Svět si to dneska sviští rychlostí internetového připojení – až se z toho nejednomu zatočí hlava. Možnosti, jak co nejlevněji, nejrychleji a v co největší kvalitě propojit pravou a levou polokouli, rostou. Telefonní operátoři nabízejí výhodné tarify pro volání do ciziny, za necelých pět vteřin odešlete sms zprávu klidně na jiný kontinent. A výjezd do zahraničí už není zdaleka tím krokem do tmy, tou bláznivou myšlenkou a otázkou jen výlučně bohatých rodin. Dnes je největším problémem rozhodnout se a udělat první krok. Jaké to ale bylo před deseti lety, v říjnu roku 1998, kdy Jana – tak trochu bez rozmyslu – řekla své rodině, že pojede jako au pair do Londýna?
„Složila jsem zkoušky na nástavbě a najednou nevěděla, co se sebou. Prázdniny utekly a já si pořád ještě nenašla práci. Rodiče mi začali domlouvat a jednoho dne, do dneška nevím, kde se to ve mně vzalo, jsem vykřikla, že odjedu do Anglie. Sama jsem tomu v ten moment moc nevěřila.“
Anglicky tehdy Jana moc neuměla, informační brožury, webové stránky nebo dokonce někdo, kdo by se podělil o zkušenosti, nic z toho nebylo samozřejmostí, a tím méně na malé vesnici. Cesta autobusem z Čech do Velké Británie trvala až sedmnáct hodin a letenka byla neskutečně drahou srandou. „Když jsem odjížděla, věděla jsem, kolik dětí rodina má, kde bydlí a že mají psa, to bylo vše,“ vzpomíná Jana a dodává: „Rodiče můj odjezd nemohli přenést přes srdce. Zkoušeli to po dobrém i zlém: domlouvání, hádky, dohazování mi práce. Promlouvali mi do duše, že můžu hodně špatně dopadnout, ať se podívám na televizi nebo přečtu noviny. Dneska je situace jiná, v té době to byl jeden případ za druhým. Holka třeba skončila v minutě sama na ulici.“
Jana přes všechny protesty rodiny odjela. „Příjezd do Anglie byl šok. Vstup do neznáma, do jiné kultury, do cizí rodiny, bez schopnosti se domluvit. Dost věcí přišlo jako velké překvapení. Například rodiče mě po měsíci nechali samotnou na víkend se všemi dětmi. Sice mi bylo dopředu řečeno, kolik hodin musím týdně pracovat a jaké budou mé povinnosti, ale po krátkém čase začala ta skutečná pravda vycházet na povrch. Daleko více hodin, práce sedm dní v týdnu a musela jsem být vždy k dispozici, když jsem zůstala doma.“
Pobyt u rodiny nedopadl vůbec dobře, Jana byla požádána, aby si zabalila své věci a vrátila se zpět domů. Šlo o nedorozumění, o nevyjasnění podmínek, o nedostatek informací na obou stranách. Zástupce agentury, na kterého se tehdy Jana obrátila s prosbou o pomoc, jí řekl, ať udělá, o co ji rodina žádá. „Když jsem po necelých třech měsících stála na hlavním autobusovém nádraží v Londýně, byla jsem rozhodnuta, že se tam již nikdy zpátky nevrátím.“ Jenže nikdy neříkej nikdy. Neuplynulo ani čtrnáct dní a Jana jela zpět do Anglie a opět s domluvenou prací au pair. „Je to šílený, ale pravdivý.“
Dnes, po devíti letech strávených v Londýně, mluví o svých zkušenostech takto: „Vůbec ničeho nelituji. Během těch let jsem se naučila žít krédem, že vše zlé je pro něco dobré. Sice to bolí a může to být v ten moment i nepříjemné, ale vezmu si z toho ponaučení a vím, že to tak bylo z nějakého důvodu.“
Po té, co se Jana přestala živit staráním se o děti, zůstala v Londýně a přijala místo v nejluxusnější části Londýna jako hotelová recepční. Pak se stala na dvě sezony delegátkou cestovní kanceláře, ale stále hledala lepší práci s větší zodpovědností. „Pokud chcete žít v zahraničí a nestačí vám pracovat za minimální mzdu v hospodách nebo sbírat jahody na farmách, musíte na sobě hodně pracovat. Konkurence je velká a hlavně vždy zůstanete cizincem. Pilovala jsem jazyk, vzdělávala se a informovala se o dění okolo, vždy jsem musela dělat o maličko víc, aby si mě někdo všiml a ocenil mou práci.“ Vedle práce administrátorky v mezinárodní firmě pak Jana stihla dokonce i studovat, a to mezinárodní cestovní ruch. Vždy si na sebe vydělávala sama, vybrala si tu těžší a složitější cestu, ale jak sama říká: „Rozhodla jsem se a bylo!“
Když se dnes Jany zeptáte na její ne vždy lehké začátky, kdy se starala o děti, na doby, kdy rodině do Čech posílala dopisy, aby o ni neměli strach, odpoví vám: „Byla to obrovská zkušenost. Kdybych se měla znovu rozhodnout, jela bych zase. Má rodina v Čechám mi moc fandila a fandí. Vím, že jsou na mě pyšní, ale byli by rádi, kdybych se vrátila do Čech, už jsem skoro deset let v zahraničí.“ Jana se ovšem zpět do rodné země hned tak nechystá. Upršený Londýn aktuálně vyměnila za prosluněný Lisabon. A to všechno začalo jednou nevinnou větou: „Odjedu do Anglie!“
Nový komentář
Komentáře
Ahoj
,
tak nekdy se postesti a dostanes se i primo do Londyna. Moje znama se tam dostala ale je pravda, ze to tam bylo docela narocne. Rikala, ze holky ktere bydleli v klidnejsich oblastech to meli snadsi :)
Tady se muzes docist i o jinych zemich, ktere by te mohly lakat:
http://www.aupair-village.com/cz/aupair/chces-se-stat-au-pair/aupair-kde
Taky bych chtela nekam vyjet. Ale slysela jsem, ze primo do Londyna se moc aupairek nedostane..pry ty rodiny bydli na vesnicich. Je to pravda?
Ale takove Spanelsko nebo Italie by taky staly za hrich :)
Taky jsem byla v Anglii jako au pair. Protahla jsme si to na tri roky ikdyz se tam mohlo byt jen 2. Prvni dve rodinky nic moc, ale pak jsem si nasla amici a to byla super rodinka jeste ted jsem s nima v kontaktu a to uz jsem zpatky 8 let.
zeph:jéé to je fakt hezký...
....
Tini:jojo nebýt tvé cesty nebyl by tvůj
Já jsem byla u rodiny, kde se rodiče rozvedli, takže jsem si hledala jinou rodinu. Nejdříve jsem chtěla najít práci - ne au-pair. Jenže to bylo na mne trochu moc hektický. Měla jsem depku z toho, že nemám práci a že bydlím načerno v mini pokojíčku s kámoškou. Měla jsem tady přítele, tak asi proto. Potom jsem se byla podívat v několika rodinách. Jedna rodina mne chtěla hned, protože jejich roční dcerka ke mne vztahovala ručičky a to bylo jejich měřítko. Zdáli se super. Druhá dcera tak kolem deseti se zdála nerozmazlená. Jenže já si vybrala rodinu, kde jsem spíše měla jen uklízet. Děti byly velké a měly maďarskou au-pair, kterou údajně chtěli vyhodit. Já si myslela, že krom nich si ještě někde přivydělám. A ejhle. Musela jsem uklízet tak dokonale, že mi to zabralo celý den. Matka dětí byla strašná madam. Tak jsem se po dvou nebo třech dnech sbalila v noci a ráno jsem vypadla. Madam to vůbec nevadilo. Druhé rodince jsem zavolala, že jim nemohu udělat to, že bych u nich byla jen půl roku. Chtěli mne tam minimálně na rok. To jsem nechtěla zase já kvůli příteli. V Londýně to bylo pro mne hodně těžké. Před tím jsem byla v Německu rok a půl a tam to bylo jako prázdniny, i když jsem hlídala děti a uklízela. Matka dětí mne taky sice považovala za něco méně, ale nebylo to tak hrozné. A byli často pryč. Hodně cestovali. Tak to bylo super. A byla jsem s nima na dovolené, i když to na mne už bylo dlouhé. 3 neděle. A týden na horách. Tak to bylo úžasný.
Mého ex přítele vyrazili z jedné rodiny v GB poté, co mu spadlo děcko ze schodů
. Já bych do podobné záležitosti nešla, to si radši pustím plyn
.
Meander: Měla výborné nápady
Já jsem se vždycky nemohla dočkat až sbalím jejich dva psy a vypadnu na dlouho do přírody
Ale malým parchantům se strašně líbilo v autě, přítel mi na cestu dal kazetu různé diskotékové hudby, mimo jiné Who let the dogs out...to stačilo pustit a děcka proštěkaly celou cestu
Bohužel až po půl roce mi došlo, že Eminemovy písničky, jež se tam talé vyskytly, pro ně asi nejsou vhodné, přestože tak zaujatě poslouchali
Draco: Já bych mlátila. Hlavou o zeď, myslím svou hlavou
Když ti zmetečci házeli šneky na čerstvě umytá okna, kámošce ujely nervy a postříkala je hadicí. Neuvěřitelné, ale zmetečci to pojali jako parádní fór a dožadovali se postříkání co chvíli
A ty chyby
no jo, pátek
Meander: Všechno se dá zvládnout, hlavně nemlátit
Já po dětech jsem nikdy netoužila ani netoužím, ale od mého au-pairství už mě s tím nikdo neopruzuje protože vím moc dobře co to je(testováno na novorozený dvojčatech a 6ti letém klukovi)
já mám "odpracováno"
S mým svěřencem jsme se naučili dělat kompromisy, on věděl že není radno mě příliš vytáčet a já se zase našla pár věcí za které byl ochoten poslouchat
Hůř bylo s jeho kamarády, někteří byli naprosto příšerní, ale pár lekcí poctivé moravské výchovy jim určitě jen prospělo
Moje kámoška odjela do USA, osm let tam vegetila, vdala se a teď je zpátky v Plzni, páč na Floridě to prej už fakt stálo za prd.
No, a další kámoška dělala tu au pair v Londýně. Já bych to dělala, leda že by to byl jediný způsob, jak se zachránit před trýznivou smrtí. Hajzlíci odporní, tyhle středostavovské dětičky.
Vypravila jsem se sama jako au-pair do Německa v roce 1995, bylo mi tehdy 20 let. Nebyla to nějaká zvlášť dobrá zkušenost, dnes bych to už neopakovala
Jenom kdybych měla tehdy větší štěstí na rodinu
Ale určitě to byla zkouška života - osamostatnila jsem se, "otrkala", zdokonalila se v němčině, poznala spoustu nových lidí z různých koutů světa
*Londýna
Rybulka: Taky jsem měla z Londýnu pocit, jako bych tam žila léta, nikde jinde se mi to nestalo
Rybulka: máš pravdu, taky mám k GBR zvláštní vztah, asi ji taky miluju a nesnáším zároveň....je to moc zvláštní země..... příroda překrásná, města úžasná, moře, pobřeží jako z filmů od Rosamunde Pilcher..... krásné domečky, upravené zahrádky....
Astřička: jsem na tom podobně. Dovolenou vydržím v cizině tak týden, pak už se mi moc stýská po domově - naší krajině a lesích.
Já jsem odjela sama do Anglie v roce 1996. Pracovala jsem v domově důchodců. Zkušenost to byla, musim říct, že spíše špatná, ale nelituju. Aspoň si víc vážím naší země! O kolik by to bývalo snadnější, kdyby tenkrát byl internet...
Letos jsem se tam po 12 letech vrátila na dovolenou a znova jsem byla okouzlená, cítila jsem se tam jako doma.
Mám k tý zemi takovej fatální vztah, miluju ji a nenávidím zároveň...
Obdivuju tuhle odvahu a svým způsobem naivitu a lehkost. Mám v sobě něco, co mě drží doma a nic takového bych neudělala, nikam na delší dombu neodjela. Dokonce i když se vracím z dovolené, tak na hranicích mě dojímá, že jsem zpátky v naší hezké zemi, stačí projít na letišti přes celníky.
Tini: vyřídím
zeph: Kamarádky dcera odejela po vyučení dělat do jednoho penzionu pomocnou kuchařku, pak tam dělala vše, co bylo momentálně třeba, namluvila si kuchaře a teprve, když ji oznámil, že je na čase seznámit ji s jeho rodiči, koukala jak puk. Majitelé penzionu byli a jsou jeho rodiče, kteří samozřejmě celou dobu věděli od syna, že s ní chodí. Před dvěma roky jim jela maminka do Anglie na svatbu a byla to její 1. cesta do zahraničí vůbec.