Svět si to dneska sviští rychlostí internetového připojení – až se z toho nejednomu zatočí hlava. Možnosti, jak co nejlevněji, nejrychleji a v co největší kvalitě propojit pravou a levou polokouli, rostou. Telefonní operátoři nabízejí výhodné tarify pro volání do ciziny, za necelých pět vteřin odešlete sms zprávu klidně na jiný kontinent. A výjezd do zahraničí už není zdaleka tím krokem do tmy, tou bláznivou myšlenkou a otázkou jen výlučně bohatých rodin. Dnes je největším problémem rozhodnout se a udělat první krok. Jaké to ale bylo před deseti lety, v říjnu roku 1998, kdy Jana – tak trochu bez rozmyslu – řekla své rodině, že pojede jako au pair do Londýna?

 

„Složila jsem zkoušky na nástavbě a najednou nevěděla, co se sebou. Prázdniny utekly a já si pořád ještě nenašla práci. Rodiče mi začali domlouvat a jednoho dne, do dneška nevím, kde se to ve mně vzalo, jsem vykřikla, že odjedu do Anglie. Sama jsem tomu v ten moment moc nevěřila.“

 

Anglicky tehdy Jana moc neuměla, informační brožury, webové stránky nebo dokonce někdo, kdo by se podělil o zkušenosti, nic z toho nebylo samozřejmostí, a tím méně na malé vesnici. Cesta autobusem z Čech do Velké Británie trvala až sedmnáct hodin a letenka byla neskutečně drahou srandou. „Když jsem odjížděla, věděla jsem, kolik dětí  rodina má, kde bydlí a že mají psa, to bylo vše,“ vzpomíná Jana a dodává: „Rodiče můj odjezd nemohli přenést přes srdce. Zkoušeli to po dobrém i zlém: domlouvání, hádky, dohazování mi práce. Promlouvali mi do duše, že můžu hodně špatně dopadnout, ať se podívám na televizi nebo přečtu noviny. Dneska je situace jiná, v té době to byl jeden případ za druhým. Holka třeba skončila v minutě sama na ulici.“

 

Jana přes všechny protesty rodiny odjela. „Příjezd do Anglie byl šok. Vstup do neznáma, do jiné kultury, do cizí rodiny, bez schopnosti se domluvit. Dost věcí přišlo jako velké překvapení. Například rodiče mě po měsíci nechali samotnou na víkend se všemi dětmi. Sice mi bylo dopředu řečeno, kolik hodin musím týdně pracovat a jaké budou mé povinnosti, ale po krátkém čase začala ta skutečná pravda vycházet na povrch. Daleko více hodin, práce sedm dní v týdnu a musela jsem být vždy k dispozici, když jsem zůstala doma.“

 

Pobyt u rodiny nedopadl vůbec dobře, Jana byla požádána, aby si zabalila své věci a vrátila se zpět domů. Šlo o nedorozumění, o nevyjasnění podmínek, o nedostatek informací na obou stranách. Zástupce agentury, na kterého se tehdy Jana obrátila s prosbou o pomoc, jí řekl, ať udělá, o co ji rodina žádá. „Když jsem po necelých třech měsících stála na hlavním autobusovém nádraží v Londýně, byla jsem rozhodnuta, že se tam již nikdy zpátky nevrátím.“ Jenže nikdy neříkej nikdy. Neuplynulo ani čtrnáct dní a Jana jela zpět do Anglie a opět s domluvenou prací au pair. „Je to šílený, ale pravdivý.“

 

Dnes, po devíti letech strávených v Londýně, mluví o svých zkušenostech takto: „Vůbec ničeho nelituji. Během těch let jsem se naučila žít krédem, že vše zlé je pro něco dobré. Sice to bolí a může to být v ten moment i nepříjemné, ale vezmu si z toho ponaučení a vím, že to tak bylo z nějakého důvodu.“

 

Po té, co se Jana přestala živit staráním se o děti, zůstala v Londýně a přijala místo v nejluxusnější části Londýna jako hotelová recepční. Pak se stala na dvě sezony delegátkou cestovní kanceláře, ale stále hledala lepší práci s větší zodpovědností. „Pokud chcete žít v zahraničí a nestačí vám pracovat za minimální mzdu v hospodách nebo sbírat jahody na farmách, musíte na sobě hodně pracovat. Konkurence je velká a hlavně vždy zůstanete cizincem. Pilovala jsem jazyk, vzdělávala se a informovala se o dění okolo, vždy jsem musela dělat o maličko víc, aby si mě někdo všiml a ocenil mou práci.“ Vedle práce administrátorky v mezinárodní firmě pak Jana stihla dokonce i studovat, a to mezinárodní cestovní ruch. Vždy si na sebe vydělávala sama, vybrala si tu těžší a složitější cestu, ale jak sama říká: „Rozhodla jsem se a bylo!“

 

Když se dnes Jany zeptáte na její ne vždy lehké začátky, kdy se starala o děti, na doby, kdy rodině do Čech posílala dopisy, aby o ni neměli strach, odpoví vám: „Byla to obrovská zkušenost. Kdybych se měla znovu rozhodnout, jela bych zase. Má rodina v Čechám mi moc fandila a fandí. Vím, že jsou na mě pyšní, ale byli by rádi, kdybych se vrátila do Čech, už jsem skoro deset let v zahraničí.“ Jana se ovšem zpět do rodné země hned tak nechystá. Upršený Londýn aktuálně vyměnila za prosluněný Lisabon. A to všechno začalo jednou nevinnou větou: „Odjedu do Anglie!“

Reklama