Postavit dům, zasadit strom, zplodit syna. I když se tohoto pořekadla většina mužů už dávno nedrží, jedno v nich přece jen zůstalo. Neodvratná touha po synovi, nástupci svého rodu a v neposlední řadě i zachování jména.

kid

Manžel paní Květy se řadí mezi ty, kteří dům postavili, zasazení stromu vynechal, pak ale zplodil syna, ovšem změnila ho až dcera. (Nebo rozum, příbývající s věkem?)

Paní Květa vzpomíná

S manželem pocházíme oba z vesnice, ve které se dlouhý čas dodržovaly, a v menší míře i dodnes dodržují, různé tradice, pověry a zvyky. V době, kdy jsem rodila, se ještě poměrně držely, zejména pak „v hospodě mezi kumpány“. Kterému z nich se narodil syn, to byl chlap s velkým CH, komu se narodila dcera, ten to prý neumí. Můj manžel v počátku našeho manželství k takovým kumpánům, nebo já jim také říkám – kamarádům z mokré čtvrti, patřil, a byl jimi náležitě ovlivněn. S mým nestále se zvětšujícím břichem byli všichni ti týpci také čím dál více zvědaví, jestli „umí“ kluka, nebo holku. Padaly dokonce i sázky.

Kluk jak buk

Nevěděli jsme, jestli se narodí chlapeček, nebo holčička, dříve se to na ultrazvuku neříkalo, mně to bylo v podstatě jedno, hlavně ať je miminko zdravé. Manžel tvrdil, že je mu to také jedno, ale ve skrytu duše toužil po synovi, hlavně aby se „neshodil“ před kamarády.

Narodil se kluk jak buk. Vážil 4 500 g. V době jeho narození mi bylo 20 let a manželovi 24. Dmul se pýchou, kudy chodil, kamarádi ho poplácávali po ramenou: „Kluk, a ještě takový pořízek, no jo, umí.“ Že to byla také moje zásluha a že jsem si u toho „pořízka“ vytrpěla svoje, to bylo vedlejší. Hrdinou je přece ten, kdo „umí“ zplodit syna.

Počkej, až vyroste

Syn se náležitě zapil, rodové jméno bylo zachováno, chlap se pochlapil… A vše se vrátilo do starých kolejí. Já místo v práci doma s chlapečkem a manžel mezi kumpány. „Tolik jsi chtěl syna, a teď na něj kašleš,“ vyčítala jsem mu mnohokrát. „Vždyť je ještě malinký, co s ním mám dělat? Na ryby ho vzít nemůžu, na pivo taky ne, počkej, až vyroste, to si spolu teprve užijeme.“ Měl ho rád, to ano, ale že by se mu nějak obzvlášť věnoval, to ne, pořád čekal, až „ještě“ vyroste. A tak syn vyrůstal vedle otce. Manžel svou povinnost splnil, mezi kamarády uspěl, zplodil syna, co víc?

Bože, to je panenka!

Po čtyřech letech jsem otěhotněla znovu. Narodila se nám holčička. Na její obrovská kukadla nikdy nezapomenu, a na ty její kukadla nikdy nezapomene ani manžel. Když ji poprvé uviděl, nasadil výraz, který jsem u něj po narození synka neviděla. „Bože, to je panenka,“ slyším ho jako dnes. Od prvních dnů návratu z porodnice se od ní nehnul, bylo mu jedno, že je holčička ještě malinká (že nemůže na pivo ani na ryby), přebaloval ji, koupal ji, v noci k ní vstával, děla různé kašičky, chodil s ní na procházky... a co je nejdůležitější, našel si jejím prostřednictvím i cestu ke svému synkovi. Kamarádům z mokré čtvrti dal vale, jejich úšklebků si přestal všímat, přestal mezi ně chodit. Stal se z něj ten nejlepší tatínek a manžel na světě.

Domluva, rozum, nebo kukadla?

Moje mamka i tchyně svorně říkají, že zmoudřel, že si uvědomil, co pro něj rodina znamená. Mám také podezření, že mu po narození vytoužené vnučky hodně promluvila do duše jeho máma, nejvíc jsem ale přesvědčena o tom, že zabrala ta kukadla... u kterých se vlastně „nepochlapil“.

Názor redakce

Zajímavý příběh, ale určitě ne ojedinělý. Nejen na vesnicích, ale i ve městech se tyto zažité řeči „o pochlapení“ drží. Je přece úplně jedno, zda se narodí holčička, nebo chlapeček, důležité je, aby se ten človíček vůbec narodil a aby byl zdravý. Váš manžel se zachoval krásně, a ať už to bylo dílem vaší tchyně, jeho zmoudřením nebo kukadly vaší holčičky, blahopřejeme k šťastnému manželství, krásné rodině, a ať vám to hodně dlouho vydrží!

Čtěte také: