Foto: Shutterstock
„Už nějakou dobu jsem měla podezření, že by mě mohl Ivan podvádět. Pozorovala jsem u něj totiž úplně jasné náznaky – vracel se pozdě z práce, pořád někomu vypisoval a ke mně se choval odměřeně. Jenže dokázat jsem to nemohla. Tedy až donedávna. Dělal zrovna se synem úkoly v pokoji, když mu někdo zavolal. To číslo neměl uložené a já to prostě zvedla. Neříkala jsem nic, čekala jsem, že to bude buď podvod, někdo nabízející služby, i když takhle pozdě odpoledne mi to bylo divné, anebo omyl. V tom se ale z druhé strany ozvalo – „Lásko, slyšíš mě?“ V tu chvíli jsem byla jak opařená. Uvnitř se mi to sevřelo a chtělo se mi zvracet. Tak přece jsem měla pravdu, podvádí mě.“
Erika hovor okamžitě ukončila. Když se manžel vrátil z dětského pokoje, nevěděla, jak mu říct, co se právě stalo.
„Samozřejmě to ve mně úplně vřelo, měla jsem konečně jasný důkaz. Jenže s manželem je to v tomhle ohledu těžké. Snadno se vytočí nebo urazí a často věci otáčí proti mně. Vpálil by mi, jak to, že jsem si dovolila vzít jeho hovor, anebo by mi řekl, že to volal bůhvíkdo z cizího čísla a já naletěla hloupému vtípku. V nejhorším případě by se urazil s tím, že vůbec nechápe, jak můžu být schopná mu něco takového říct, když on by mě nikdy v životě nepodvedl. Udělal by ze mě tu špatnou. Prostě jsem to v tu chvíli nechala být, ale teď je to o to těžší. Mám za ním přijít a svěřit se, že před měsícem se stalo tohle a tohle a že to teď chci řešit? To už by se mi skutečně leda vysmál. Potřebuji poradit, co s tím a zároveň možná i nastínit, jak postupovat, když na mě vytáhne tyhle své finty s urážením a otáčením,“ uzavírá Erika prosebně.
K příběhu se vyjádřil psycholog a psychoterapeut Mgr. Pavel Pařízek z portálu Terapie.cz
Nejpodstatnější na celém Eričině příběhu paradoxně není nevěra samotná, ale způsob, jakým formuluje svůj problém. Žena s důkazem o manželově podvádění se neptá „co to znamená pro naše manželství", ale jak mu to říct, aby se neurazil. Už tato formulace ukazuje na hluboce narušenou dynamiku ve vztahu, která existovala dlouho před tím, než se objevila jiná žena. Erika nepřichází s problémem nevěry, ale s problémem strachu z reakce vlastního partnera na oprávněný požadavek. A právě toto je jádro celé situace.
To, co Erika popisuje jako manželovy „finty", má v psychologii poměrně jasné pojmenování. Jde o manipulativní komunikační vzorec, při kterém člověk konfrontovaný s vlastním proviněním nejprve popře, poté zaútočí na toho, kdo problém pojmenoval, a nakonec se stylizuje do role oběti. Tento vzorec je mimořádně účinný právě proto, že druhého člověka postupně naučí, že jakýkoli pokus o konfrontaci je zbytečný nebo nebezpečný. Výsledkem je situace, kdy podváděná žena přemýšlí, jak chránit pocity toho, kdo jí ubližuje.
Je třeba říct zcela otevřeně, že neexistuje způsob, jak partnerovi sdělit pravdu o nevěře, aniž by to bylo nepříjemné. A hlavně to není úkol, který by měla Erika řešit. Snaha najít „správnou formulaci" je ve skutečnosti pokračováním téhož vzorce, ve kterém jedna strana neustále přizpůsobuje své chování tak, aby ta druhá nemusela nést odpovědnost. Pokud se člověk ve vlastním manželství nemůže zeptat na telefonát, aniž by riskoval emocionální výbuch, pak je vztah v potížích bez ohledu na to, zda nevěra probíhá.
V praktické rovině si Erika musí nejprve ujasnit, co chce – zda manželství zachránit, odejít, nebo potřebuje čas. Pokud chce vztah řešit, je namístě trvat na párové terapii, tedy prostředí s neutrální třetí osobou, kde manipulativní vzorce fungují výrazně hůř. Pokud zvažuje odchod, měla by se nejprve prakticky připravit. V obou případech platí, že konfrontace by neměla být vedena jako prosba o vysvětlení, ale jako sdělení faktu. Věta „vím, že mě podvádíš, a potřebuji vědět, jak to chceš řešit" nedává prostor k manipulaci tak jako opatrné dotazování.
Co se týče obávaných reakcí, nejúčinnější obranou není hledání neprůstřelných argumentů, ale odmítnutí vstoupit do hry. Pokud manžel začne situaci otáčet nebo se urážet, stačí klidně zopakovat podstatu sdělení a nenechat se vtáhnout do diskuse o tom, kdo komu co „provedl". Manipulace tohoto druhu funguje jen tehdy, když druhá strana přijme roli obviněného. V momentě, kdy člověk tuto roli odmítne převzít, ztrácí celý mechanismus účinnost. Erika má právo pojmenovat to, co se stalo, a nemá povinnost chránit manžela před důsledky jeho vlastního jednání.
 O portálu Terapie.cz Pokud vás něco trápí, nevíte si rady nebo si jen chcete utřídit myšlenky, řekněte si o pomoc. Na Terapie.cz najdete ověřené odborníky, kteří vám porozumí. Zvolte si osobní či online sezení klidně hned zítra a začněte pečovat o své duševní zdraví. Toho správného terapeuta si vyberte na www.terapie.cz. |
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
To je vtip, žejo... :D
Mohl to být omyl, nemusel to být omyl. Číslo si mohla napsat a prověřit majitele.Pokud to vědět potřebuje. Ale asi spolu s manželem moc dobře nevycházejí, když se s ním nedá v klidu mluvit.
Dokud nemá jistotu, byla by hloupost mu něco říkat. Ovšem až a jestli tu jistotu získá, určitě se nebude starat o to, aby se neurazil.
Spíš bude přemítat nad "vyrazit ho či nevyrazit?"
Zvednutej hovor se přeci pozná.
Milence nebyla divná reakce a měsíc si o tom s "láskou" neřekli?
Mohl to být prachobyčejnej omyl.
Já bych to nechala být. Aspoň do doby než se podezření potvrdí nebo vyvrátí.
Dodatek k p. Pařízkovi - věta „vím, že mě podvádíš, a potřebuji vědět, jak to chceš řešit" si koleduje o odpověď "nepodvádím tě a nic k řešení tedy není". Pokud i potom osoba zopakuje podstatu sdělení, odmítnu vstoupit do hry a nenechám se vtáhnout do diskuze. A pokud jsem zdatný manipulátor, tyhle vaše rady už mám do puntíku nastudované.
Předně Erika žádný důkaz ničeho nemá. Pořád má jenom podezření. Samozřejmě že ten hovor se jí do toho podezření hodí, ale důkaz to není. Dál - co chce vyřešit tím, že to manželovi řekne, ale přitom nechce, aby se urazil? Jakýkoli rozhovor o podezření z nevěry prostě nebude příjemný. Ani jednomu z nich. To jaksi vyplývá z podstaty věci. Měla by si v hlavě dát do kupy, co tedy ona chce dosáhnout tím, že o tom bude mluvit. Chce, aby se manžel přiznal, omluvil a řekl, že to víckrát neudělá? Chce, aby jí přísahal, že jí nevěrný není a že její podezření je liché? Nebo chce aby si sbalil kufr a šel za milenkou? Připadá mi, že Erika to sama neví, co chce, jen má pocit, že by se mělo "něco" udělat. To by si měla napřed ujasnit, než o tom začne mluvit. Aby se pak nedivila, že to nabere vývoj, který ani nechtěla.
Je evidentní, že pokud by manželovi řekla, že omylem zvedla jeho telefon a někdo ho nazval miláčkem, nejenom že to jako důkaz nevěry bráno nebude, ale ještě by to mohlo mít pro ni postih. Manžel by se na ni mohl zlobit, doporučit jí psychiatra, nebo ji dokonce nechat klečet v koutě. Je tady myslím jasné, že pro paní bude nejlepší mlčet a dělat, že nic nebylo.
Tak to je zase jeden případ. Zjistila, že je jí nevěrný, ale bojí se mu to říct? Aby se neurazil? To jedna sousedka zvedla paralelní přípojku pevného telefonu; nevěděla, že druhou přípojku zvedl v jiné místnosti její manžel. A slyšela samé "miláčku" a "ano miláčku" a "kdy za mnou přijdeš", dál už to nevydržela, bouchly v ní saze, vběhla za manželem a do týdne se stěhoval. Za "miláčkem", což byla jedna žena, která u nich byla v zaměstnaneckém poměru, no a jak se ukázalo, i v jiném.
A navíc, ten případ s "miláčkem", to nebyl jeho první případ tzv. bokovky.
No tak to je oříšek. Erika je tím chlapem ovlivněna natolik, že ať už udělá cokoliv tak si nepomůže. Vypadá to, že je ten typ ženský co si nechá od chlapa všechno líbit a ještě se ho bojí.