Zlata Adamovská: Padesátka, tělo se hlásí o svá práva

Peklo s princeznou, Ordinace v růžové zahradě, Andělské oči, Hříchy pro pátera Knoxe, Sanitka, Princ a Večernice... filmografie herečky Zlaty Adamovské je skutečně rozsáhlá, tohle je jen její krátký výčet. My jsme pro vás přichystali rozhovor, kterého jste se staly součástí i vy, naše čtenářky (pokládat otázky jste mohly pod tímto krátkým článkem: Ptejte se Zlaty!). Ale samozřejmě jsme měli i nějaké doplňující otázky...

Jméno: Zlata Adamovská
Datum narození: 9. března 1959
Znamení: Ryby

Čtenářka shb: Dobrý den, paní Zlato, chtěla bych se zeptat, jak se máte, a jestli třeba něco točíte?
Do konce července mám „Ordinační" prázdniny. V divadle mám po premiéře hry Mumraj, která byla začátkem června. Hned jsem začala zkoušet další hru, adaptaci filmu Federica Felliniho Zkouška orchestru. Pro divadlo ho zdramatizoval a zároveň se i ujal režie Martin Stropnický. A právě teď mám tři neděle volna, tak se chystám k moři.

Poletíte?
Poletím.

A nebojíte se? Letos spadly už dva airbusy...
Takže by to bylo do třetice všeho dobrého i zlého? ...samozřejmě se vždycky trošku bojím, když letím. Ale to bych nemohla vyjít z domu - nebezpečí číhá na každém rohu. Před rokem nám nějaký rychlý jezdec, který si neuvědomil, že jede osmdesátkou vilovou čtvrtí, napral autem přímo do branky našeho domu. Představa, že jdu zrovna po chodníku domů, anebo kdokoli - třeba nějaká maminka s kočárkem - byli bychom přilepení na tu naši branku. Takže ano, bojím se, ale cestování mám tak ráda, že strach beru jako takové nutné zlo, které musím v letadle překonat.

Prozradíte mi, kam poletíte?
Bude to daleko.

Takže co nejdál, abyste si co nejvíc odpočinula...
Přesně tak, potřebuji si hodně vyčistit hlavu a načerpat nové síly.

Čtenářka OlgaMarie: Opravdu žasnu, jak perfektně zvládáte dabování. Musela jste někdy něco nadabovat a pak sama nebyla spokojena s výsledkem?
Děkuju! Dabuju už od devíti let, není to pro mne tedy žádná nová herecká disciplína, s kterou bych se seznamovala během své herecké praxe. Dabing mám moc ráda. Jsem profesionál a byla bych nespokojená, kdybych měla pocit, že jsem práci odbyla. Mám-li pocit, že něco není dobře, že jsem třeba v synchronu krátká, tak natáčení sama přeruším a opravím. Jsem tam klidně o půl hodiny déle - to se nedá nic dělat. Ze zásady nerada odvádím špatnou práci. Ale dabing beru jako bonbonek, ne jako řemeslo, kterým se musím živit. Moc mě to baví, tak doufám, že je to i slyšet (směje se).

Zajímalo by mě, jak rychle se film dabuje a jakým způsobem vlastně?
Dnes je to rozvržené tak, že si každý herec nadabuje svoji roli zvlášť. Někdy se dabuje ve dvou, ve třech lidech, ale většinou je herec ve studiu sám. Pokud je to hlavní role, dabuje herec jeden film dvě až tři hodiny. Hlídáte si svoje číselné kódy , které označují začátek vaší repliky. Když máte to štěstí a kolega už roli, se kterou máte dialog, namluvil, tak vám do sluchátek pouští jeho hlas v češtině.

Čtenářka OlgaMarie: Občas se i do vašeho manželství opře bulvár. Kdy pro vás bulvár přesáhl pomyslnou mez únosnosti?
Poslední dobou to bylo několikrát, když se ošklivě obuli do mé maminky a mých dětí. Sama se s blbostmi, které o mně píší, vyrovnám, ale když to odnášejí lidé, kteří nemají vůbec možnost bránit se, tak to mi vadí. Já si to mohu přece jen s těmi pseudonovináři někde vyříkat. Můj syn byl několikrát tak rozzlobený, že se mě ptal: „Kde ta redakce sídlí, já jim půjdu dát do držky!" Chtěl mě bránit - vadily mu ty nesmysly, které se o nás psaly.

Asi je potřeba se nad to trochu povznést...
Celý život si budujete nějakou image. Poctivě pracujete, žijete bez skandálů - neválím se nikde opilá v příkopě, neberu drogy... přesto jsou schopní tohle všechno o vás napsat.

Je pravda, že zrovna vy jste přišla k bulváru trochu jako slepý k houslím, začínala jste přece v době, kdy u nás tahle mánie ještě nebyla...
Jsem ráda, že jsem si užila spostu let ve své profesi, kdy jsem ji mohla dělat bez bulváru. Ať mi nikdo neříká, že my herci bulvár potřebujeme - vůbec ne! Byly tady doby, kdy bulvár nebyl na světě, a přesto se herecká práce dostala na světlo a lidé se o ní dozvěděli. To oni potřebují nás. Oni jsou živi z toho, že se vozí po lidech, kteří něco dokázali a na které jsou jejich čtenáři zvědaví. Bulvární novináři jsou příživníci na cizím úspěchu. Lidé si bulvár nekupují kvůli stylisticky vybroušeným článkům, nehledají ověřené informace, hledají drby. Je to smutné. Podle mne by novinář měl být zodpovědný nejen za fakta, která uveřejňuje, ale také za jejich interpretaci. Chybí tady zákon, který by neumožňoval psát beztrestně lži.

Čtenářka Odemětobě: Dabujete skvěle Meryl Streepovou, která podala na svůj věk obdivuhodný taneční a pěvecký výkon. Nechystá pro vás někdo podobnou roli v divadle nebo ve filmu?
Určitě máte na mysli film Mamma Mia. Meryl Streepové je šedesát let a scénáristé jí vymýšlí role úplně diametrálně odlišné, aby využili její herecký potenciál. Hodně jí to závidím a jsem hrozně šťastná, že ji mohu aspoň dabovat. Jednou jsem se s ní dokonce setkala, když byla na návštěvě v Praze. Je to jedna z mála ženských hvězd Hollywoodu, která vydržela tak dlouho zářit na hereckém nebi a přes svůj věk se drží na špici světové popularity.

Ta otázka ale směřovala trochu jinam, čtenářka se ptala, zda pro vás někdo podobnou roli náhodou nechystá?
Bohužel, budu muset Meryl dále jen závidět. Jestli pro mě někdo podobnou roli chystá, tak o tom nevím. A kdyby ji náhodou někdo chystal, udělala bych všechno pro to, abych mohla tancovat a zpívat a užívat si to jako ona.

Zpěv vám rozhodně cizí není, co to tancování? Jak se udržujete v kondici?
Pracuji na tom, abych byla připravená. Celý život jsem nad fitness a posilovnami trošku ohrnovala nos. Příroda ke mně byla malinko štědrá, tak jsem na to hřešila. Jenže na jaře mi bylo padesát a tělo se přihlásilo o svá práva. Poslechla jsem ho. Být v kondici potřebuji nejen pro své povolání, ale i jako ženská a máma dvou dětí. Rozhodla jsem se proto navštěvovat klub Holmes Place Premium, kde mám svoji trenérku Zuzku, která je na mě, ačkoli je to mladá slečna, velmi přísná. Jsem jí za to vděčná. Nejde o to, že bych nedokázala na těch strojích cvičit, i doma jsem cvičila různou kalanetiku a pilates, ale není to ono. Prostředí posilovny nebo tělocvičny vás donutí hodinu, hodinu a půl opravdu tvrdě na sobě pracovat. Navíc pod vedením trenéra cíleně procvičujete určité partie. Doma cvičíte jen to, co vás baví, to, co vás nebolí. A když už mám pocit, že to mám za sebou, tak mi Zuzka řekne: „A teď si dáme ještě jedno kolečko toho samého.“

Člověk musí překonat sám sebe...
Přesně tak. Navíc jsem objevila spoustu věcí, které doma dělat nemohu. Mají tu třeba přístroj, kterému říkají Power Plate - je to takový „talíř", který vibruje a vy na něm cvičíte. Díky těm vibracím ale procvičujete i svaly, o kterých jste neměl ani ponětí, že je máte. Dnes jde technika tak rychle dopředu... Navíc se blíží období plavek, a to já dostanu vždycky takový záchvat soudnosti... (smích). Chodím sem už čtvrtý měsíc - dala jsem si to jako dárek k padesátinám.

Jak je pro vás důležité, že cvičíte s trenérem? Jste ráda, když vás někdo postrkuje?
Protože jsem herečka, tak jsem zvyklá na práci s režisérem, tedy s člověkem, který mě vede. Když mě vede dobře, tak mohu i já odvést dobrou práci. Stejně tak je to i s trenérem. Když sebou budu půl hodiny mlátit na zemi bez toho, abych věděla, proč a jak co mám dělat, tak to bude daleko míň účinné než čtvrthodinka s trenérem, který přesně ví, kdy mám vydechovat, a přesně mi řekne, jaké svaly mají zabírat. Někdy rozhodují centimetry. Třeba až se to naučím, tak už Zuzku potřebovat nebudu, ale to mi může trvat i rok, kdo ví?

Zmínila jste plavky - jak moc v oblékání podléháte módním trendům?
Nepohlednout módním trendům nejde. Oni se totiž vplíží do obchodů samy, a když se projdete nákupním centrem, tak už tušíte, co frčí a vy se tomu moc vyhnout nemůžete. Každý by ale měl vědět, kde mají pro něj módní trendy svou hranici, a za ni nejít. Vybírat si jen to, co mu sluší. Nekoupit si fialovou halenku do pasu s balonovými rukávky jen proto, že frčí, když v tom budete vypadat jako idiot. Já mám ráda jednoduché věci, hladké, sportovně elegantní. Nějaký čas to trvá, než si člověk najde svůj styl. Já jsem ho objevila u firmy Infinite. Jejich móda zabírá většinu mého šatníku. Nedávno mě nadchnul film o Coco Chanel, která vytvořila základ francouzského šarmu. Pro tehdejší společnost to musel být docela šok. Podívejte se po francouzských ulicích - ženy tam mají styl a šmrnc a nemají na sobě stovky volánků a cingrlátek. Asi se neoblékají všechny u Coco Chanel, ale už jim to prostě vešlo za ta léta do krve.

Je to určitě i hodně o pocitu - když má člověk pocit, že mu to sluší, tak hned nosí oblečení jinak. Co myslíte?
Určitě to může zvednout sebevědomí, které je důležité pro každého člověka, nejen pro ženu.

Čtenářka Quentinová z Montargis: Je pravda, že se do vás svého času zamiloval bohatý šejk kvůli výjimečné barvě očí?
To je pravda. Může to být tak pětadvacet let. Byla jsem s českou delegací na filmovém festivalu v Sýrii, v Damašku. Jednou večer jsme zašli do restaurace v hotelu - byl tam příjemný bar s břišní tanečnicí. Po několika whiskách, které jsem brala částečně jako dezinfekci zažívání, ale částečně i jako povyražení, jsem se rozhodla, že si také zatancuji také břišní tanec a také na podiu. Měla jsem zelené minišaty s volánkovou sukní a rozjela jsem improvizaci na břišní tance. Dostala jsem šejky do varu. Dneska už bych to asi neudělala, ale byla jsem prostě takové odvážné děvče.
Majitel hotelu, který kromě jiného měl několik bytů v Paříži a po celé Evropě, byl úplně uhranutý tím, že vůbec Evropanka šla na pódium. Netušil totiž, že já jak vidím někde stupínek, tak se nedokážu udržet...

To jste musela mít ve škole těžké, když jste neuměla...
(Smích) Ale já jsem uměla.

Dobře, vraťme se k šejkovi...
Nabídl mi, jestli bych tam nechtěla zůstat tančit za tři tisíce dolarů měsíčně. Psal se rok 1985 nebo 1986 - čili hluboká totalita. Vrátila jsem se do Prahy - přišlo mi, že by asi nezůstalo jen u toho tancování.
Později za mnou přijel do Prahy, tvrdil, jak jsem krásná a jak mám krásné oči. Pozval mě na večeři do Intercontinentalu a přivezl mi jako dárek krásný prsten se safírem a diamanty...

Taková romantika...
...hrozná. Zval mě do Paříže, ale já jsem zase nejela, protože jsem tu měla svého partnera. Ale bylo to od něj milé. Mimochodem já jsem měla hodně ctitelů, ale tenhle byl výjimečný.

Břišní tanec - ten jste někdy tančila už dřív?
Vůbec ne. Byla to čirá herecká improvizace na břišní tance. Možná je udivilo, že takové prvky jejich břišní tanečnice ještě neumí (smích). Ale moje dcera břišní tance tancovala. Jely jsme dokonce do Tunisu kupovat oblečení s různými cingrlátky. Věnovala se tomu nadšeně několik let.

Čtenářka Kadla: Proč se tak úžasná a inteligentní herečka pustí do natáčení něčeho tak zoufalého, jako je Ordinace v růžové zahradě. Stabilní možnost výdělku? Jak je to vůbec s uplatněním herců u nás. Skutečně musí tak kvalitní herci, jako vy, brát role v tak podřadných seriálech?
Nemusí, ale ono těch alternativ, aby si člověk zahrál pořádnou roli, je strašně málo. Zvlášť pro herečku v padesáti letech. Ukažte mi jinou alternativu, kde bych si mohla zahrát takhle výraznou roli, která je zábavná, vtipná, chytrá, zralá a s nadhledem. Možností pro herečky kolem padesátky je strašně málo a hereček je pořád více než těch rolí.

Co divadlo?
To je úplně jiná disciplína. Hrát v divadle je samozřejmě prima. Tam si můžete užít tu pravou hereckou svobodu. V rámci daných mantinelů samozřejmě. Hodně herců dává divadelní práci přednost před natáčením. Ale mě zrovna práce před kamerou baví. I tahle disciplína vyžaduje trénink, takže i účinkování v seriálech by se za něj dalo považovat.

Vy navíc nepracujete jen v Ordinaci...
Za poslední dobu jsem hrála ve filmech Svatba na bitevním poli a Peklo s princeznou, k tomu občas nějaká televizní nebo divadelní inscenace. Život herce je zajímavý, když jsou role různorodé. Ženské postavy jsou často o tom, že někde hrajete manželku či milenku hlavnímu hrdinovi - jsme odsouzeny ve většině případů k tomu být pouze doplňkem mužských rolí. Proto jsem za roli v Ordinaci vděčná. Jednoho dne určitě moje působení v seriálu skončí a já půjdu zase dál.

Čtenářka Olga Ebertová: Paní Adamovská, jste v životě také tak rázná jako Běla Páleníková v Ordinaci?
(Smích) Myslím, že jsem normální ženská jako tisícovky kolem mne. To, že se vám líbí Běla Páleníková, je fajn. Ano, s paní doktorkou máme hodně společného. I míru temperamentu. Víte, já jsem během svého života mockrát slyšela, že jsem fotogenická, a to je velký dar, zvlášť pro lidi, co se pohybují před kamerou. Kamera za vás a z vás vypoví něco navíc. A to se možná podařilo i v případě téhle role.

Co byste popřála čtenářkám našeho magazínu nebo třeba všem ženám?
Milé dámy, věřte, že i po padesátce život nekončí. Každá změna v sobě nese něco dobrého. Chtěla bych vám popřát hodně sil k překonávání překážek. A jestli jste samy se sebou spokojené, tak se proberte - to je cesta do pekel! Jedině neustálá nespokojenost a touha podívat se za horizont vás může motivovat k tomu, abyste dokázaly nemožné. Držím vám palce, držte je prosím i vy mně.

^{Fotografie: Jana Pertáková a archiv TV Nova}

Kam dál?

Rozhovory se známými osobnostmi
Zlata Adamovská? Holka do nepohody
Ptejte se Zlaty!
Radek John: Memento

Ve kterém filmu nebo seriálu se vám Zlata líbí nejvíc? Chtěla byste jí také něco popřát? Kdyby se do vás zamiloval bohatý šejk, odolala byste?