Po opojení přímořskými letovisky na jihu Evropy se čeští turisté znovu rozjíždějí na zajímavá místa v tuzemsku a v sousedních zemích. Jedním z míst na Slovensku, kde čeština zní často, je lázeňské město Bojnice s nesmírně krásným zámkem. Pro české turisty je zajímavý z mnoha důvodů. Jeho romantický vzhled jej předurčil k tomu, že se stal dekorací pro různé filmové pohádkové příběhy. Do vědomí dětských i dospělých milovníků pohádek navždy vstoupí jeho silueta a interiéry zachycené v proslulém českém filmu Šíleně smutná princezna s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem v hlavních rolích.

První zmínka o existenci místa a hradní usedlosti pochází z roku 1113. V roce 1489 král Matyáš Korvín daroval hrad spolu s panstvím svému nemanželskému synovi Jánovi Korvínovi. U něj pak často pobýval. Před vchodem do zámku stojí prastará lípa, která pochází ještě z dob krále Matyáše a pod kterou rád sedával a vyřizoval státní záležitosti. Po jeho smrti se Uherska i Bojnického hradu zmocnily Zápolského vojska a obývala jej až do roku 1526. V 16. a 17. procházel hrad jako majetek rukama předních šlechtických rodů Uherska. Rod Thurzů jej upravil a přestavěl na pohodlné renesanční sídlo. V r. 1637 se stal majetkem rodu Pálffy. Poslední nositel tohoto jména kníže Jan František Pálffy byl světoběžník, rakousko-uherský diplomat a milovník umění. Dal zámek na přelomu 19. a 20. století přestavět v neogotickém slohu. Současná expozice naznačuje původní funkci jednotlivých obytných prostor, coby přepychového šlechtického sídla, a je vyzdobena řadou hodnotných uměleckých děl.

Ke zvláštnostem Bojnického hradu patří několik exponátů. V pětihranné věži se nacházejí tabulové malby italského mistra Narda di Cione, známé jako Bojnický oltář. Jsou nádhernou ukázkou gotické sakrální malby a patří k nejvýznamnějším dílům ze sbírek Jana Pálffyho. Oltářní obrazy byly namalovány v 50. letech 14. století a jsou jediným kompletně zachovaným dílem Narda di Cione. Osud oltáře byl pohnutý, po krádeži v roce 1933 se obrazy dostaly do Prahy. Po rozdělení Československa se právě Bojnický oltář stal spornou otázkou při dělení federálního majetku. Po letech jednání byl koncem devadesátých let vrácen opět do Bojnic.

Skutečným skvostem hradního areálu je místnost zvaná Zlatá síň. Svůj název dostala podle stropu, který je vyřezávaný z borovicového dřeva a zlacený lístkovým zlatem. Je to kopie tzv. Andělského stropu z Akademie krásných umění v Benátkach. V síni je umístěno několik cenných obrazů. Mezi nimi jsou dva od českého mistra historického portrétu Václava Brožíka, který byl určitý čas dvorním malířem Pálffyů. Kníže Pálffy se dohotovení zlatého stropu nedožil. Zemřel ve Vídni 2. června 1908 jako starý mládenec. Protože neměl přímé dědiče, brzy po jeho smrti vypukly spory o majetek. Příbuzní nerespektovali jeho testament, kde kníže vyslovil přání, aby paláce ve Vídni a Budapešti, zámky v Králové a v Bojnicích byly zpřístupněny veřejnosti a aby umělecká díla zůstala na svých původních místech a prohlídka byla umožněna všem zájemcům. Bojnice byly prodány a ve třicátých letech se staly majetkem podniktele Jana Bati ze Zlína.

K dalším velmi atraktivním prostorám patří jeskyně s průměrem 22 m a výškou 6 m, která se nachází 26 metrů pod úrovní 4. nádvoří. Jsou zde dvě jezírka a archeologické nálezy objevené v jeskyni dokazují, že zde žil člověk starší doby kamenné. Podzemní prostory byly veřejnosti poprvé zpřístupněny v roce 1967.

Lázeňské město Bojnice, ležící na horním Ponitří, má několik termálních pramenů. Vodou z nich se léčí hlavně pohybové ústrojí. Jeden z pramenů napájí rovněž termální koupaliště Zelená žába, které je známé po celém Slovensku. Stejně jako místní ZOO, kam rádi chodí malí i velcí návštěvníci města. Když se budete toulat Slovenskem, nezapomeňte na Bojnice!!!  

   
Reklama