Milé ženy -in,
vyrůstala jsem v klučičí rodině, takže vláčky, autíčka, počítač, všechno tohle bylo na denním pořádku. Stejně tak jako cokoli rozmontovat a už to nikdy nedat dohromady. Pamatuji si, jak nám táta udělal ve sklepě pravou nefalšovanou dílnu. Jeden bratr byl modelář, a já tam s ním trávila dlouhé hodiny a hodiny. Pořád jsme něco lepili, ať úžasnou dráhu pro vláčky, nebo tunely, nádraží apod. A ty jeho lodě. Největší měla si dva metry, no možná míň, vážně jsem byla prcek.
Nicméně chtěla jsem napsat o něčem jiném :-). Měla jsem jako malá několik úžasných plyšáků, jednoho bílého medvěda, takového málo vycpaného, spíš placatého, asi to byla holčička, protože měla takovou krátkou květinovou zástěrku, pak dvě myšky, jednu takovou s plandacíma nožičkama a druhou nefalšovanou obrovskou plyšovou. Ale ne z toho jemného plyše, ale hezky z kousacího. Dlouhou dobu trůnili u mne v posteli, pak jsem je přestěhovala na skříň.
Když jsem v 18 odešla z domova a vracela se jen občas, tyhle nádhery někam zmizely. Nepídila jsem po nich. O to větší bylo moje překvapení, když jsem po 10 letech měla jít vyklízet sklep. Naši se zrovna stěhovali do nového baráčku. Nadšená jsem nebyla. Dala jsem se do toho a řekla si, že začnu starým peřiňákem, otevřu ho a na mne koukají moji plyšáci. Takovou radost jsem neměla, ani nepamatuju. Donesla jsem je nahoru mamině, ta dostala záchvat smíchu. Uznávám, pohled to musel být úžasnej, ve dveřích dospělá dcera, v očích slzy a tiskne tři špinavé obludné plyšáky. Nicméně všichni skončili v pračce a nyní si s nimi hrají moji synovci.
Jsem ráda, že je máma nevyhodila, a jsem ráda, že je jednou snad budou mít i moje děti.
Hezký den přeji
Papua
Já si snad budu muset pořídit děti už jenom proto, abych měla komu předat své plyšáky :). Děkuji za pěkný článek :).
Nový komentář