V Mangalii vidíme stanoviště Maxi Taxi. Bohužel, ten do Vama Veche nám právě ujel. Ale hned za ním stojí další, míří do Limanu. "Pojedeme tam. Od Vama Veche je to jen tři kilometry, dopravíme se tam ráno. V Limanu je jeskyně, říká to mapa," říká Honza vzrušeně. Tak jo. Jedeme do Limanu.

Ačkoliv název mně osobně připadá hodně super a napovídal mi, že půjde o pěknou přímořskou vesnici s vůní citronů, :o) je to přesně naopak. Limanu je bokem od pobřeží a my si jen domýšlíme, jak ti lidé musejí být naštvaní. Ne snad kvůli koupání, které je pořád hodně dobře dostupné. Ale kvůli turistům.

 

Limanu je vesnice "jak má být". Před místní hospodou parkují tři oslové zapřažení do žebřiňáků a čekají, až se jejich majitel dostatečně vypije. Budíme pozornost, všichni si nás zvědavě prohlížejí. Ptáme se kudy k jeskyni. Prý rovně. Honza se ujišťuje asi ještě třikrát a my ho napomínáme, aby všem vesničanům neříkal, kde budeme spát. Jeskyně se nakonec nekonala, byla přes ni totiž mříž se zámkem. Steleme si mezi nějakými borovicemi a krosny přivazujeme zvenčí ke stanu.

V noci mě vzbudí Michal, který s křikem vylétne ze stanu. Prý cítil, jak se někdo snažil ty batohy odříznout. Mám nepředstavitelný strach. Jsem kdesi na rumunsko-bulharských hranicích, daleko od domova, ambasády a i signálu mobilního telefonu. Spím někde za nějakou mini vesnicí plnou podezřívavých opilých řidičů oslů. A co udělá ten týpek? Vrátí se s nožem, psem, posilou nebo rovnou s pistolí? Mám takový strach, že radši usínám.

 

Ráno se konečně dopravujeme do Vama Veche. Z Maxi Taxi vidíme takovou zalidněnou, neuvěřitelně přeplněnou pláž. To nemůže být ono, to není možné, vždyť to má být ráj. Ale ano. To je Vama Veche. Náš Průvodce je starý dva roky, a to se ukazuje jako zásadní chyba. Cestou na pláž míjíme několik restaurací, hotelů, penzionů a prodejců upomínkových cetek. Pláž je plná lidí a "erárních" slaměných slunečníků. Kousek v ústraní se opaluje pět přestárlých hippíků "na Adama".

Michal je otrávený, Honza taky. Nám s Evou se to líbí. Po pláži chodí rumunská pobřežní hlídka (červené trenky, červené plováky, na mou duši) a kolem je spousta plážových barů. Nakonec se tu líbí i klukům. Večer podnikáme túru po těch barech. Usínáme na pláži, kde jsme si rozestavěli stan.

Druhý den je to podobné, jen dost lidí už odjelo, je totiž pondělí a víkend skončil. Absolvuji turecký záchod a oběd v penzionu. Večer jdeme s Michalem na pivo a taky na finále EURA. Eva s Honzou se hádají ve stanu. Idylka.

 

Do konce naší dovolené zbývá už doslova pár dní. Chceme ještě stihnout Bannát - západní část Rumunska, kde je šest českých vesnic. Znamená to celonoční cestu vlakem přes celou zemi. Ráno už vystupujeme v Oršově.

 

To probuzení je trochu kruté. Z rozjásaného Vama Veche teď v sedm ráno stojíme v tuctovém okresním městě a čekáme na Maxi Taxi, abychom se dostali do Lubkove. To je jedna z českých vesnic. Z Oršovy je to skoro osmdesát kilometrů. Cesta tam vede podél Dunaje. Na druhém břehu je už Srbsko. To však znamená i potíže z pohraniční policií, která pečlivě staví každé auto, autobus, minibus, prostě všechno a žádá si doklady.

 

V Lubkove si necháváme věci u Rubešů. České rodiny, kterou zná Honza už ze svých dřívějších dovolených po Rumunsku. Ptáte se, jak se Češi dostali do Rumunska? Jsou tam už od dob Marie Terezie. Ta části lidí nabídla výhodné pozemky v Rumunsku. Oni se tam odstěhovali a usadili. Snaží si udržovat češtinu a považují se víc za Čechy než Rumuny. Používají staročeské výrazy jako nejčko místo teď a podobně. Docela legrace.

 

Nechali jsme batohy u Rubešových a chystáme se do Rovenska. Prakticky nejznámější česko-rumunské vesnice. Menší nevýhoda: je dvacet kilometrů v kopci. Lezeme tam v osmatřiceti stupních. Ve zprávách ten den hlásí, že v Rumunsku jsou rekordní vedra...

V Rovensku se zastavujeme s pánem, který má asi sedmdesát let, dobrou slivovici a kilo domácího balkánského sýra za šedesát korun (chtěl výslovně koruny). Ten nám nejdřív vyjmenuje stanice metra od Zličína po Českomoravskou (do Prahy jezdí každé dva roky) a pak nám oznámí, že Špidlova vláda padla. Ještě chvíli s ním mluvíme a pak jdeme do místního krámu. Koupíme si pivo, sušenky a tak podobně. Vegetujeme před obchodem a pak si steleme na louce. Je vedro, a tak ani nerozkládáme stany.

 

Zbylé dva dny trávíme spíše už jen přibližováním se zpátky do Oradei, odkud nám jede autobus zpátky do Čech. Stavíme se v lázních Baile Herculane a já s Michalem také přespíme v jedné srbské rodině. Prostě jsme stopli chlapíka v náklaďáku, který trval na tom, že půjdeme spát k němu. Bylo asi jedenáct večer, chlapík rozrazil dveře a povídá ženě: našel jsem je na ulici, neměli kde spát, tak jsem je vzal sem. Rozestlali nám ve své manželské posteli s tím, že "Češi a Srbové přece kamarádi". O penězích nechtěli ani slyšet. Ale nechali jsme jim tam deset euro. Byla to fajn rodina.

 

Tím moje cesta po Rumunsku končí. Nevěřte nikomu, kdo tvrdí, že Rumuni jsou banda úplatných pologramotných zlodějů. Není to pravda. Rumunsko je obrovská země s velkým potenciálem. Bohužel měla tu smůlu, že se jí ještě neujala žádná pořádná vláda. Vždyť komunismus tam de facto padl až v roce 1993. Najdete tam chudé pastevce i super boháče v obrovských Volvech. Uvidíte polorozbořené shnilé chalupy stejně jako překrásné moderní rezidence. V obchodě ve vsi si koupíte leda paštiku a chleba, a místo drobných vám vrátí bonbony, jinde vejdete do obchodu s oblečením a prodavačky vás hlídají, jako byste snad chtěli krást (uznávám, tři dny v jednom oblečení a nemytí - to asi není to pravé).

 

V Rumunsku můžete cestovat prvotřídním vlakem s polstrovanými sedačkami, stejně tak si můžete stopnout i traktor naložený lipovými větvemi, jako my v Banátu. V Rumunsku vám budou možná chtít ukradnout batoh přivázaný ke stanu, ale zároveň vás u sebe doma, ve své manželské posteli bez jakýchkoliv nároků ubytuje rodina, co teplou vodu ohřívá na plotně.

 

Co říct závěrem? Asi si pomůžu upravenou hláškou z jednoho českého filmu: Rumunsko je země plná protikladů. Ostatně - jako kterákoliv jiná země.

 

Reklama