Každý má rád hřibovité houby, většina houbařů se s chutí vrhá na cokoliv hřibovitého nevědouc, že i mezi hřiby se skrývají záludní jedinci, stejně jako velice vzácní jedinci, nebo jedinci chránění zákonem.

Hřib královský (boletus regius)Barevné hřiby, barevňáci, jak je s oblibou nazývám, jsou vždy ozdobou lesa, krásní na pohled a shodou náhod i velice vzácní, v mnoha případech dokonce zákonem chránění pro svou vzácnost, druhovou ohroženost a možnost, že by mohly z přírody zcela vymizet tak, jak už vymizela spousta jiných druhů rostlin a živočichů.

Pojďme si je představit, něco víc si o nich říct stejně jako o jejich ekologii, historii, jak je poznat, jak se k nim na lokalitách chovat a proč.

Na předním místě by vždy měl být ten nejdůležitější, nejpřednější či nejvýznačnější. Takovým je, alespoň pro mne, hřib královský (boletus regius). Jedná se o druh, který dle historických pramenů býval v našich lesích celkem hojný, leč postupem času se stával stále vzácnějším, až se stal ohroženým. V současnosti je v republice známo jen několik málo lokalit, kde se občas jeho plodnice objevují.

Hřib satan (Boletus satanas)Tento krásný hřib má nádherně ružový klobouk, podle kterého jej lze poznat už z dálky, a k tomu svítivě žlutý třeň. Klobouk nebývá vždy zcela vybarven, můžeme se u něj setkat se žlutými tóny, až skoro žlutou celou hlavou. Za jeho sběr může být udělena i vysoká pokuta.

Proti němu v kontrast postavím, jako druhého představeného barevného hřiba, přímo hřib satan (boletus satanas). Ten naopak má klobouk čistě bílý, krémově bělavý až stříbřitě šedý. Noha je naopak až na výjimky v horní polovině žlutá, v dolní pak karmínově červená. Občas se stane, že té červeně je méně a noha vypadá, jako by byla jen mírně načervenalá, jindy se stane, že červené je tolik, až se žlutá barva v horní části třeně skoro nedá nalézt.

Zrovna tento hřib nacházím nejčastěji na jeho lokalitách poničený, rozřezaný, rozšlapaný, vytrhané jednotlivé plodnice a poházené po substrátu. Dále pak jej běžní houbaři zaměňují za hřib žlučník, který satanem neprávem nazývají.

Podobný osud potkává často i další z hřibů s bílou hlavičkou, totiž hřib medotrpký (boletus radicans). Ani jeho dle barvy klobouku nelze zaměnit, stejně jako výše jmenovaného satana ani v mládí za některý z jedlých a relativně běžných hřibů. Hřib smrkový, který mívá v mládí často bílou hlavičku, bývá jinak tvarovaný, má jiný odstín bílé a vyskytuje se na jiných místech.

Hřib medotrpký má oproti hřibu satanovi krásně žlutou nohu. Tento hřib, stejně jako ostatně všechny ostatní barevné hřiby, vyhledává listnaté lesy, parky či hráze rybníků orientované směrem ke slunci, tedy jihovýchodně, jižně či jihozápadně.

Hřib přívěskatý (Boletus appendiculatus)Jinak na tom není ani hřib plavý (boletus impolitus). Ten lze poznat podle plavě hnědého až žlutohnědého klobouku, někdy s olivovým nádechem a v případě očichání dle intenzivní karbolové vůně (je cítit nemocnicí), která se tepelnou úpravou ještě víc zintenzivní.

Ta samá místa vyhledává i hřib přívěskatý (boletus appendiculatus) který má klobouk hnědý, žlutohnědý až červenohnědý. I když se jedná o jedlý druh, měl by se také zanechat v lese nedotčený, nemluvě o tom, že už i velice mladé plodnice jsou skoro bez vyjímky skrz naskrz červivé.

Z těch jedlých zmíním ještě hřib bronzový (boletus aereus), který často roste v podobných lokalitách jako hřib dubový, leč daleko vzácněji. Klobouk je výrazně sametový, s čokoládověhnědým, někdy hnědým nádechem. Plodnice na výsluných místech mají klobouk bronzový a v některých případech až odbarvený.

Podobně skoro až černý klobouk má občas hřib borový (boletus pinophilus), leč obvykle bývá klobouk spíš červenohnědý. Ten narozdíl od všech výše popsaných druhů lze nalézt ovšem hlavně pod borovicemi, zřídka i pod buky.

Hřib fechtnerův (Boletus fechtneri)Když se opět vrátím jen do těch dubů, habrů, lip, bříz a dalších listnáčů, vzpomenu na další z krásně barevných hřibů těchto míst, hřib nachový (boletus rhodoxanthus). Klobouk tohoto hřibu je krémově béžový, světle okrový, žlutavě hnědý, na okrajích a poranění narůžovělý.

Ani zde výčet vzácných barevných hřibů nekončí, další, se kterým se můžeme vzácně setkat, je hřib fechtnerův (boletus fechtneri). Klobouk tohoto hřiba je vláknitý, bělavě šedostříbřitý.

Nekladu si za cíl vyjmenovat zde každý jeden existující vzácný barevný hřib, který se u nás dá nalézt nebo je teoretická možnost, že by se nalézt mohl dát. Zmíním tedy poslední, hřib rudonachový (boletus rhodopurpureus) s jeho kloboukem  v raném mládí žlutým, brzy však růžovooranžovým zbarvením různé intenzity, takže je více či méně flekatý, ve stáří postupně vybledá.

Jak bychom se tedy měli zachovat, když jakýkoliv z těchto vzácných hřibů, ale i dalších, které jsem zde nejmenoval, ale které jsou také velice výrazné, odlišné od běžných babek, suchohřibů, praváků apod., najdeme? V první řadě bychom takové houby neměli sbírat, vytrhávat, vykopávat či jinak je ničit.

Naopak bychom je měli opatrně obejít, abychom nerozšlapali případné mladé jedince schované pod listím, a jejich nález v ideálním případě nahlásit nejbližší podočce České Mykologické Společnosti či přímo některému z jejích členů, ať už osobně, nebo třeba formou elektronické pošty s popisem místa nálezu, houby jako takové a s dalšími detaily, které by pro následovné nalezení, ověření a zdokumentování plodnice mohly být důležité.

Se souhlasem aurtora převzato z webu www.houbareni.cz