Dělkujeme za další příběh o ztracených hodinkách. Poslala nám ho čtenářka s nickem risina

Dobrý den, téma Hodinky mi připomnělo jednu dávnou příhodu, o kterou se s vámi podělím.

Na vysoké škole jsem chodila s klukem z města, kde jsem studovala. Jednou přišel za mnou na koleje na mejdan a poté jsme prožili  vášnivou a trochu opilou (možná víc než trochu) scénku, která skončila nad ránem hádkou a rozchodem. Když jsem se už vystřízlivělá a sama probudila, zjistila jsem, že nemám hodinky. Hledala jsem všude, přemýšlela jsem i o tom, že mu zavolám, jestli je při překotném odchodu omylem neodnesl, ale hrdost mi to nedovolila.

Hrozně jsme se bála, že si o víkendu naši všimnou, že hodinky nemám - byl to dárek od nich k nedávným narozeninám, tak jsem se rozhodla koupit si ty samé. Jela jsem kvůli tomu i do Prahy (stopem - to by se naši zlobili ještě víc, ale tehdy jsem dělala spoustu věcí, o kterých nevěděli), ale v žádném obchodě jsem je nesehnala, Koupila jsme si tedy jiné, ztrátu doma nějak vysvětlila a přetrpěla jejich výčitky.

Za pár týdnů jsem se seznámila u nás ve městě s milým klukem. Párkrát jsme se sešli o víkendu, pak měl pár dní dovolenou a přijal mé pozvání k návštěvě na kolejích. Možná se divíte, proč jsem ho na první společnou noc hnala 100 km daleko, když měl vlastní byt, kde jsme ji mohli strávit, ale jsou za tím opět mí rodiče. Nemohla jsem o víkendu doma říct - jdu na noc pryč; to by se zbláznili  a možná mě i vydědili.

Domluvila jsem se spolubydlící, že přespí ve vedlejším pokoji u kamarádek, nakoupila dobroty a víno a těšila se na večer. Bylo to hodně divoké. Tak divoké, že jsme shodlili matrace. Když jsme je rovnali zpátky na postel, sáhl  přítel pro něco lesklého, co zahlédl v rohu u pelesti. Byly to moje ztracené hodinky. V té radosti a překvapení jsem nedokázala lhát a řekla mu, jak se tam dostaly. Unesl to, dokonce se mému líčení marné honby za novými zasmál.

V dubnu to bylo 27 let, ty hodinky dávno nemám, ale ten kluk se smyslem pro humor je mým manželem  a praktické věci v našem životě řeší se stejným nadhledem jako tehdy. A  na naše děti jsme vždycky byli mnohem mírnější, než naši tenkrát na mě. Ale nedělám si iluze - určitě taky dělaly a dělají spoustu věcí, o kterých nám radši nevyprávějí :-).

Hezký den risina

Takový happy end jsem ani nečekala, ale gratuluji

Máte také nějaký hodinkový příběh, milé ženy-in? Podělte se námi o něj. Vzpomínáte na některé své hodinky s opravdovou láskou nebo nostalgií? Proč vám byly nebo jsou tak milé? Od koho jste je dostala? Máte je ještě? Patříte k ženám, které hodinky stále nosí?

Napište nám na redakce@zena-in.cz