Postavit dům, zasadit strom, zplodit syna. I když se tohoto pořekadla většina mužů už dávno nedrží, jedno v nich přece jen zůstalo. Neodvratná touha po synovi, nástupci svého rodu a v neposlední řadě i zachování jména.
Manžel paní Květy se řadí mezi ty, kteří dům postavili, zasazení stromu vynechal, pak ale zplodil syna, ovšem změnila ho až dcera. (Nebo rozum, příbývající s věkem?)
Paní Květa vzpomíná
S manželem pocházíme oba z vesnice, ve které se dlouhý čas dodržovaly, a v menší míře i dodnes dodržují, různé tradice, pověry a zvyky. V době, kdy jsem rodila, se ještě poměrně držely, zejména pak „v hospodě mezi kumpány“. Kterému z nich se narodil syn, to byl chlap s velkým CH, komu se narodila dcera, ten to prý neumí. Můj manžel v počátku našeho manželství k takovým kumpánům, nebo já jim také říkám – kamarádům z mokré čtvrti, patřil, a byl jimi náležitě ovlivněn. S mým nestále se zvětšujícím břichem byli všichni ti týpci také čím dál více zvědaví, jestli „umí“ kluka, nebo holku. Padaly dokonce i sázky.
Kluk jak buk
Nevěděli jsme, jestli se narodí chlapeček, nebo holčička, dříve se to na ultrazvuku neříkalo, mně to bylo v podstatě jedno, hlavně ať je miminko zdravé. Manžel tvrdil, že je mu to také jedno, ale ve skrytu duše toužil po synovi, hlavně aby se „neshodil“ před kamarády.
Narodil se kluk jak buk. Vážil 4 500 g. V době jeho narození mi bylo 20 let a manželovi 24. Dmul se pýchou, kudy chodil, kamarádi ho poplácávali po ramenou: „Kluk, a ještě takový pořízek, no jo, umí.“ Že to byla také moje zásluha a že jsem si u toho „pořízka“ vytrpěla svoje, to bylo vedlejší. Hrdinou je přece ten, kdo „umí“ zplodit syna.
Počkej, až vyroste
Syn se náležitě zapil, rodové jméno bylo zachováno, chlap se pochlapil… A vše se vrátilo do starých kolejí. Já místo v práci doma s chlapečkem a manžel mezi kumpány. „Tolik jsi chtěl syna, a teď na něj kašleš,“ vyčítala jsem mu mnohokrát. „Vždyť je ještě malinký, co s ním mám dělat? Na ryby ho vzít nemůžu, na pivo taky ne, počkej, až vyroste, to si spolu teprve užijeme.“ Měl ho rád, to ano, ale že by se mu nějak obzvlášť věnoval, to ne, pořád čekal, až „ještě“ vyroste. A tak syn vyrůstal vedle otce. Manžel svou povinnost splnil, mezi kamarády uspěl, zplodil syna, co víc?
Bože, to je panenka!
Po čtyřech letech jsem otěhotněla znovu. Narodila se nám holčička. Na její obrovská kukadla nikdy nezapomenu, a na ty její kukadla nikdy nezapomene ani manžel. Když ji poprvé uviděl, nasadil výraz, který jsem u něj po narození synka neviděla. „Bože, to je panenka,“ slyším ho jako dnes. Od prvních dnů návratu z porodnice se od ní nehnul, bylo mu jedno, že je holčička ještě malinká (že nemůže na pivo ani na ryby), přebaloval ji, koupal ji, v noci k ní vstával, děla různé kašičky, chodil s ní na procházky... a co je nejdůležitější, našel si jejím prostřednictvím i cestu ke svému synkovi. Kamarádům z mokré čtvrti dal vale, jejich úšklebků si přestal všímat, přestal mezi ně chodit. Stal se z něj ten nejlepší tatínek a manžel na světě.
Domluva, rozum, nebo kukadla?
Moje mamka i tchyně svorně říkají, že zmoudřel, že si uvědomil, co pro něj rodina znamená. Mám také podezření, že mu po narození vytoužené vnučky hodně promluvila do duše jeho máma, nejvíc jsem ale přesvědčena o tom, že zabrala ta kukadla... u kterých se vlastně „nepochlapil“.
Názor redakce
Zajímavý příběh, ale určitě ne ojedinělý. Nejen na vesnicích, ale i ve městech se tyto zažité řeči „o pochlapení“ drží. Je přece úplně jedno, zda se narodí holčička, nebo chlapeček, důležité je, aby se ten človíček vůbec narodil a aby byl zdravý. Váš manžel se zachoval krásně, a ať už to bylo dílem vaší tchyně, jeho zmoudřením nebo kukadly vaší holčičky, blahopřejeme k šťastnému manželství, krásné rodině, a ať vám to hodně dlouho vydrží!
Nový komentář
Komentáře
mého prvního manžela narození synů zmněnilo, tak že začal chlastat ještě víc!
Druhého manžela narození dcery nezmněnilo vůbec, je hodný pořád stejně a to moc hodný
femme — #12 Můj bývalý se taky hrozně změnil, protože už jsem nemohla skákat jen kolem něho, ale hlavně kolem syna, což ho štvalo, že už není jediný, holt obec se nezapře, a čím byl syn starší, tím slabší byl jeho vztah k němu
můj mangel se po narození dítěte taky změnil.......stal se z něho děsnej harpagon
vladka006 — #9 vy budete taková vyhazovačská rodinka
Stalo se, co se stát mělo. A kdo by v sobě toho fajn tátu neměl, toho by nezměnila ani kukadla holiččky natož góly kluka.
Lyoness — #8 Snad jo.
Manžel prej, čemu se divím. Mě když někdo naštval v autobuse, tak jsem ho vyhodila z busu při první zastávce. Manži ségra zase vyhazovala vrstevníky z vlaku.
vladka006 — #7 Aspon se v zivote neztrati. A pokud neublizuje planovite, tak se to casem obrousi spolecenskym nanosem
Manžel si naplánoval první holčičku a pak prej kluka. Narodila se nám holčička a teď tvrdí, že by chtěl ještě jednu holčičku a pak třeba toho kluka
.
Naše holčička není žádná princezna. Má ráda hokej, fotbal, je od rány už odmala. Nenechá si na sebe sáhnout. Pere se víc jak kluci.
Manžel z toho má docela srandu. Já ne.
Na dětském dnu byla naše malá ve skákacím hradu. O rok starší chlapeček do ní nechtěně strčil. Dcera se na něj zamračila, chytla ho za nohy a podtrhla mu je. Maminka toho chlapečka záchvat smíchu, že prej jí doma učíme judo, že to byl chvat jak prase. Manžel taky vysmátej. A já nadávala jak ďas, že baci se dětem nedělá. Bohužel se takhle pere pořád. Někdo jí stojí v cestě, ona ho chytne kolem pasu a buď druhé dítě přemístí, když ho neunese, tak shodí na zem. Někdo do ní třeba jen omylem bouchne a hned mu to vrací. Se s ní bojím chodit mezi děti.
u nás je to spíš naopak, dochází mi.... s dětmi a dcerou poté zvlášt, se z manžela stalo běsnící zvíře
Tak nám se za dva měsíce narodí chlapeček. Můj muž by chtěl raději holčičku, já si přála více chlapečka. Ale jsme oba šťastní, že vůbec nějaké dítě mít budeme, je nám oběma před 40. Takže se raději nerouhat. :-) U nás je jen problém, že já chci aby se malý jmenoval po tátovi a manžel si to nepřeje. Jiří je přece krásné jméno nebo ne? :-))
Nám to bylo pokaždé jedno, co se narodí, máme dva kluky 6 a 4 roky a holku 10měsíců...a s klukamy manžel podniká dost věcí, bere je na kolo, do lesy, hrajou fotbal.... má je opravdu rád, ale musím potvrdit, že zjihnul a zněžněl až na dceru
. JEstli je to věkem - když se narodil první syn, bylo mu 25, te´d při dceři 31, nebo tím, že její příchod na svět a první týdny nebyly bez komplikací a obav, nebo tím, že je to holka, nevím, prostě to tak je
můj manžel chtěl spíš dceru,aby ji mohl rozmazlovat.To já chtěla jedině syna.Nakonec ho máme a i manža řekl,že je to lepší než holka
manžel si taky přál syna...povedlo se, cesta k němu vede vlastně až dodnes, zatímco holky dvojky, si ho omotaly kolem prstu ani nevím jak...prostě to ty ženský umí už od mala, zatímco syn jde hlavou proti zdi, holky to vezmou oklikou a dostanou co chtěly a ještě hromadu na vrch
můj manžel nikdy neříkal, že by chtěl syna. chtěl hlavně, aby naše dítě bylo zdravé. a narodila se holčička. bohužel mu prvních 5 let uteklo, ale teď je vůči jejím smutným pohledům naprosto bezbranný. takže je to skoro všude stejné