Život v Bahrainu měl pro mě expirační dobu. Říká Češka Denisa, bývalá letuška z Blízkého východu

Foto: Domácí archiv, se souhlasem Denisy Poláškové

Cestování Denisu lákalo vždycky. Nedokázala pochopit, že lidem stačí jedna cesta do Chorvatska za rok a toť vše. Toužila po práci, kde bude flexibilní. Vázanost k jednomu místu ji trochu děsila. Hned po promoci ovšem nastoupila na teplé místečko v cestovní kanceláři. Největší zlom nastal, když jednoho dne doprovázela sestru na letiště. Ta atmosféra, ty krásné uniformy, ten příslib voňavých dálek. Pohltilo ji to a rozhodla se, že chce být letuškou.

Všechno zlé je k něčemu dobré
„Moje první kroky mířily na výběrové řízení k české letecké společnosti Travel service,“ vypráví Denisa. „Docela jsem si věřila. Všeobecné znalostmi mám dobré a s angličtinou snad taky nebyl problém. Navíc se šířily různé zvěsti, že pokud testy „jakž takž“ napíšete a máte slušný životopis, je první kolo více méně formalita. O to více mě mrzelo, že mi po testech přišla zamítavá odpověď.“

Později ale musela Denisa uznat, že nebýt tohoto „neúspěchu“, nejela by na výběrové řízení k dalším aerolinkám. Její cesta se ubírala do Bratislavy na casting Gulf Air, státních aerolinek Bahrajnského království.

Výběrové řízení mělo čtyři kola. A všechna se konala v jeden den. První je anglický test, pokud ho napíšete na určitý počet bodů, jdete dál. Poté vás čeká osobní prohlídka. Zváží vás, změří, podívají se, zda nemáte tetování. Třetí kolo se nese v duchu kolektivních aktivit. Uchazeči jsou rozděleni do skupinek po pěti a dostanou téma k diskusi. Například: Co byste dělali s milionem dolarů? Komise pak sleduje, kdo se umí nenásilně prosadit, zda se dokážete shodnout s ostatními a hledání kompromisů vám není cizí. Jak komunikujete, jak se usmíváte a podobně. Když se na vás usměje štěstí, jdete už pouze na osobní pohovor. V rámci něj komisi zajímá, jak byste vy osobně řešili modelové situace. Například nepřizpůsobivého pasažéra a tak podobně. „Když strávíte výběrovým řízením celých 13 hodin, opravdu na konci nechcete slyšet: Děkujeme, zkuste to příště,“ směje se. „Já měla to obrovské štěstí, že jsem se mohla vrátit domů nejen s unaveným úsměvem, ale hlavně se smlouvou v ruce.“ 

Letuška 1. třídy
Už za pár měsíců seděla Denisa v letadle z Vídně směr Bahrain. „Původní plán byl odletět na rok, ale protáhlo se to na sedm let,“ usmívá se dnes už bývalá letuška. „Ty první měsíce byly docela zajímavé. Netvrdím, že to byl vyloženě kulturní šok, ale je to úplně jiné než Česká republika. Už jen podnebí, náboženství, lidé, všechno.“ Náročným výběrovým řízením ale kariéra letušky teprve začala. Denisa skočila rovnou po nohách do velmi náročného školení v angličtině. Konalo se každý den od osmi do odpoledne či brzkého večera. Od neděle do čtvrtka. Jestli si myslíte, že vám obléknou uniformu, učešou vlasy, dostanete do ruky plato nápojů a vozíček s jídlem, jste na omylu. Čeká vás technický výcvik, hasičský výcvik, plavání. Je nezbytné naučit se evakuovat několik typů letadel za různých podmínek, absolvujete velice podrobný zdravotnický kurz, který vás reálně připraví na situace, jako je porod nebo smrt na palubě. Protože to se opravdu děje. A pak teprve přichází na řadu servis. „Učili nás milion postupů servírování. Při krátkých letech je to jinak, při nočních letech je to jinak. Při dlouhých letech přes den je to zase jinak. Kuchyňka a všechny postupy s ní spojené jsou v A320 nějaké v A330 jsou zase odlišné. Nebyla to legrace. Navíc i v průběhu stále píšete testy a děláte zkoušky. Dokud nedostanete do ruky svou licenci, nemáte vůbec nic jisté. A i po jejím získání musíte své znalosti stále dokazovat před každým letem na „brífinku“, to je něco jako před letová porada,“ shrnuje.

A tak si lítám…
Do vzduchu se dostanete zhruba po dvou měsících tohoto intenzivního výcviku. Letový plán je nepředvídatelný. Rozhodně neexistuje možnost vysledovat v něm jakoukoliv pravidelnost. Sice ho máte třeba na dva týdny dopředu, ale vše se neustále mění. A to i destinace. Jednou letíte na Seychely, zůstanete tam pár dní na hotelu a letíte zpět. Jednou vás vyvezou do Londýna, máte den volna a zase pěkně na Blízký východ. Jednou je to noční, jednou denní, jednou odpolední. Po nějakém čase vám začne splývat kde a kdy jste se probudili. Co je to za zemi, za kontinent. Co je to za století? Nespornou výhodou této práce je ale to, že získáte od svého zaměstnavatele ubytování a také každodenní odvoz do práce. Alespoň nějaké jistoty v tom každodenním chaosu.

„Obtížná je občas v letadle hlavně komunikace s lidmi. Na nepravidelnou pracovní dobu se zvyknout dá, ale jsou reakce a chování lidí, které vás nepřestane překvapovat,“ říká. „Obzvláště s některými národy je obtížné pořízení, chtějí všechno hned teď a ovládá je dojem, že jsou v letadle sami. Nebo mě opravdu dokáže v nepříjemném slova smyslu pobavit, když na mnou přijde muž s obrovským kufrem a řekne, ať mu ho uložím nahoru. JÁ. Žena, která má o třicet pět kilo méně než on. V takovém případě ovšem vždy velmi mile a slušně oslovím jiného cestujícího a požádám ho o pomoc. Dotyčný, jenž přišel s absurdní prosbou, pak vypadá vlastní vinou jako hlupák,“ vysvětluje, „oni mají někdy pocit, že jsme jejich služky.“

Arabská kultura a Ramadán
„Ramadán. Kapitola sama pro sebe, tomu se tu nevyhnete. Je to období, kdy muslimové nesmí na veřejnosti jíst, pít ani vodu. Natož alkohol. Nesmíte na veřejnosti ani žvýkat, kouřit, ženy musí chodit „zahalené“ (zakrytá ramena a kolena). Zákaz platí vždy od východu slunce do západu. Mít třeba při výcviku ve třídě a jinde na veřejnosti jídlo či láhev s pitím? Neexistuje. Ve škole nám zřídili speciální místnost, kam jsme chodili jíst a pít. Kdybychom šly po ulici, zapomněly se a napily se vody (což je pro nás ve 40 stupních normální, že) a byly bychom přistiženy a nahlášeny, tak v tom nejhorším případě nás zavřou až do konce Ramadánu a vyhodí z práce. Ano. Tak to tu holt chodí. Žádná sranda. Jedna naše kolegyně zapomněla, že je Ramadán, napila se v nákupním centru a v tom se kolem ní shlukli lidé, kteří ji začali nadávat a zavolali policii. Musela se asi padesátkrát omluvit a oni ji pro tentokrát s výstrahou pustili,“ vypráví. „A pokud se ptáte, jestli to všichni muslimové opravdu tak striktně dodržují, oficiálně ano. Neoficiálně…to už je něco trochu jiného,“ říká Denisa.

Foto: Domácí archiv, se souhlasem Denisy Poláškové

Resumé
Místo plánovaného roku byla Denisa v Bahrainu sedm let, přibližně po pěti letech jí byla nabídnuta vyšší pozice, takzvané vedoucí kabiny a však do její další kariéry zasáhla pandemie Covid-19. 1. prosince 2021 se tedy definitivně přestěhovala zpět do Čech. „Odejít jsem chtěla už dávno. Ale nebyl moc důvod a ani odvaha. Paradoxně mi v rozhodování pomohla „covidová krize“. Je mi 34, mám přítele, chceme stavět baráček, toužím do rodinném životě. Nikdy ale nebudu litovat, že jsem tam šla, byla to úžasná škola života. Jen možná škoda, že jsem nešla lítat dřív. Být letuškou není jen práce, je to životní styl. Pro mě měl ale vždycky tak trochu expirační dobu. Možná to bude znít zvláštně, ale přepychu se brzo přesytíte. Začnete toužit po obyčejných věcech, jako jsou zelené stromy, vítr, rodinný život a běžný nákup s přítelem.“ uzavírá Denisa.

Čtěte také: 

• Indie je země otevřených nůžek. Nikdy si nezvyknu na osobního řidiče, říká Češka Adéla (46)
• Z bezdomovce pilotem. Karel se vrátil z USA po deseti letech na Vánoce

Zdroj: Rozhovor s respondentkou, Blog: BORN TO FLY, Instagram Denisy