat angínu, světec má totiž za úkol ochraňovat hrdlo. Jedna z legend vypráví, že ve chvíli, kdy byl veden na popraviště, k němu přiběhla vdova - křesťanka s umírajícím chlapcem, kterému se v hrdle vzpříčila rybí kost. Biskup chlapce požehnal a kost se uvolnila. Všechny cenné relikvie jsou shromážděny v klenotnici katedrály Nanebevzetí Panny Marie, o které se zmiňuje už William Shakespeare ve svém Večeru tříkrálovém. Od klenotnice měli klíče hned tři lidé – kníže, klenotník a biskup, aby se co nejvíce minimalizovala možnost vykradení.
V jedné z šerých postranních uliček, jež vedou od Stradunu, stojí starý kamenný dům s balkonem. Ráno sluneční paprsky dopadnou na mohutný kmen révy, jež se tu kolem chladného kamene vine už dvě stě třicet let. Tržiště za kostelem ožívá, stánky se plní čerstvou zeleninou a z moře se vracejí rybáři s prvními úlovky. Typické dubrovnické ráno, které stojí za to nezaspat…

O původu jmen
Kde se vzal Dubrovník
Jak přišel Dubrovník k svým jménům? Poblíž dnešního Dubrovníku bývalo starověké Epidaurum (dnes letovisko Cavtat). Když jej v 7. století zničili barbaři, uprchlíci z Epidauru se usadili na skalnatém ostrůvku, který od pevniny oddělovala mořská úžina. Řecky se skála řekne Laus, z toho postupným komolením nakonec vyšla Ragusa, Respublica Ragusina, dnešní Dubrovník. Jeho slovanské jméno je odvozeno od slova dubrava – místo, kde rostou duby. Jižní Dalmácie byla kdysi velice hustě zalesněna, dřevo ale postupně vykáceli stavitelé lodí. Znovu se začalo zalesňovat za éry Rakouska-Uherska, ale to už tu lesníci sázeli rychle rostoucí borovice. Ty sice rychle rostou, ale také rychle hoří…

Historie
Jak šel čas Ragusou
Do 12. století byl Dubrovník pod protektorátem byzantské říše. Postupem času se změnil v dynamicky se rozvíjející obchodní křižovatku. Vyvážela se odtud sůl, víno, olej, ryby, přistávaly tu lodi se zbožím z celého Středomoří. To nelibě nesl konkurent Dubrovníku – Benátky. Na 150 let se jim podařilo město ovládnout – už v roce 1358 si ale Dubrovník opět provozuje svou vlastní obchodní i zahraniční politiku. Dubrovnický kníže, volený vždy na měsíc, a velká i malá rada provozovali velice úspěšnou zahraniční politiku, své vyslance měli u všech tehdejších významných dvorů. Dubrovník byl významnou silou, jeho námořní lodě obchodovaly s celým tehdy známým světem, jeho diplomaté si dokázali udržet dobré vztahy i s Osmanskou říší. Pak ale přišla pohroma v podobě zemětřesení v roce 1667, kdy se výstavné město změnilo v hromadu sutin. Tím vlastně započal pád slavné republiky, který pak dovršil na počátku 19. století Napoleon…

Tipy na výlety
Kam se podívat v okolí
V okolí Dubrovníku stojí za to udělat si pár výletů i mimo město. Můžete cestovat třeba po okolních ostrovech. V sezoně se sem dostanete bez problémů trajekty společnosti Jadrolinie.
Severozápadně od Dubrovníku leží souostroví Elafiti s ostrovy Koločep, Lopud či Šipan a dalšími deseti menšími ostrůvky. Najdete tu překrásné pláže a poklidnou atmosféru zastrčených rybářských osad (na Lopudu platí dokonce zákaz používání aut). Šipan býval odpradávna místem, kam se jezdila rekreovat dubrovnická smetánka, dodnes se tu dochovaly pozůstatky římské vily a vévodského paláce z 15. století.
Byl by hřích nezajet také na jeden z nejkrásnějších dalmatských ostrovů Mljet. Třetinu ostrova tvoří lesnaté území národního parku. Mljet je prý ostrovem z Homérovy Odysey – právě tady prý Odysea okouzlila nymfa Kalypso…
Určitě navštivte i Cavtat v oblasti zvané Konavle, kam se dá také dojet pohodlně lodí. Dříve tu tkali proslulé hedvábí a dnes se sem zase jeho výroba vrací – je to zajímavost, kterou turisté ocení.

Text a foto: Lenka Klicperová a Martin Kynčl
Převzato z časopisu Lidé a Země

Reklama