V pohodě chodíte do práce. Ráno pozdravíte nadřízeného. Odpoví oblíbeným fórkem. Víte, co můžete od koho očekávat, jak si váš šéf představuje vaši práci, v kolik ji máte odevzdat, na co si dát pozor, co má a nemá rád atp. V klídku odpracujete den a už se těšíte domů. Pak vám to milý zařízne jediným slovem: „Končím!“
V ten moment je vaše jistota v podstatě bezstarostného pracovního nažívání takříkajíc v pytli. Samozřejmě se bavíme o druhu šéfa, kterého se nechceme zbavit, a tedy jeho úmysl nechápeme jako vězeň amnestii.
Koho nám sem strčí?
Hlavou vám proběhne katastrofický scénář nějakého feudála, který s nástupem do vyšší funkce v rámci revitalizace neduživého ega převorá, na co přijde, změní pracovní dobu, postupy, systém a nevynechá ani cedulky na dveřích toalet. Ve vaší doposud klidné duši se rozvalí nejistota. A co když mu budu vadit? Co moje židle, na které se tak dobře vegetovalo?
Jo jo. Fakt, že nám někdo bude chybět, zpravidla poznáme až ve chvíli, kdy o něj přijdeme.
„Jsem horší než zlej!“
Ruce se vám klepou tak, že riskujete, že se při česání umlátíte hřebenem.
Zajdete ke svému lékaři a necháte si napsat tři kila Neurolu, kterým pro několik dnů nahradíte tolik oblíbenou žvýkačku.
První porada
Na první poradu, logicky v jiném termínu, než byly ty předchozí, se vybavíte vedle sedativ i Endiaronem.
Strašně si přejete nového „otrokáře“ nenaštvat, aby neměl důvod mrskat bičem vaše rozklepané pozadí. Nepodaří se.
Díky osudu a řidiči kamionu s kládami, který vám zpříjemní skoro celou cestu, byste v termínu nedorazili zbylé kilometry ani tryskáčem.
Píšete tedy každých pět minut SMS v naději, že na levé straně hrudníku nového šéfa umístila příroda srdce.
Pompeje? Ne, firma!
Zbytečně. „Židli nehledej, pranýř je támhle,“ zní ortel.
Při úklonu vezmete čelem koberec a doufáte, že darovaným melounem přebijete švestičky kolegů.
Z porady, na které jste došli přesvědčení, že Pompeje jsou proti novým pracovním podmínkám jen roztomilý mejdan, odcházíte zakoupit konopnou oprátku.
Z knihovny doma vytahujete dílo „Slzavé údolí“. Dopis na rozloučenou se podepisuje vlevo.
Ještě že to není náš případ!
To byl hrozný, smutný příběh, že? Zatlačte slzu, to byla fikce. Náš nový šéf je totiž dobrota sama. Jeho přístup je víc než empatický, je to hotový filantrop a lidumil. Tento muž, ač to sám nepřiznává, není schopen minout bez povšimnutí jedinou kostelní pokladničku, a u krtečka slzel. Nevěříte?
Anketní otázka : Jak jsi spokojená(ý) s novým šéfem? V čem se liší od předešlého? Stýská se Ti?
Když jsi s někým, koho máš ráda, pět dní v týdnu a najednou je pryč, tak to nelze nechat bez povšimnutí.
Začínala jsem na ženě-in pracovat jako jeho asistentka, takže pro mě byl vždycky tím, kdo velí a koho automaticky poslechnu.
Na jeho rozkazy jsem zvyklá a to, že je podstatně víc „hrr“ než náš bývalý šéfredaktor Pavel, mi vyhovuje a nebojím se ho, protože jsem na velkou autoritu zvyklá z domova od dětství.
Na Pavla ale budu vzpomínám ráda, protože, jak už jsem psala jinde, to byl určitě ten nejmírnější a nejchápavější šéf pod sluncem.
Každý přístup má zkrátka svá pro i proti, ale nejdůležitější pro mě je, aby byl můj šéf „taky člověk“, což oba, bývalý i současný, splňují.
Jakub D. K.: Čekal jsem, že to bude horší. A zcela stoicky dodávám: Každý má svá pro i proti. Už jsem vystřídal tolik zaměstnání, že stesk po šéfovi není něco, co bych vnitřně prožíval - lidi přichází a odchází.
Inu, co dodat, snad jen že ti, kdo se v anketě nevyjádřili, to neudělali jen proto, že si právě zkouší novou obuv. Je jednou v týdnu povinná. Je ze Španělska. :-)
Nový komentář
Komentáře
tak svého šéfa bych neměnila
...ale šéfa svého šéfa, toho bych vyměnila jedna radost...není to dobrý člověk, vyžívá se v podrazech a troufám si říct, že atmosféra, kterou nastolil, je prakticky totožná s tím, jak to popsala Míša ( i když to byla jen nadsázka 
)...každé ráno se u PC modlím (ať mi nepíše, ať mi nepíše...), ale on vždy napíše 
No, taky už jsem vystřídala hodně zaměstnání, tudíž dost šéfů, a jejich změny si moc neberu.
Někde jsem i byla šéf sama, a někde sice ne přímo šéf, ale autorita jo. Nic moc. Velení mi asi příliš nejde, a ta zodpovědnost s tím spojená je zátěž, která mě nebaví. 
Radek Kříž — #10 Děkuji Ti za milá slova ooooo pane! Vezmu si je k srdci stejně, jako nehynoucí vzpomínku na Tvou stále usměvavou tvář a neobyčejně laskavý, hřejivý přístup.
P.S. Pranýř mi bude scházet. Vyhodnotila jsem, že to je to, co jsem stále hledala pro pocit naplnění.
Na šéfy jsem měla štěstí (vlastně shodou okolností to vždycky byly ženský, jen jednou chlap).
A koláže jsou skvělý!
Mně se mění šéf každé 3 roky.
No vydržet se to dá
Občas ...
evelyn — #15 Já jsem nikdy nezažila při šéfování tolik vyčůranosti jako v posledním roce a půl, co učím... studenty na vysoké škole
Radek Kříž — #10 Nebo dovez švestky, já je v redakci vyzvednu a přiložím k těm švestkám v sudu u nás na zahradě. Aspoň té slivovice bude více
.
Já pracovala ve zdaravotnickým zařízeních 30 let.V tom posledním 22 let pod jednou šéfovou ,po privatizaci přišla ještě jedna.Do práce jsem chodila ráda .Byly jsme jak rodina.Popovídaliy jsme si o rodině,děti nám chodily na základku, pak na SŠ i na VŠ, když některá z nás měla trable,tak jsme se snažily to řešit a nebo pomoci,rozebíraly jsme i politiku, sem tam nějaký drb některá z nás taky přinesla, prostě o všem..Každý si udělal svoji práci,co se dojednalo i ústně to platilo.Jedna druhé jsme se snažily vyjít vstřít když někdo něco potřeboval.Ani na penězích nás nebraly na hůl.Prostě férové šéfky.To vše se změnilo po odchodu šéfových do důchodu a prodeji nové majitelce.Za celou dobu co jsem pracovala jsem nepoznala ,tak zlého,zákeřného,sebestředného člověka.Věci se měnili z hodiny na hodinu ,ničím jste si nebyli jisti ,zda to co uděláte bude dobře.Krácení peněz normální věc,ale v práci být dle potřeby.Pomalu jsme se bály promluvit jedna s druhou,protože když kecáte ,tak nepracujete.A toho koho se chtěla zbavit ,tak se taky zbavila normální bossing.Ani já nevydržela.Měla jsem to štěstí, že jsem mohla jít o rok dříve do důchodu i když mě ho zkrátili o 400,- Kč.Ale za ten klid mě to stojí.A důchod mám vyšší než jsem měla výplatu u nové majitelky.
já měla šéfovou, která nebyla v práci třeba i dva měsíce. Měla dovolenou, někde v Karibiku, a když se vrátila po dovolené, jen se s každým členem teamu hádala, co kdo měl udělat a neudělal. Pak za 3 týdny zas odešla na dovolenou spojenou se školením a opakovala se zas stejná situace. Po této anabázi 7 lidí dalo výpověd a paní ředit
elka musela začít pracovat sama. Snad si uvědomila , že lidé odešli kvůli ní,,?
Já šéfa nemám a doufám, že jsem dobrou šéfovou. Zatím zákazníci i zaměstnanci vypadají spokojeně. Učím se z chyb jiných.
počítačka — #9 Je to asi lepší, než mít za šéfku workoholičku, která jen kontroluje a rozdělí a panuje... sama toho moc neudělá a dělá u nás jen vojenský dril! Málem nestíhám na WC a už mě zas volá
Mám toho nejlepšího šéfa pod sluncem. Má můj respekt, důvěru a přátelství. Dává prostor a zároveň nademnou drží ochrannou ruku a vede mě směrem, kterým mám jít. Za náš team se před nejvyšším rve jako lev a brání nás. Nikdy jsem něco takového v pracovním životě nepotkala a moc si toho vážím
Děkuji Míše Kudláčkové z spolupráci a přeji hodně štěstí v jejím budoucím životě.
Vzpomeňme se slzou oku na to jak pro náš časopis pracovala, od kolika úkolů nás její smích a pořvávání po redakci odvedl a nedovolil nám je ukončit.
Vzpomeňme na její předpovědi a její neuvěřiitelné výmluvy, proč nemohla přijet včas na poradu.
Jo, jo bylo s vámi Míšo dobře.
To je varování pro ostatní, snáším jen konstruktivní, pozitivní, kritiku.
P.S. Míšo, příště spíš než meloun místo švestek přivez slivovici. Nemuselo to takhle rychle skončit
Já má šéfku blbou - jinak, hloupou. A to je tragédie. Nic neví, nic si nepamatuje, nic nerozhodne, na všechno se čeká, až se zapomene, když připomenu, chápe, že jí připomínám její chyby a přiznám se, že někdy to řeknu i takovým hlasem, že pochopí, že neumí. Pro mne tragedie. Bojí se mne, že chci na její místo, ale o to nestojím. Víc odpovědnost za pár peněz navíc - to si raději vydělám jinde a v klidu. Už je to tři roky, jsem unavená, nespokojená, nešťastná. Vždycky jsem pracovala v kolektivu s chlapy, šéfové byli chlapi, ale vždycky se dalo domluvit, pohádat a okamžitě na všechno zapomenout... ách jo. Litujte mě, vlastně ne. Pracuji s mládeží, práce mě hrozně baví a to mi pomáhá překonat tyto "blbosti".
A kdopak tedy teď na Ženě-in velí?
Svou práci, kde jsem byla před nástupem na mateřskou, jsem měla vždycky moc ráda. Bavila mě, šla mi od ruky a měli jsme skvělý kolektiv. Bohužel, kvůli tomu co si u nás v práci říká "šéf" už se do práce po mateřské nevrátím....Jooo, kdyby ho tak chtěli vyměnit
Máte v podstatě štěstí. Zažila jsem šéfa, který nastoupil po starém z řad podřízenýho kolektivu a to bylo dílo. Proti čemu kdysi potají brojil, činil sám v dvojnásobný míře atd.Začla jsem mu vykat a bylo to bráno jako drzost.Měla jsem tehdy možnost, tak jsem šla pryč.Nebyla jsem jediná. Zkrátka vůl, co dostal moc.
za svůj život jsem už měla něco šéfů, na některé vzpomínám se slzou v oku, při vzpomínce na některé se mi otevírá kudla v kapse, z těch byla nejhorší manželská dvojice důchodců, která vedla a asi ještě vede jednu úklidovou firmu v Praze 3, v té firmě vládl takový neskutečný teror
že jsem tam vydržela necelý měsíc 
nynějšího šéfa už mám víc jak 5 let a nemůžu si stěžovat, je to sice takový pan Všeználek, ale neškodí 
Není nic horšího, než mít šéfku - workoholičku, která vám píše SMS příkazy i ve 4,30 ráno
nebo v neděli v pravé poledne, aby vás už dostala do pracovní nálady.
Neměla jsem ráda změny a nemám do dnes, ať se týkají čehokoliv a změny šéfů, to už vůbec ne, pokud tomu nebylo naopak, že byl lepší,než ten předchozí, to ano.
Sama jsem delší dobu byla šéfka (vedoucí prodejny) a když jsem končila a přecházela převzít jinou prodejnu, jejda to bylo loučení, slzy a samozřejmě veliká rozlučka s kolektivem, jak jinak než v restauraci.
Ale dodnes jsem se s několika děvčatama( než jsem se přestěhovala na venkov), scházela na pivku a vínečku.Smíchu bylo, až nás břicho bolelo při vzpomínání, jak kdy a která jsme co udělaly špatně. S jednou jsme zůstaly dobrými kamarádkami a píšeme si meilem stále, díky počítači, ostaní nemají PC, tak si posíláme pohledy a dopisy.
Budu upřímná, dělalo mi dobře, že na mně vzpomínaly v dobrém, že jsem byla jejich šéfovou, kterou měly rádi, byť jsem byla přísná, ale spravedlivá a toho si prý cenily děvčata nejvíce.
Míšo krásně napsaný, jak ráda čtu tvé články
, u vás to v postatě ani změna není v redakci 