Nedávno zazářil v kinech snímek Zloba - Královna černé magie v Angelinou Jolie v hlavní roli, který velmi sugestivně vysvětluje, proč zlá královna z klasické pohádky společnosti Disney Šípková Růženka (1959) byla tak... zlá. Ostatně ne nadarmo se říká, že nemáme soudit druhé, když nenosíme jejich boty.
Mistrovsky zpracovaný pohádkový příběh pro celou rodinu nám však také klade zásadní otázku všedních dní - je pomsta skutečně tak sladká, jak si někdy představujeme, když nás někdo naštve, či dokonce zraní?
V pohádce je vše dané. Tajemná ženská bytost Zloba, kterou žene touha po pomstě, uvrhne na dcerku krále, jenž ji úkladně zradil, nevratnou kletbu. Jak však malá princezna roste a usmívá se bezelstně na celý svět, osamělá Zloba si uvědomuje, že kletba byla (možná) příliš krutá...
Pohádka má samozřejmě šťastný (a hodně nečekaný) konec, ale jak je to v životě? Jsme si vědomé svých činů? I když nejsme čarodějnice jako Angelina Jolie (pardon, jako královna Zloba) a nemáme k dispozici tajemné formule a kouzla, mnohdy jen negativní myšlenka může způsobit, že naše pomsta, kterou jsme spřádaly během bezesných nocí, dolehne na objekt, jenž nám způsobil bolest (fyzickou či psychickou), plnou vahou. A někdy je to příliš pro všechny a dobrý konec (ani uspokojení) se nekoná... Nebo je to všechno jen náhoda?
Karla (30 let)
Od počátku jsem si nesedla se svou skoro tchyní. Měla jsem pocit, že dělá vše proto, aby zničila vztah s mým přítelem. Nesnášela jsem ji, a když jsem se dozvěděla, že dohazuje mému partnerovi (svému synovi) dceru své kamarádky, udělala jsem neskutečnou scénu a ječela na přítele, že už jeho matku nechci nikdy vidět a že jí přeju jen to špatné.
Samozřejmě jsem to řekla v afektu, ale přiznávám, že jsem si ve volných chvílích představovala, jak by mohla být nešťastná, stejně jako jsem já byla v těch chvílích z jejího chování, a zažívat stejné pocity nejistoty. Stydím se za to, ale to pravda.
Časem jsme se s přítelem vzali a na vše se tak nějak pozapomnělo. Aspoň jsem si to myslela. Ale pak přišla rána. Tchán se v práci zakoukal do mladé spolupracovnice, a když bylo tchyni padesát, tak se rozvedli.
Od té doby je tchyně u nás vařená pečená, protože neumí a nechce být sama, a já si někdy říkám, zda to není trest za ty negativní myšlenky, které jsem vysílala jejím směrem.
Člověk má asi lépe domýšlet svoje přání a dávat si moc dobrý pozor na to, co si přeje.
Zuzana (32 let)
Než jsem odešla na mateřskou, měla jsem v práci naprosto šílenou šéfovou. Zakomplexovaná bezdětná padesátnice, která měla jediný cíl - udržet si své místo stůj co stůj. Byla náladová, na všechny většinou jen křičela a šla z ní docela hrůza. A co hůř - o ve svém oboru nevěděla nic, takže její chyby padaly jako h.... na nás dolů.
Bohužel se nějakým způsobem dozvěděla, že se snažím přijít do jiného stavu, a od té chvíle byla situace v práci neúnosná. Samozřejmě se to odrazilo na mém duševním rozpoložení a na těhotenském testu se stále ne a ne objevit dvě vysněné čárky.
Jednou, když jsem byla zase bez nálady z dalšího neúspěšného měsíce, jsem se střetla se svou šéfovou na toaletách. Stoupla si do dveří a ledových hlasem pravila, že jestli teď, když mě nejvíc potřebuje, otěhotním, stáhne ze mě kůži zaživa.
Úplně jsem se rozsypala a několik dní se nemohla vzpamatovat. Obcházela jsem doktory, polykala prášky a v myšlenkách jsem se zaobírala sladkou pomstou. Jakou? Ani nevím, neptejte se mě, byla jsem jako šílená a naštěstí si z té doby nic moc detailně nepamatuji.
Nakonec jsem z práce odešla a dnes mám dvě krásná dvojčátka. A šéfová? Tu vyhodili, její přítel údajně dostal infarkt a ona asi dnes marně shání práci, protože na ženskou po padesátce, zvlášť když nic moc neumí a svou kariéru si založila na tom, že využívala otročiny svých „poddaných“, nikde s otevřenou náručí nečekají.
A jestli mám z toho radost? Asi to určité zadostiučinění je, ale nikomu už nic zlého nechci přát, člověk tím ve finále ničí hlavně sám sebe. A když se jeho pomsta nakonec vyplní, může si své černé touhy nakonec i vyčítat (jako já), i když si nemyslím, že bych její současnou situaci měla na svědomí...
Irena (35 let)
Šíleně jsem nesnášela kamarádku svého přítele. Absolutně jsem nechápala jejich propojení. Já jsem se v jeho životě objevila až po jeho rozvodu, ale ona ho znala odmalička. Příliš o ní nemluvil, ale objevila jsem v počítači jejich korespondenci a nedokázala jsem se smířit s tím, jak jsou si blízcí. Měli svoje témata, o kterých si dokázali psát neskutečné romány, a já jim nerozuměla. Na Vánoce jí posílal vždy dárek a k svátku nikdy nezapomněl na esemesku.
Jednou, když přítel spal, napsala jsem jí z jeho mobilu, aby si myslela, že to psal on, zprávu, že už si nepřeji, aby mě (jako jeho) kontaktovala, že mi kvůli ní dělá přítelkyně (jako já) ze života peklo. Uvěřila, že to psal on. Samozřejmě byla překvapená, nechápala, proč tak najednou, ale když jsem jí ještě několika zprávami ujistila, že je to moje přání a že je všemu konec, zdálo se, že to bude respektovat.
Nějaký čas jsem si skutečně užívala svoje vítězství. Dokonce se nám narodilo dítě a vypadalo to, že je vše v pořádku. Štěstí mi kazil je fakt, že si mě přítel stále nechtěl vzít, ale takových párů dnes je, že? Poslední dobou se to ale pokazilo hodně, cítím, že se mi přítel vzdaluje, že jsme se někde minuli a nejsem si jistá, zda se někde neodrazila ta negativní energie, kterou jsem vysílala na tu jeho kamarádku, a nevrátila se na náš vztah jako bumerang... Další možností je, že mu jeho kamarádka vše o mém činu řekla. Kdo ví?
Pomsta za to, že jí věnoval tolik pozornosti, však sladká vůbec není, zhořkla jako naše společná komunikace s přítelem...
V článku jsou použity fotografie z filmu Zloba - Královna černé magie (FALCON).
Nový komentář
Komentáře
Angelině ta role sedne - jako ulitá, vypadá krásně i když hodně nebezpečně
ale takové typy se asi mnoha mužům pozdávají víc než hodné holčičky, které sedávají v koutě, kde nakonec vydechnou na posledy
Nikar — #2
, tak tohle mi prijde taky hodne, ale hodne hnusne. Nechapu, ze se k tomu vubec nekdo muze snizit a cekat, ze mu to projde. Nebo se klepat strachy, ze to praskne a partner me posle k sipku. Ja bych tedy s podrazakem a smejdicem zit nemohla, jakkoliv by to omlouval nehynouci laskou ke mne.
Pomsta je možná nejdřív sladká, ale nakonec zhořkne. Když se ale člověk zbaví zloby a pomstychtivosti, ohromně se mu uleví.
Zajímavě zasazeny tři příběhy z obyčejného života do děje pohádkového příběhu. V pohádce to skončilo dobře, ale ve skutečném životě je vítězství kolikráte hodně hořké.
Film jsem viděla, pro malé děti to není, ale graficky a trikově krásné a působivé, nejdřív ji milujete, pak nenávídíte, pak ji chápete a nakonec se vše v dobré obrátí..jenže to je pohádka a v životě to chodí jinak...když vám někdo systematicky ničí život, nedodržuje zákony a člověk je bezmocný, těžko se to dá překonat dobrou vůlí a podanou květinou a často to nemá dobrý konec.
Zažila jsem takového "dobráka", který manžela vyštval z ředitelského postu,sám se naněj vydrápal.lidi z něho měli jen legraci a byla na něj naštvaní,protože práci nerozuměl.Dnes už tam není, musel odejít. Říká se,že Boží mlýny melou, ale v tomto případě je mi to líto, protože vážně onemocněla dobrákova manželka.
Uznávám pravdivost přísloví: "Pošli svůj chléb po vodách a on se ti vrátí." Vysílám-li zlo, vrátí se mi zlo.
Ten třetí příběh je opravdu drsný. Ano, když nás někdo "rozežírá" zaživa, tak mu v duchu dokážeme přát jen to nejhorší, některé z nás to i vysloví, ale hrabat se partnerovi v mobilu a ještě psát jeho jménem smsky? To je moc. Jaké vítězství si pak Irena užívala? Že její přítel přišel o kamarádku z dětství? Myslím, že Irena v době psaná sms byla dost stará na to, aby se s tím, že její přítel již má za sebou nějakou minulost a přátelé, dokázala srovnat. Co udělá, až to na ní přítel skutečně vybalí? Pak bude čučet až se zbalí a odejde, a ona zůstane sama s dítětem na krku. Jak by ji pak měl věřit?
ono by to tak určitě skončilo i bez zaklínadel, jen to do sebe lépe zapadlo.