Pavlína se narodila mamince sociální pracovnici, takže od mala od mámy slyšela, jaké to v práci je a také byla vždy vedená k pomoci druhým. Vždy jí bylo vštěpováno, že musí za každou cenu pomáhat, zejména starým a nemocným a podle toho se také chovala.
Foto: Shutterstock
„Bylo jasné, že půjdu studovat sociální školu. K mamce jsem chodila každé léto na brigádu a rozvážela obědy a pečovala o staré a nemocné. Vždycky mě to naplňovalo, a to mi bylo teprve 15. Už v tu dobu jsem věděla, čím se chci živit. I když bylo jasné a věděla jsem od mamky, že plat nikdy nebudu mít nijak vysoký, důležitější pro mě bylo, jak se u práce cítím a ten pocit naplnění.”
Pavlína vystudovala dokonce vysokou školu sociální a i přes své vysoké vzdělání šla pracovat do Alzheimer centra. „Když se to dozvěděla mamka, byla na vážkách. Moc dobře věděla, jak náročná tam práce je a že to není pro každého. Nikdo tam nevydržel déle jak pět let. Myslela si, že půjdu v jejích šlépějích a také budu pečovat, ale ne o takto nemocné. Řekla mi na to svůj názor, ale nechala to na mně.”
Pavlína pracuje na stejné pozici od ukončení školy až doteď a s odstupem času dokáže říct, že to byla chyba. „Měla jsem si to jen vyzkoušet a jít od toho pryč. Jenže já jsem se v tom doslova viděla a teď odtamtud nedokážu odejít. Jsem na těch lidech závislá a trávím tam veškerý svůj čas, někdy i volný. Je mi těch lidí líto a zároveň jsem si k nim vytvořila vztah, takže je beru jako svoji rodinu.”
Nemá přítele, ani děti, protože s ní nikdy žádný muž moc dlouho nevydržel. Vadil jim až přílišný zájem o nemocné a cítili, že jsou na druhém místě. „Ano, mám ty ubohé nemocné lidi na prvním místě, protože si to zaslouží. Zároveň vím, že jsem přišla o osobní život a pravděpodobně za to může moje práce. Nedokážu s tím nic dělat, na radu mamky jsem na chvíli odešla, ale nezvládla jsem fungovat. Potřebovala jsem zpátky, tam je totiž moje útočiště a cítím se tam v bezpečí. Paradoxně. Někdo si myslí, že jsem blázen, ale já se tam vážně cítím moc dobře. Nemám kamarády v mém věku, mí klienti jsou mí kamarádi. Vím, je to špatně, ale já s tím nic nedokážu udělat.”
„Na jednu stranu mě to trápí, moji mamku možná víc, protože si to vyčítá, ale já jsem vlastně spokojená. Cítím, že není cesty zpět a ani nikam jít nechci. Můj osobní život je v troskách, ale nemůžu si pomoct. Je to něco za něco a já obětovala tohle,” zakončuje Pavlína.
Zdroj: respondentka Pavlína
Čtěte také:
- Petr se zdál dokonalý do chvíle, než jsem zjistila, jaké má auto, říká Adriana (23)
- Život si neužívám, ale jen ho přežívám. Pořád čekám, co špatného se mi stane, říká Julie
Nový komentář
Komentáře
Pořád ten konflikt, práce nebo rodina. Vybrala jste si, teď už je pozdě. Bez rodiny, partnera, dětí..Smutný konec, ale pokud byste uvažovala, tak se to nemuselo stát. Bylo to jen a jen na vás, rozhodla jste se a nesete následky. Že jste spokojená? Pokud je to pravda, přeju vám to. Ale takhle se obětovat jako Matka Tereza mi připadá podivné. Někde ale je k tomu důvod, který jste asi zapomněla sdělit. Přeju vám včechno jen dobré...
Skvělý článek a podle mě by si každý měl uvědomit, kolik času má věnovat práci a hlavně, že práce není všechno. V naší firmě si uvědomujeme, jak je nesmírně důležité, abychom poskytovali našim zaměstnancům možnosti odpočinku a regenerace. Proto jsem se nedávno rozhodla pro spolupráci s firmou, která se specializuje na firemní akce. Na tomto setkání jsme si všichni odpočinuli, ale také se vzájemně lépe poznali.
Myslím, že každý někdy pochybuje co a jak by bylo kdyby... Pavlína nedokázala oddělit svůj pracovní život od života soukromého. Asi neumí v tom dnešním světě fungovat a jak píše je to její útočiště a cítí se tam v bezpečí. Je pravda ,že tohle je vyčerpávající práce,jak fyzicky ,tak psychicky ,ale jak píše Rikina, Pavlína , asi nepracuje jako ošetřovatelka. Má pochybnosti a asi jí mrzí ,že nemá rodinu,ale na druhou stranu píše ,že jí to vyhovuje.
Svou práci máte jako poslání a tak to má být, musíte si najít partnera stejně zaměřeného jako jste vy,nebo alespoň kdo vás bude podporovat,pak teprve budete šťastná,přeji mnoho úspěchů
Pavlína se sama rozhodla čemu dá přednost a je spokojená tak jak to je. Vše co potřebuje má v centru a mimo něj vlastně ani neví jak trávit volný čas. Otázkou je jestli je to dobře.
Těžká věc. Pisatelka se nevyzná sama v sobě. Neví, co vlastně chce. 39 roků, to už je dost, na rozhodování.
Pavlína nepíše, co vlastně skutečně dělá. Velice pochybuji, že s vysokou školou se fyzicky stará o ty lidi, krmí je, myje, obléká a vynáší mísy, uklízí po nich. Na to tam asi mají lidi bez vysoké školy. Což by mohl být jeden z důvodů, proč se jí tam tak líbí. Kdyby musela dělat tu nejhorší nehygienickou práci, asi by z toho tak nadšená nebyla. To je jedna věc. Druhá věc je, že měla vzor ve své matce, která ovšem našla tu správnou míru a měla rodinu a Pavlínu. Neobětovala svůj život. Pavlína ano, sama cítí, že to je přehnané, ale z nějakého důvodu se bojí žít mezi normálními lidmi. Je jí dobře mezi nemocnými a bezmocnými, kde ona je ta zdravá, ta co má nad nimi výhodu, navrch. Jednooká mezi slepými. Možná by neškodilo si to přiznat. Pavlína na konci říká, že je vlastně spokojená, ale to jí nevěřím. Kdyby byla spokojená, nepřišlo by jí na mysl nic o obětování se, nic o životě v troskách, nic o tom, že je to takhle špatně a tenhle článek by tady nebyl.
Takové práce dřív zastávaly řádové sestry. Myslím, že to bylo nejlepší řešení pro všecky. Ony to braly jako svůj úkol, poslání a vůbec neuvažovaly o jiném životě. Jestli se Pavlína na takovou cestu také vydala, určitě nemohla doufat, že skloubí tak náročnou práci s osobním životem. Leda by si našla partnera, který je taky pro pomoc bližnímu zapálený. Proč naříkat? Proč má dojem, že ve svém životě selhala? Nemůže mít přece všechno dohromady. A asi je v té práci dobrá, jinak by tam skončila a šla jinam.