Když mi kamarádka tuhle příhodu vyprávěla, upřímně jsem se zasmála. Jo, je to pech. Člověk si myslí, na jak úchvatný a mužný protějšek narazil, a ve finále je to o tom, že zklamání z reality se změní ve vztek, který je vlastně přesně tím, co potřebuje alespoň jedna strana…

otrok

„Vůbec jsem ten večer nikam jít nechtěla. Chtěla jsem se „zazevlit“ u televize a tiše si zoufat nad faktem, že od rozchodu s Petrem nemám snad už buňku na to, abych našla někoho ucházejícího. Vytáhly mě holky z práce.

Volaly jedna po druhý, protože byly tutově domluvený. Mělo se jít do „11“. To je na Národní, takový podnik docela fajn. Každá táhla několik známých a potenciálních manželů pro mě. Přišlo mi to trapný, i když v tom byl beze sporu dobrý úmysl.

Zvládla jsem být neoblomná asi tak hodinu. Pak jsem prostě ustoupila, aby si neprotelefonovaly všechny kredity.

Po té, co jsem dvakrát nezvládla pokus o vyfénování a pokaždé z toho vyšlo něco mezi rozzuřeným Beethovenem a vykopnutým drnem, jsem si udělala culík. Byla jsem nervozní a vyčítala si, že jsem takový měkkýš, že jsem nedokázala prostě odmítnout a doma se v poklidu litovat. Po té, co jsem si ještě vrazila řasenku po víčko, jsem konečně dokončila přípravy a vyrazila. Místo v devět jsem přijela ve tři čtvrtě na deset.

Ten večer jsem měla skutečně zůstat doma. To jsem ale ještě nevěděla, jak moc se o tom přesvědčím za pár hodin.

Bavili jsme se dobře. Ti chlapíci, které holky přivedly, byli moc příjemní, jen se mi prostě žádný nelíbil. Mně se líbil nádherný model, který seděl na baru s nějakým kamarádem.

Díky tomu jsem si udělala pomalu z žaludku mrzáka, jak často jsem si chodila pro pití, abych „nezatěžovala obsluhu“. Při poslední objednávce sodovky a v momentě, kdy jsem už byla tak nasycena dusíkem, že hrozilo, že se rozprsknu po místnosti, mě konečně oslovil. Měl nádherný hlas, překrásné oči, byl inteligentní a neskutečně pěkný. Jeho figuru by mohli z fleku vyfotit do nejprestižnějšího časopisu.

Zapíchla jsem se k němu a sledována zraky od stolu s mimikou typu „jen si to pěkně užij“ jsem strávila s tímhle krasavcem asi dvě hodiny jen baru, a později jsem ho pozvala k našemu stolu. Holky z něho nemohly spustit oči. Některé z těch očí bylo už také dost problém spustit z čehokoli, neb se vypilo poměrně dost koktejlů a šampusu.

Bylo půl třetí, když jsme odcházeli.

„Rád bych Ti nabídl nocleh, krásná princezno, ale nejsem si jist, jestli Tě o svých poctivých úmyslech dokážu přesvědčit tak, abys mi alespoň trochu důvěřovala,“ pravil stydlivě.

Souhlasila bych okamžitě, ale přece jen se slušelo se uzardít a chvíli takticky odmítat. Tak jsem učinila a poté, co mě přemlouval a ujišťoval o svých džentlmenských úmyslech, jsem (ochotně) podlehla.

„Jedu tady s Kamilem, holky. Myslím, že sbírá motýly, nebo tak něco,“ zažertovala jsem a doprovázená namnoze závistivými pohledy jsem cupitala do taxíka.

Jeho byt byl krásný, příjemný , vzdušný a vkusný. Sedací souprava z měkkých polštářků... vychlazený sekt...

„Jsi tak nádherná. Jsi jako princezna. Ta sedačka by měla děkovat, že ji tak krásné tělo poctilo návštěvou. Jsem šťastný muž, že jsi právě mně věnovala svou přízeň.“
“Ech… opravdu umíš říkat ženě milé věci, Kamile, děkuji,“ pravila jsem skromně.
“Pravda jde člověku z úst sama,“ řekl.

Sundal si triko a já spatřila něco, co by k menšímu orgasmu dozajista stačilo. Neuvěřitelný hrudník, krásná ramena, svaly tak akorát a uprostřed hrudníku drobný zlatý křížek. Byla bych si uslintla, kdybych se tak nekontrolovala.

Všechno to vypadalo tak nádherně, že vlastně ani nebylo překvapením, že se to celé pak podělalo. Ani jsem si nevšimla, že už nemá kalhoty. Něžně mě pohladil po vlasech, které přirovnal ke kašmíru a...

Svezl se na zem.

„Jsi moje královna, jsi vládkyně a já jen otrok v tvých rukách. Jsem malý nicotný červ, který je odkázán na Tvou milost, ale nebyl jsem dobrý a zasloužím trest. Jsem špatný a neposlušný – ZMRSKEJ MĚ!!!“ vyrazil zesebe a narval mi do ruky pásek od těch kalhot.

Koukala jsem jako Hurvínek.

„Cože??“

„Ztrestej mě, má vládkyně,“ šveholil ten magor a svíjel se po koberci jako čerstvě vykopnutá žížala.

To si snad dělá srandu. Já se na to vykašlu, bože, tak hezký večer, já se tak těšila, až mě jeho mužné ruce...

„Do prd**e, to se může vážně stát jenom mně, ty jeden... tak pocem, ty červe, jak chceš, pojď, to máš za moje zklamání, tady máš, ty jeden pošahanej otroku, blbej!“ vyjelo ze mě a skutečně jsem ho vzala tou kůží přes zadek.

Sténal blahem, zatímco já byla vzteky rudá...

„Ano, ano“, huhlal „jsem špatný, jsem nicotný, jsem... bij mě,“ skuhral.

No co... tak jsem ho zpráskala tím páskem jak psa. Zatímco on se zjevně blahem div nerozpadnul na atomy, já pak naštvaná praštila dveřmi a jela domů.

Holka, takovej krásnej kluk. To je hergot pech. No alespoň někdo si to fakt užil. Takhle upřímně ho asi ještě nikdy nikdo nezmrskal.“

No jo, člověk to holt na čele napsané nemá.

Reklama