Za sebe mohu říci, že úrazy se mi doposud vyhýbaly. Sice jsem měla přetržený stehenní sval, ale to jsem nějak neprožívala, protože se to událo v zápalu boje při fotbale a tam se s nějakým šrámem počítá.
Úraz, o kterém chci psát, se stal mé dceři. Do dnešního dne se mi o něm zdá. Dceři bylo necelých deset let. Byl konec května, venku krásné počasí. Byla jsem s dětmi venku a užívali jsme si sluníčka. Když jsem chtěla jít domů, dcery mne umluvily, že se venku ještě zdrží, prý mám jít napřed. Snad jsem ani nestačila zabouchnout dveře od bytu a už jsem slyšela z venku křik a pláč. Vyběhla jsem na balkon a uviděla svoji dceru jak si drží ruku a zmateně s pláčem pobíhá po hřišti. Byla jsem u ní snad za vteřinu. První, co mi řekla, bylo: "Maminko nezlob se, já jsem upadla."
Byl to pro mne šok. Ta věta byla příšerná. Jako kdybych se na ní někdy kvůli tomu zlobila... Byla čert, neposedné dítě, které všude vleze, všechno musí prozkoumat. Občas skončila v nemocnici na pozorování kvůli případnému otřesu mozku, ale nikdy jsem se na ni za to nezlobila.
Druhý šok nastal po příchodu domů. Můj muž na ni začal řvát, že je to debil, že se ten kretén nenaučil pořádně chodit, po kom to dítě je a podobně. Chtěl se jí na tu ruku podívat, prý je to stejně jen naražené, ale to už jsem na něj vyjela, ať jí na to vůbec nesahá, vezme klíče od auta a vypadne, že musíme k doktorovi. Do nemocnice jel jak hovado. Plyn, brzda, plyn. Při každém škubnutí holka omdlévala bolestí. V nemocnici jsme čekali skoro hodinu, než někdo přišel dcerce udělat rentgen. Holka se klepala, bylo jí zle od žaludku, můj muž se choval jak idiot, doktoři měli na vše spoustu času a já jí nemohla a neuměla pomoct. Tak jsem ji jen hladila po hlavě a šeptala, že vše bude v pořádku a zase bude brzy běhat venku. Dcera jen tiše plakala, kousala se do rtů, jen aby nevydala hlásku a táta se na ni nezlobil. Bylo to strašný, nejraději bych tu její bolest vzala na sebe..
Na rentgenu zjistili, že má uraženou kloubní hlavici v lokti a že zlomenina je nějak hnutá a je třeba kost narovnat. Bohužel se to při první narkóze bez operačního zákroku nepodařilo, a tak musela jít pod nůž. Ruku jí zadrátovali a zasádrovali na tři měsíce. Další dlouhé měsíce chodila na rehabilitaci, ale dodnes má bolesti a omezenou hybnost ruky.
Když jsem se jí pak ptala, co se vlastně venku stalo, tak mi říkala, že šla po malé zídce (asi 50 cm) a zakopla. V tu chvilku jí prý prolétlo hlavou, že spadne na hlavu a bude muset zase do nemocnice, a tak před sebe strčila ruce. Ťunťa, místo tří dnů ve špitále z toho bylo šest neděl.
Děkujeme za dramatický příběh.
Škoda jen, že se Váš muž nechoval lépe - nejhorší, co se člověku může stát, když už se úraz přihodí, je lhostejnost nebo dokonce krutost ostatních.
U nás byla na úrazy spacialistkou sestřička. Jednou v zimě, venku už byla tma, jsme si hrály na takové té kovové klouzačce a sestřička ji, přes výslovný zákaz, sjížděla hlavou napřed. Samozřejmě že upadla. S brekem přiběhla za mámou.
"Co jsem ti říkala, že nemáš dělat?" povzdechla si máma. "Neboj, spadneš ještě hodněkrát," uklidnila pak sestřičku a odeslala ji zpátky za námi. A sestra poslechla, otřela slzičky a jala se s námi nadále řádit. Asi po čtvrt hodině jsme se vydali domů. Až na chodníku, pod lucernou, jsme zjistili, že sestřička má roláček nasáklý krví a na bradě rozseklou kůži, jako by měla druhou pusu. Skončilo to pěti stehama, ale sestřičku to od lumpáren stejně neodradilo :).
Vzpomínáte na některé své úrazy z dětství? Napište nám!
Nový komentář
Komentáře
Bridgetj: to teda jo